Hlavní obsah

Herečka Michaela Tomešová: Myslela jsem, že s dětmi můj vlastní život skončí

Foto: televizeseznam.cz

Herečka Michaela Tomešová v pořadu Intimní zpovědi.

Reklama

20. 3. 19:29

O tom, jaké to je být mladou mámou, ale i jak se sama jako dítě dostala před kamery, hovořila herečka Michaela Tomešová s Blankou Kubíkovou.

Článek

(Moderátorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Četla jsem rozhovor s tebou, který měl titulek „Mám všechno, co jsem od života chtěla“. Jak se to přihodí v takhle nízkém věku?

Je to asi tím, že jsem nikdy neměla žádné konkrétní sny. Žiju to, co mi život nabízí a potom to přijmu jako ten svůj sen. Radši nic neočekávám, abych mohla být spokojená a abych od života mohla mít všechno, co jsem chtěla. Jsem ale strašně ráda, že můžu mít takhle skvělou rodinu a zároveň u toho mohu i pracovat.

Plánovala jsi, že chceš mít děti takhle brzo?

Jako malá holka jsem si říkala, že mít třeba v pětadvaceti první dítě by bylo fajn. Je to takový optimální věk pro dnešní dobu. A naprosto neplánovaně jsem měla první dítě v pětadvaceti, takže asi se to tam nahoře všechno správně vymyslelo.

Když už jedno, tak rovnou druhé?

To bylo taky neplánované, hodně neplánované. Já jsem ještě plně kojila Kristiána, kterému bylo devět měsíců a zjistila jsem, že jsem těhotná. To byl strašný mazec. Myslela jsem si, že naprosto skončí můj osobní život, že opravdu začnu žít jenom život svých dětí. A jsem ráda, že to tak není. Miluji své děti, dávám jim všechno, co potřebují a co chtějí, ale jsem ráda, že můžu žít i svůj život a pracovat.

Máš na Instagramu spoustu sledujících, asi 60 tisíc. Jakto?

Dnes už má kdekdo 60 tisíc followerů. Mně s každým dítětem přibylo asi 20 tisíc sledujících a vůbec nevím, jak se to stalo.

Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz
Foto: televizeseznam.cz

Co tvoje sledovatele zajímá nejvíc?

Já mám z 99 % procent mezi sledujícími maminky přibližně stejně staré jako jsem já. A my jsme si s Romanem (manžel Roman Tomeš, pozn. red.) udělali hashtag Ukaž pravdu a snažíme se těm maminkám dodat trošku sebevědomí tím, že ukazujeme, že i lidé, které znají třeba z časopisů, mají problémy nebo doma nepořádek. A taky mají hysterické děti a občas se hádají. A že všechno není prostě zalité sluncem. Instagram je teď jen o tom, že všichni ukazují, jak jsou krásní, jak jsou vyžehlení, jak jsou vyfiltrovaní …a my tohle nechceme.

Řekneš si někdy: to už nedám, to už nezvládnu, na to už nemám čas?

Tohle si říkám docela často. Co se týká práce, jdu jen do projektů, kde vím, že budu šťastná, budou tam dobří lidi, dobrá parta. Nebo, že mi to něco dá, nějakým způsobem se posunu. Takže nechodím do projektů nebo spoluprací, kde vím, že by mě obtěžovaly nebo že bych je dělala jenom kvůli penězům. To nedělám nikdy.

Začala jsi hrát už v šesti letech v televizi. Potřebovali rodiče najít uplatnění pro hyperaktivních holčičku?

Já jsem měla vždycky strašně moc energie, ale jelikož jsem měla doma bráchu na invalidním vozíčku, tak jsem vždycky byla strašně disciplinovaná holka. Možná proto jsem teďka takový rebel, protože jsem jako malá byla strašně disciplinovaná.

Maminka musela s bráchou chodit na rehabilitace, byli tam tři hodiny a já ve třech letech jsem tam ty tři hodiny seděla na zadku a hrála jsem si. Tři jsou teď synovi Kristiánovi, vůbec si to nedovedu představit. Asi jsem vnímala, že to je potřeba a nikdy si nestěžovala, nežádala o pozornost. Až potom, když jsem byla starší, tak jsem chtěla dělat divadlo. A to, že jsem poprvé natáčela v šesti letech, tak to byla moje iniciativa, rodiče nikdy nechtěli, abych dělala tohle povolání. V první třídě jsem se ale naučila básničku a paní učitelka mě poslala na recitační soutěž, kterou jsem vyhrála. A na celopražském kole si mě všimla produkční z České televize a díky tomu jsem dostala roli v Bakalářích.

Myslela jsem, že na herectví nemám koule

Takže když jsi šla na konzervatoř, už to byla jako jasná věc?

Za nás se mohla podávat přihláška jenom na jednu školu. A na konzervatoř se hlásilo třeba 400 lidí tehdy a brali nás dvanáct. Já jsem to riskla a vzali mě.

Byl to pro tebe důkaz, že je to to pravé?

To nevím. Byl to úplný začátek cesty, protože třeba v prváku na konzervatoři jsem si tak jistá nebyla. Spadla jsem na zadek a zjistila jsem, že je to řehole. Talent opravdu nestačí a musí se dřít. Měla jsem trošku pochybnosti, jestli na herectví vůbec mám koule.

Představovala sis tehdy, že budeš hrát i v Národním divadle?

Radši jsem si nikdy radši nic neplánovala. Mně ty sny fakt přicházejí. A to, že hraji v Národním je obrovská devíza. Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím, protože jim tam vypadla herečka a zbývaly jim asi dva týdny do premiéry, tak jsem tam hned naskočila opravdu zničehonic. Teď tam hraju ve Snu čarovné noci a strašně si toho vážím. Stejně tak jako slepý k houslím jsem přišla i k Baladě pro banditu.

…v divadle na Vinohradech?

Ano. Musím říct, že je to přesně má vysněná role. Vždycky jsem říkala, že nemám úplně konkrétní představu, ale že chci hrát nějakou osudovou ženu.

Eržiku…

Eržika je skvělá, zemitá, osudová žena, která má ten osud napsaný. Strašně mě to baví, je tam výborný tým. A jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet i takhle velké divadlo, s takhle velkou činoherní příležitostí.

Je třicítka, kterou oslavíš, pro tebe nějaký přelom?

Myslím, že přelom byly děti. Ta třicítka už mě nemá v čem překvapit. Protože do ní jdu s tím, že už rodinu mám, mám dvě děti, postavili jsme si barák a mám skvělou práci. Jdu do toho s tím, že mám - jak jsem říkala - vše, co jsem vždycky chtěla. Ale může se to takhle lusknutím změnit, takže děkuji, že někdo tam nahoře mi to posílá.

Celý rozhovor s manželi Tomešovými vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené