Článek
Po mnoha knihách, dokumentech a televizním zpracování ve dvou dílech Českého století se první český prezident dočkal i vlastní filmové biografie.
Režisér Slávek Horák se spolu se scenáristou Rudolfem Suchánkem rozhodli zaměřit v Havlově životě na léta 1968 až 1989. A berou to skutečně hopem. Dvacet minut srpen 1968, pak hned přikulování v trutnovském pivovaru, vznik Charty 77, kriminál, sametová revoluce.
To vše opepřeno historkami z Havlova rozháraného milostného života, snad aby byli všichni kriticky nahlížející lidé ubezpečeni, že tady se nepříjemná pravda neskrývá. Nejbizarněji v tomhle smyslu působí Havlovo setkání s manželkou a milenkou, na němž jim navrhne společné soužití ve třech, zatímco okolo nich sedí a vše mlčky pozorují estébáci.
Na bourání pomníků není nic špatného. Zmíněné České století od autorského dua Robert Sedláček a Pavel Kosatík se s velkými i malými postavami novodobých českých dějin včetně Havla vypořádávalo mnohem méně uctivě, mnohdy i dost neurvale. Vždy se však snažilo jít po meritu věci – po myšlenkách a činech klíčových postav. Tvůrci celovečerního Havla naproti tomu nabízejí přítmí Havlovy ložnice.
Aniž bych chtěl Horákovi a Suchánkovi křivdit, je bohužel vidět, že si vzali příliš velké sousto. Jakkoli mohly být jejich záměry ušlechtilé, na plátně nevidíme plastický obraz člověka, který měl jistě mnoho lidských slabostí, ale také formuloval množství silných a dodnes platných myšlenek a textů, které „nastavovaly zrcadlo“ režimu i lidem v něm.
Havlovo dílo si ovšem divák musí do filmu promítnout sám, pokud jej zná. Film sám nabízí pouze povrchní story o sukničkáři, který „chce pouze psát“. Určitou nemohoucnost při zachycení Havla je vidět i na ztvárnění vnitřního boje hlavní postavy. Tady si Horák vypomáhá lacinými symboly, jako je papír a pero, což je nástroj z arzenálu cvičení v prvním ročníku FAMU.
Film vrcholí sekvencí z listopadu 1989, kdy Václav Havel během dvou minut odpálkuje po prezidentství lačnícího Dubčeka a poté společně s manželkou vystoupá na balkon Melantrichu. Je to mimořádně zkratkovité, tvůrci prostě tak nějak počítají s tím, že o sametové revoluci už beztak všichni všechno vědí. Vlastně s divákovými kompletními znalostmi Havlova života a okolního společensko-politického kontextu počítají po celou dobu a ve filmu se s nimi neobtěžují.
Těžko říct, co je k takovému optimismu ve vztahu k divákům vedlo. Možná to byla snaha nepůsobit jako středoškolská učebnice dějepisu, kde musí být každá situace uvozena dobovými záběry a každá postava dostane vysvětlující titulek se jménem a povoláním. To by se dalo pochopit.
Ale ruku v ruce s tím jde nešťastné rozhodnutí – většina postav není za celý film oslovena jménem. Vzhledem k tomu, že jména postav absentují i v závěrečných titulcích, jedná se patrně o tvůrčí záměr upomínající na divadelní hry. Výsledkem je však chaotické producírování bezejmenných historických figur, u nichž budou i znalci Havlova života tápat, jakou mají s hlavním hrdinou minulost nebo vzájemné vztahy. Jak budou reagovat diváci Havlem nepolíbení, si můžeme pouze domýšlet.
První biografický film o Václavu Havlovi mohl dopadnout několika způsoby. Jako nemístná glorifikace významné historické postavy, která nadchne příznivce a rozlítí odpůrce. Nebo jako bulvární exhibice bohémského života „kontroverzní osobnosti“, která rozlítí příznivce a nadchne odpůrce. Nebo jako kombinace obojího, v níž si každý najde to své.
Proto je překvapující, že Havel nedopadl vlastně nijak. V podstatě jsme dostali film o ničem a pro nikoho, u něhož nejvíce hrozí, že prezidentovi příznivci pokrčí rameny úplně stejně jako odpůrci. A tomu zbytku lidí, které Havel nezajímá, to bude tuplem jedno.
Ale ptejme se také: mělo by nám to vadit? Havel se dostává do kin v době, kdy naplno hoří debata nad výroky docenta Michala Pullmanna. Ten patří do proudu historiků pohlížejících na komunistický režim z širší perspektivy, nikoli jen jako na Kremlem řízenou skupinu kolaborantů, kteří výhradně represemi a strachem ovládali celou zemi. Mezi mnoha lidmi budí tento pohled značnou nevoli, například novinář Michal Klíma Pullmannovi v otevřeném dopise napsal, že je „ostuda, že stojíte v čele Filozofické fakulty Karlovy univerzity“.
Nejde však o Pullmanna, z nedávné doby bychom mohli takových roztržek nad výkladem novodobých českých dějin nalézt víc – úloha vlasovců, role Koněva a Rudé armády jako celku při osvobození, kauza obnoveného Mariánského sloupu. Znovu a znovu se projevuje přetrvávající neblahý rys české společnosti, která neumí a nechce pracovat se svou minulostí. Namísto toho si každá strana zaleze do svého zákopu, z něhož se navzájem ostřelují a neberou zajatce.
Z tohoto úhlu pohledu se vlastně může filmové pojetí Havla jevit jako úlevné intermezzo – namísto rozdmýchání další přepjaté a vyčerpávající debaty, která by nikam nevedla, dostáváme řemeslně zručné dílo s myšlenkovým přesahem rodokapsu. Vůči Havlovi jako člověku a instituci možná nedůstojné, ale vůči nám všem ostatním vlastně citlivé řešení.
