Článek
Po roce 1949 a vítězství komunistů v občanské válce „převzala“ nad Tibetem vládu Čínská lidová republika. Mao Ce-tung se rozhodl tibetský lid „osvobodit“ od nadvlády dalajlámy a zemi sjednotit pod jednu rudou vlajku. Dalajláma prchl do Indie, čímž započal dodnes trvající exilovou vládu.
Čína začala v Tibetu uplatňovat politiku neslučitelnou s tradičním způsobem života v náhorní plošině. Drtivá většina vyprodukovaných zemědělských plodin připadala Číňanům. Tibeťané začali hladovět a strádat. Odpor ke snahám Číny sinizovat Tibet, kde lidé měli vlastní jazyk, tradiční způsob obživy, tradice i náboženství, vyústil ve vznik ozbrojených organizací. Zvyšující odpor ale jen přiživoval agresi čínské armády.
10. března 1959 se do ulic Tibetu vydalo přes 300 tisíc lidí. Kolem letního sídla dalajlámů, paláce Norbulingka, se jich shromáždily desetitisíce. Věřili, že tak svého duchovního vůdce ochrání. Několikadenní protesty vyvrcholily ve střet dvou armád, z níž ta tibetská neměla proti čínské převaze žádnou šanci.
Zemřelo 87 tisíc Tibeťanů, dalších 80 tisíc jich uteklo za hranice. Doteď není jisté, kolik dalších bylo tajně uvězněno. Zničující útok zasáhl i mnohé památky, kláštery a vzácná kulturní centra.
Podívejte se na galerii vybraných fotografií ze života Tibeťanů.
