Hlavní obsah

Herečka Jitka Smutná: Baví mě hledat příběhy. I v těch nejmenších rolích

Foto: Televize Seznam

Hostem Blanky Kubíkové byla herečka Jitka Smutná.

Reklama

24. 10. 18:26

Nejen o roli Marie v seriálu Ulice, ale také o životě mezi třemi bratry hovořila herečka Jitka Smutná v rozhovoru pro Televizi Seznam.

Článek

(Autorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Kdybychom vyhlásili soutěž, kdo bude mít nejvíc fotek z dětství, tak musím říct, že z těch asi sto šedesáti osobností, co jsme s nimi natočili Moje místa, zřejmě vyhraješ.

Celá moje rodina totiž byla fotografická. Teta, strejda, který měl fotoateliér na Smíchově, a pak se z něj stal kameraman. Bratr Vladimír dělal kameru i fotografii a já také fotím. Ale víc fotek mají bratři, a přestože i můj muž byl kameraman, tak já vlastně na žádných fotkách nejsem.

Jak se ti jako nejmladší a jediné holce v rodině vyrůstalo se třemi bratry?

Když jsem se narodila, tak mým bratrům dvojčatům Eduardovi a Tomášovi bylo osm let a nejstaršímu Vladimírovi deset. Na tu holčičku ale čekali a byli nadšení, že ji budou mít. Dokud byli doma, tak si se mnou hráli, učili mě jezdit na kole nebo pouštět draky. Nakonec ale dvojčata v jedenácti letech odešla do vojenské školy Jana Žižky z Trocnova, která byla v Bratislavě. Byli doma jen o letních prázdninách a na Vánoce. A to bylo nádherné, když přijeli bráškové a měli čas.

Ale bráchové nezůstali na vojně, že?

Nezůstali. Eda měl ledvinovou koliku, kterou si uhnal při zimním přechodu Nízkých Tater. Takže ten ze zdravotních důvodů šel na běžnou „nevojenskou“ ČVUT. A Tomáš se sice stal dokonce snad kapitánem nebo majorem a studoval i vysokou vojenskou školu, ale pak se dostal do křížku s politikou a byl během dvou dnů vyhozen.

Jeden z tvých bratrů se stal jedním z prvních významných českých odborníků v IT. Který?

Dvojčata byla „ajťáci“ oba, protože na té vojenské školy chodila do kroužku, kde se děti učily, že přijde ta počítačová doba. Armáda je vždycky ve všem napřed. Potom v době, kdy se nic nemohlo dovážet ze Západu a všechny součástky se kupovaly v Tuzexu, Eda řekl, že si udělá počítač. A jelikož jsme byli hodně sociálně vychovaní, tak chtěl udělat takový, který budou moci koupit rodiče dětem za běžný plat. Půjde na něj ušetřit a navíc vydrží ty dětské ruce, protože sám měl zkušenost, že mu jeho postižený syn Ondra rozbíjel všechny klávesnice. Počítač vymyslel, ale režim na to pak nasadil cenu asi osm a půl tisíce korun, čili zase tak levné to nebylo a Eda byl hrozně zklamaný.

A jaké byly začátky tvého slavného bratra Vladimíra Smutného, který získal už osm Českých lvů?

Dokonce o tom mám písničku, kde zpívám, že jsme oba vyrostli s tím kufrem fotek. Vláďu naučil fotit táta a ještě mám doma ty první fotky, které nafotil z Prahy. Jsou tam vidět všechny fotografické postupy, to album jsem milovala.

Do dramaťáku vlastně náhodou

Ty jsi chtěla chodit v lidušce na výtvarný obor, ale neměla jsi peníze na výtvarné pomůcky, šla jsi na dramaťák. Takže herečkou jsi díky tomu?

Tak to přesně bylo. Nám dali seznam, že si máme přinést za tři stovky pastelky, barvy, podložky a všechno možné …a já jsem si uvědomila, co jsou tři stovky pro naši mámu po tom, co se rodiče rozvedli. Řekla jsem si: To ne, já jí ten papírek z lidušky nedám. Tři stovky byly totiž přesně ta částka, kterou si každý měsíc půjčovala od kamarádky. Proto jsem šla do dveří vedle, kde bylo napsáno: Literárně-dramatický obor.

Vzali tě hned?

Řekli, ať něco zarecituju, a já si vzpomněla na Taťánin dopis Oněginovi. V těch teplákách, okopaných jarmilkách, se čmouhami po obličeji jsem vypálila ten zanícený milostný rozhovor. A byla jsem přijata a až do osmnácti chodila do dramaťáku.

Celý gympl jsi prý prošeptala. Ty jsi chtěla být herečka, ale přitom ses styděla nahlas mluvit?

Bylo to tím velkým kolektivem. Já jsem s kamarády byla úplně normální, na dramaťáku jsem byla normální, ale ve škole jsem se v té pubertě necítila. Hrozně jsem se styděla, fakt mě nebylo slyšet.

Měla jsem svůj svět. Svět filmů, na které jsem chodila. Psala a četla jsem tehdy básně a četla jsem obecně spousty knih, který nebyly vůbec pro můj věk. A jak přišel rok 1968, tak mě začala zajímat politika, chtěla jsem dělat novinářku, ale zjistila jsem, že to v normalizační době nebude to pravé. Tak jsem zvolila divadlo, kde se přece jenom názor dal schovat za nějakou metaforu.

Jako holka z Prahy jsi šla nejdřív do Pardubic a potom kvůli Janu Kačerovi do Ostravy. Jaké to bylo období?

Od začátku do konce, celých čtrnáct let, co tam Honza dělal inscenace, to bylo nádherné. Byl to skvělý, inspirující režisér. My jsme tehdy nebyli rušeni žádnou slávou, žádnou popularitou, nikdo nás nepronásledoval, žádné celebrity se ještě nepekly.

V Ostravě ses provdala za kameramana Jaromíra Nekudu, měli jste dvě děti a pak se vrátili do Prahy. Bylo to pro rodinu těžké?

Já do Prahy hrozně chtěla, protože jsem tady měla maminku, která byla strašně nemocná a já se o ni chtěla starat. Dostala jsem navíc nabídku do Divadla Na Zábradlí, kde byl výborný soubor a režisér Grossmann. Takže já jsem do Prahy chtěla, ale během těch změn mezi 17. listopadem a lednem se na Zábradlí změnila situace. Šéf Divadla Na Zábradlí Ivan Rajmont šel do Národního divadla a vzal si mě tam po té cestě s sebou. A to byla velká pocta. Pak jsem šla ještě do divadla ABC, kam jsem odcházela z vesela a ne stylem, že z Národního divadla se nedochází. A i v „Ábíčku“ jsem byla hrozně šťastná.

Už na začátku, když jsem z prvního angažmá z Pardubic odcházela do Prahy, tak jsem si řekla, že jsem kočovná. A nesmí mi být líto opouštět místa, která mám ráda. Ten sentiment člověka hrozně zdržuje.

Na seriálech mě baví ten zápřah

Několik posledních let hraješ v seriálech. Co tě na tom baví?

Baví mě na tom ten zápřah, já vždycky vyprávím příběh. Ten příběh je pro mě nejdůležitější, a i kdyby byl sebemenší v malé roli, tak příběh je základ. Třeba v Ulici je příběh v jednotlivých rodinách, i v jednotlivých scénách. I třeba jen na třech stránkách - a když je napsaný, rozhodně by měl být i zahraný. Takže mě těší to hledání příběhu.

O lince s registrovaným partnerstvím tvé postavy Marie v Ulici jsi věděla dopředu?

Ne, vůbec. Ale byla jsem šťastná, že to tam bude, protože na spoustě míst na světě je to už normální, ale jsou i země, kde je to stále trestné. Přijde mi, že v 21. století je to správně načasované.

Ale po tom, co jsi sama udělala coming out, si tě vychutnal bulvár. Nezopakovalo se to?

Ano, dokonce jsem četla, že jsem tu roli dostala kvůli tomu, že jsem lesba. Ale je to hloupost. Herectví je jenom jedno a nemá nic společného s našimi osobními osudy. Ale můžeme díky těm osudům být bohatší, nebo chudší.

Celý rozhovor s Jitkou Smutnou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.stream.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované