Hlavní obsah

Glosa fotbalové nefanynky: vítězná pivní sprcha a záchod, kam se podíváš

Foto: Eva Soukeníková, Seznam Zprávy

Budapešťská Puskás Aréna.

Reklama

28. 6. 15:30

Já vím, první, co člověka napadne, když čte titulek – tak proč na ten fotbal chodí, když nefandí? Poznámka je to velice relevantní, ale odpověď mám jednoduchou – protože mě zajímá všechno, co je fenomén. A to fotbal bezpochyby je.

Článek

Do maďarského hlavního města jsem se vydala na reportážní cestu kvůli novému anti-LGBTQI zákonu. Orbánova vláda narychlo navrhla a posléze i celý parlament schválil novelu, která zakazuje „propagaci LGBTQI“ pro nezletilé. „Když už budeš v Budapešti, pošlu tě na fotbal,“ zaznělo z editorského křesla. Tak jo.

Glosu Evy Soukeníkové si také můžete poslechnout v audioverzi.

Budapešť fotbalem žije. Nebo se tak alespoň tváří. V centru města jsou vybudovaná fotbalová městečka, kde diváci mohou sledovat všechny zápasy na velkých plátnech, s pivem v ruce a náležitou atmosférou. Přestože maďarský národní tým už z evropského šampionátu vypadl, všechny hospody mají stále zapnutý sportovní kanál. A to hlavně kvůli zahraničním fotbalovým fanouškům, kteří do Puskás Arény přijeli podpořit svůj tým.

V sobotu tak budapešťské ulice zaplavila oranžová tsunami. Barvy nizozemského národního týmu přehlédnout zkrátka nelze. Protože Češi většinou vyrazili na nedělní osmifinále až v den zápasu, cítím se ve městě tak trochu v menšině. A svůj ostře zelený náramek, který říká „jdeš na zápas“, se snažím držet víceméně za zády.

Během neděle už ve velkém přibývají červené a občas bílé dresy českého národního týmu. V metru mířícím na stadion už sborově zní „Češi, do toho, Češi, do toho“ a já si poprvé uvědomuji, že jdu na fotbal. Poprvé v životě.

První dojem není úplně nejlepší. Za desetiminutovou cestu blíž ke stadionu vidím více močících mužů než za celý život. Stejně tak oplzlé komentáře na mou osobu jsem si, doufám, vyčerpala na další měsíc. Češi v cizině občas zapomínají, že by jim někdo vlastně mohl rozumět. Zvlášť když jedou na zápas českého národního týmu… Ale to je jiná kapitola.

Puskás Aréna je velkolepé dílo. Politika a fotbal jsou v Maďarsku jedna ruka a právě kolem stavby a financování tohoto konkrétního stadionu se děly kontroverze. Nikdo ale nemůže Viktoru Orbánovi vyčíst, že by stadion nestál za to. Člověk má opravdu pocit prvotřídní akce, včetně organizace, vstupu nebo čistých záchodů.

Ani druhý dojem z fotbalu mi k srdci nepřirostl. Několik řad nade mnou slyším rasistické poznámky směrem k některým nizozemským hráčům. Takové urážky jsou ale naštěstí v menšině. Co musím pochválit, je nekonečná paleta různých nadávek, přirovnání, urážek nebo sprostých slov, jež zákonitě přišly s prvním výkopem.

„Vždyť maj jen tulipány, jděte do nich,“ patřila k mým oblíbeným. „Vstávej, ty alibistická p**o,“ mě zase překvapila sofistikovaností. Pískalo se, bučelo se, volalo se a skandovalo. A pak přišel konečně první gól.

Tak koncentrovanou radost jsem snad nikdy neviděla. Zkropila mě pořádná pivní sprcha a zasypal popcorn od fanoušků nade mnou. Nevadilo mi to, a to nejen proto, že studené pivo bylo vlastně v úmorném budapešťském vedru příjemné.

Druhý gól byl snad ještě radostnější a euforičtější. Málokdy ve svém životě vidíte tak neuvěřitelně šťastné lidi. Lidi, kteří odhodí zábrany a projevují emoce naplno. Možná občas přespříliš: Když skončí fáze nadávek na rozhodčího i fáze nadávání na hráče, přijde fáze nadávání na spolufanoušky. Ale obecně? Tolik čiré radosti snad vidíte jen na fotbale, hokeji nebo v mateřské škole.

Vím, pro svůj první fotbalový zápas jsem si vybrala ten nejlepší za několik let, jak mi bylo řečeno od zkušenějších kolegů. Ale já se nezlobím, jestli mi vyšší síla chtěla ukázat, že fotbal je zábava, opravdový fenomén a nekonečně emocí v jednom, podařilo se jí to s velkou parádou.

Češi, do toho!

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované