Článek
Přestože politické proklamace o hutnících již dávno ztratily svůj žár, jen málokterá profese se může měřit s těžkou dřinou ve slévárnách.
Vedle železné rudy je základní surovinou pro výrobu oceli také koks. Na fotce je chladírenská věž, pod níž se ochlazuje čerstvě vyrobený koks.
Koks vypadne z pecí do vagonů s automatizovanou lokomotivou, která ho odveze do chladicí věže a pak se vrátí a koks se vysype na dopravník pod šikmou plochou.
Koks sklouzne na dopravník, který jej doveze na místo určení – nejčastěji do vysoké pece. Koks, rudy, aglomerát a přísady se zde taví a vzniká surové železo a vysokopecní struska.
Plamen z čerstvě vyrobeného koksu, který se vyrábí z uhlí v komorách koksárenských baterii bez přístupu vzduchu.
Z odpadního koksového prachu se lisovaly brikety, dnes slouží jako surovina pro další zpracování.
Teprve lidská postava nechá vyniknout mohutnosti koksárenských pecí. Tři koksárenské baterie ročně vyrobí 1,5 milionu tun koksu.
A zde již jsme pod vysokou pecí, z níž se po odpichu lije roztavené surové železo do speciálního vagonu, který taveninu dopraví do ocelárny. Zatímco ve světě se pro vagon vžil pojem torpédo, v Ostravě mu říkají Veronika.
Detail na roztavené surové železo tekoucí do Veroniky.
Tavič odebírá vzorky z kovové taveniny.
Taviči a struskaři pracují v tepluodolných oděvech s pokoveným povrchem, který chrání proti sálání.
Oblíbená scéna všech fanoušků Terminátora.
Soustředěný pohled hutníka.
Počítač v extrémně nechlazené místnosti.
Struskař odstraňuje ztuhlé zbytky strusky z hlavního železového žlabu vysoké pece.
Struska se původně vylévala do hald, kde ztvrdla, ale dnes najde využití třeba v základech silnic.
Struska tekoucí do písku v korytě vedoucím ke kolibám, jak se říká speciálním železničním vagonům k přepravě strusky.
Světlo a stín na soupravě vagonů na strusku.
Vítejte v kontolití, jak zde slangově říkají provozu kontinuálního odlévání. Technologie byla vyrobena v již dávno uzavřených Vítkovických železárnách.
Po odpichu se ocel přepraví do nádoby pro kontinuální lití, které se říká kokila nebo krystalizátor.
Než silný jeřáb uzavře kokilu víkem, do taveniny se přidají další přísady, které způsobují jiskření.
Odpady se dále recyklují.
Pohled do nitra kokily, kde teplota taveniny dosahuje 1 600 °C.
Ještě blíže slunci v okně.
Kokila se uzavírá.
Obří jeřáb přesouvá nádobu do prostoru pro lití profilů.
Kokila je usazená na rameno a hutník připravuje její otevření.
Obří rameno držící kokilu se za moment otočí a připraví ji na lití do předehřátých kanálů vpravo dole.
Hutník kontroluje kokilu v licí poloze.
Hořáky předehřály kanály na provozní teplotu a zvedají se, aby uprázdnily prostor pro lití.
Plameny dohasínají.
Těmito prostory protečou tři miliony tun roztavené oceli ročně.
Tavenina svítí tmou.
Kontrolní prostor licích kanálů, kde se pracuje v teplotách nad 50 °C.
V ohlušujícím lomozu se již řítí profily tvořené pomalu tuhnoucí ocelí.
Profily jedou souběžně vedle sebe.
Je to magický pohled.
Pohled, kterého se nelze nabažit.
Profily se ořezávají na polotovary požadované délky. Ty se pak převezou do válcovny, kde se upraví na konečné výrobky požadované zákazníky.
