Hlavní obsah

Eurojestřábi začínají pelichat. Rýsuje se plán na evropský koronafond

Foto: Wikipedia.org

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron.

Reklama

25. 5. 2020 17:38

Francouzsko-německý unijní motor naskočil. Jako vždy v poslední chvíli, ale přece. Návrh na společný eurofond, který by pomohl zemím stiženým pandemií, začíná získávat konkrétní obrysy.

Článek

Ve středu 27. května by měla Evropská komise v Bruselu představit svůj návrh záchranného fondu. Na první pohled suchopárná bruselština však v sobě ukrývá obrovský potenciál, který může Unii buď stmelit, nebo rozervat na kusy.

Poprvé v historii by si totiž půjčila samotná Evropská komise, za vydané dluhopisy by ručily jednotlivé unijní země a peníze by mohl Brusel směrovat tam, kde jsou nejvíc potřebné, formou dotace – ne půjčky. To je úplné novum, dosud vždy platilo, že jižní křídlo EU volá po co nejširším sdílení dluhů, ideálně veškerého břemene nad 60 procent HDP, zatímco severní křídlo oponuje, mluví o domácích úkolech, zodpovědnosti a místo sdílení dluhu ordinuje maximálně půjčky.

Nejdřív brexit, teď covid-19

Koronavirus v kombinaci s brexitem však tuto starou dělicí linii, která probíhá zhruba na Rýnu, dokázaly změnit. Pověstný německo-francouzský integrační motor, který jel v posledních letech spíš na volnoběh (pokud nebyl úplně zadřený), naskočil a vytasil se s myšlenkou 500miliardového záchranného koronafondu, který v podstatě sdílí dluhy, zavádí společný dluhopis a v Německu tolik nepopulární transferovou unii, tedy převádění peněz z jedné země do druhé.

Při pohledu na čísla z jednotlivých ekonomik EU je dobře patrné, že jde o italskou záchrannou misi. Po odchodu Velké Británie, kterého řada evropských politiků beztak litovala jen naoko, je Itálie třetí největší ekonomikou EU, třetí nejlidnatější zemí a navíc zakládajícím členem spolku, jehož základy položily v roce 1957 Římské smlouvy signované ve „věčném městě“.

Jenže Itálie je také chřadnoucí země na Apeninském poloostrově, jejíž bohatství v porovnání se zbytkem Unie klesá, zatímco sílí volání po přetrhání bruselských pout, která jí údajně brání v rozletu. Do italského povědomí se stále více zažírá pocit, že zlý sever nechce v nouzi nejvyšší pomoci.

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová dokázali překvapit jak časováním, tak rozsahem pomoci. Představa, že by mohla z klubu vycouvat i Itálie, totiž děsí politiky v Paříži i v Berlíně stejnou měrou. Němci však museli udělat mnohem větší ústupek z obvyklých pozic, což by bez akutní hrozby rozpadu celého unijního díla jinak těžko strávili.

Ale co je vůbec nejdůležitější: obchodníci reagovali už jen na pouhou myšlenku sdíleného dluhu velmi pozitivně. Úroky u italských desetiletých dluhopisů klesly a i když si Evropská komise na světových trzích půjčuje, investoři by jí rádi půjčili za stejných podmínek, i kdyby v Bruselu chtěli prodat mnohem více dluhopisů.

Německo s Francií jsou sice nejsilnější státy v rámci EU i eurozóny, to ale v Unii nic neznamená a cesta ke kompromisu bude ještě dlouhá – ale ne nemožná. Český premiér Andrej Babiš (ANO) již avizoval, že s plánem nesouhlasí a chtěl by, aby si Evropská komise půjčila jen tolik, o kolik se jí propadnou příjmy. Zrovna tak ale může jít o vyjednávací pozici, ze které lze výměnou za něco jiného slevit.

Ostatně podobně budou k celé akci přistupovat také vlády v Polsku a Maďarsku, tedy ve státech, které na unijních fondech vydělaly ještě víc než Česko a přesun priorit z východního směru na jih mohou cítit jako ohrožení vlastních pokladen, což do značné míry je.

Svůj odpor k francouzsko-německému plánu dokázaly mnohem lépe zaobalit Rakousko, Dánsko, Nizozemsko a Švédsko, tedy státy odvádějící stejně jako Německo do bruselské pokladny víc, než kolik dostávají zpátky.

Avizovaly, že jsou ochotné se s fondem smířit, ale za své ano chtějí řadu ústupků – především by měl být fond časově omezený, jednorázový. Za žádnou cenu nechtějí vytvořit precedent pro další krize. „Koneckonců, v Unii to chodí tak, že se nakonec dojedná kompromis,“ nechal se slyšet rakouský kancléř Sebastian Kurz, který se stal neformálním mluvčím této skupiny států.

Mluvit se proto bude o palebné síle fondu i o tom, jestli půjdou veškeré prostředky formou dotace, nebo zda část přece jen nebude formou půjčky. Jenže třeba příklad Řecka ukazuje, že se půjčka postupem času může stejně stát dotací.

Příklad z historie

Kromě koronavirové pandemie, která srazila ekonomiky celé Unie, byl pravděpodobně poslední kapkou verdikt německého ústavního soudu. Ten de facto omezil možnost Bundesbanky podílet se na evropských nákupech dluhopisů, pokud Evropská centrální banka své kroky dostatečně nezdůvodní.

ECB sídlící ve Frankfurtu nad Mohanem se totiž při programu kvantitativního uvolňování pohybovala v šedých vodách mimo jasně daná pravidla – což němečtí ústavní soudci v rozporu s verdiktem Soudního dvora Evropské unie vlastně zarazili. Bez německé centrální banky, nejsilnějšího hráče eurozóny i EU, by se totiž celý systém zhroutil.

Jestli pro Evropskou unii něco platí, tak to, že se k další, hlubší integraci prokousává buď bolestivými krizemi, nebo po letech eurokornatění. V obou případech pohne politiky k akci až pocit bezprostředního ohrožení celého projektu.

Agentura Bloomberg v tomto ohledu připomněla moment z roku 1790, kdy spoustě států jen 14 let starých USA hrozil bankrot. Tehdy vstoupil do hry ministr financí Alexander Hamilton, který jednotlivé státy zachránil tím, že dal do rukou centrální vlády možnost výběru daní a položil základy fungující fiskální unie.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované