Hlavní obsah

Hra na oliheň dobývá svět. Jihokorejský film probudily kvóty

Daniel Zeman
spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Jihokorejská kinematografie vypráví všeobecně srozumitelné příběhy a přitom si zachovává bizarní asijskou poetiku. (Snímek ze seriálu Hra na oliheň.)

Reklama

17. 10. 17:30

Úspěchu seriálu Hra na oliheň předcházela dlouhá cesta od druhořadé národní kinematografie k celosvětovému určovateli trendů.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jihokorejský devítidílný seriál Hra na oliheň (Squid Game) se tento týden stal vůbec nejsledovanějším pořadem v historii Netflixu. Příběh několika životních ztroskotanců, kteří se s vidinou obrovské finanční odměny zapojí do brutální eliminační soutěže na motivy dětských her, se stal senzací prakticky ve všech zemích, kde streamovací gigant působí, Česko nevyjímaje.

Jako u většiny své produkce, i zde je hlavní příčinou šeptanda. Netflix nepotřebuje utrácet desítky milionů dolarů za reklamu, zkrátka spoléhá na to, že o zajímavých věcech si lidé povědí v diskuzích, chatech nebo u kávy ve firemní kuchyňce. Velmi jde ruku v ruce s takovou debatou i ujištění, že „je to dobrý, i když je to asijský“.

Na první pohled se tak zdá, že si Netflix připsal naprosto nečekaný hit. Ostatně i v nejedné české i zahraniční recenzi rezonuje určitá míra překvapení, že se takového úspěchu dočkal zrovna jihokorejský seriál. Jakkoliv je asijská produkce extrémně úspěšná a nejeden čínský trhák se objevuje v celosvětových žebříčcích nejnavštěvovanějších filmů, globální popkultura je stále silně anglofonní.

Pozornější divák však překvapen nebyl. Popularita Hry na oliheň není při bližším pohledu náhodným zjevením, kdy by se vhodně sešly netflixovské doporučovací algoritmy s dobře natočeným seriálem, dotýkajícím se nadnárodně platných motivů, jako je sociální vyloučení, finanční nerovnost nebo gamifikace násilí.

Hra na oliheň je ve skutečnosti posledním z řady úspěchů, ke kterým vedla dlouhá cesta, na níž se z druhořadé národní kinematografie stal nejen lokální, ale i celosvětový určovatel trendů. Který po mnoha oceněních a nadšení minoritního publika nyní konečně doběhl k pomyslné cílové pásce a dočkal se masové obliby.

+9

Dějiny moderní jihokorejské kinematografie se začaly psát v 80. letech v období vojenské diktatury. Zavedená cenzurní opatření se však postupem času začala rozvolňovat, což se dotklo i filmového průmyslu. Filmy mohli nově tvořit i nezávislí producenti, což vedlo k různorodější a pestřejší nabídce. Tehdejší korejské filmy totiž publikum až na pár výjimek příliš nevyhledávalo.

Velkým rizikem pro národní kinematografii se však stalo úplné zrušení do té doby platných omezení na dovoz zahraničních filmů. Do jihokorejských kin tak najednou začaly proudit americké blockbustery, kterým se laciné domácí filmy mohly jen stěží vyrovnat.

Jakkoliv to příznivci volného trhu uslyší neradi, jihokorejskou kinematografii tehdy zachránily kvóty. Kvůli obavám z americké kulturní invaze zavedla vláda povinnost promítat minimálně 146 dní v roce jihokorejské filmy. Aby bylo co promítat, muselo se také natáčet. Začaly proto vznikat desítky béček nevalné umělecké hodnoty. Kvóty však zajistily, že tyto filmy najdou odbytiště, a v branži tak mohly zůstat tisíce lidí od technických až po kreativní pozice. Současně s tím se k řemeslu dostala mladá generace odkojená Amerikou.

Začátkem 90. let definitivně odchází stará vládnoucí garnitura a tím se uvolňuje i oblast kultury, což spolu s ekonomickým boomem způsobilo explozi nahromaděné kreativity. Jihokorejci velmi rychle stvořili vlastní bohatou a úspěšnou popkulturu, ke které kupříkladu Japonsko potřebovalo dlouhá léta poválečné prosperity.

Do filmového odvětví začaly vstupovat i technologické firmy, jako je Samsung. Jejich motivací byly jednoduché kupecké počty: Potřebujeme prodávat VHS rekordéry a videokazety a potřebujeme na ně něco dát. Přelomovým snímkem v tomto ohledu byla Marriage Story, jednoduchá romantická komedie o problémech mladých snoubenců.

Tím vůbec nejdůležitějším filmem pro současnou jihokorejskou kinematografii se stal thriller Shiri z roku 1999. Příběh agentů jihokorejské rozvědky, kteří se snaží zastavit vražednou misi severokorejského špiona, byl zručně natočeným amalgámem všeho možného – hongkongské dynamické akce, hollywoodské velkoleposti, to vše zaobalené do typicky korejského motivu jednoho znesvářeného národa rozděleného vedví. Shiri měl u Korejců ohromný ohlas, v tržbách překonal dokonce i Titanic. Zejména však ukázal domácímu (a zasvěcenému zahraničnímu) publiku, že v Jižní Koreji může vzniknout plnohodnotný blockbuster západního střihu, který přesto zůstává ryze korejský.

Právě v tomhle tkví podle mnohých základ celosvětového úspěchu jihokorejské kinematografie. Vypráví všeobecně srozumitelné příběhy, půjčuje si příběhy odjinud, přitom si však zachovávají určitou bizarní asijskou poetiku, která z nich činí neokoukaná a svěží díla. Diváky zvyklé pouze na západní produkci zaujme, ale nevyděsí, jako se to někdy stává japonským filmům.

Hra na oliheň je právě takovým typem bizarního překvapení, kde se sešlo množství typicky korejských věcí, počínaje nejednoznačnými postavami, hutnou psychologizací, společenským přesahem a výraznou vizuální stránkou. Nejznámějšími výjevy jsou nekonečné escherovské schodiště v pitoreskních barvách nebo jednoduché, ale o to děsivější masky stráží. Nechybí ani typicky asijské propriety jako obří mechanická panenka. Vyprávěcí vzorce jsou přitom pochopitelné a všeobecně stravitelné.

Využívají motivu survival thrilleru, který není ničím převratným – v 80. letech jsme tu už měli Běžícího muže s Arnoldem Schwarzeneggerem, podobnost lze nalézt také u japonské vyvražďovačky Battle Royal nebo dystopické série Hunger Games. Hra na oliheň je nesrovnatelně krvavější a brutálnější než většina současné západní produkce – násilí zde však není samoúčelné, postavami zcela zřetelně otřese, když někdo někomu vedle nich ustřelí hlavu. Snaží se proto taktizovat, ale i podvádět, aby nedopadly stejně. Úspěch seriálu tak netkví v přehlídce gore efektů, ale především v množství morálních dilemat, které před nás tvůrci kladou a na něž nenabízí jednoduchou odpověď.

Hra na oliheň není bezchybným dílem. Mnoho dějových linek vyzní naprázdno nebo je vyloženě zbytečných, konec je kvůli plánované druhé sérii trestuhodně odbytý a postrádá emoce, kterých jsou předchozí epizody plné. Nic z toho však nemusí jihokorejskou kinematografii trápit. Po loňském úspěchu černé komedie Parazit, která si jako vůbec první v historii odnesla jako neanglicky mluvený snímek Oscara za nejlepší film, prorazili Jihokorejci další skleněný strop v podobě globálního úspěchu.

Těžko si lze totiž představit, že by se originální jihokorejský seriál objevil v dobách klasické televize v hlavním vysílacím čase, ať už ve Spojených státech nebo v Česku. Netflix si však potenciál jihokorejských filmařů dobře uvědomuje a jeho další ohlášené investice do tohoto regionu jsou neklamnou známkou toho, že nemá obavy, že by se diváci bránili pestřejší a multikulturnější filmové nabídce, než jakou znali doposud.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované