Hlavní obsah

Iva Pazderková píše koronavirový deník: Nejít na pivo, to není oběť

Iva Pazderková
Herečka a zpěvačka
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Pouliční žonglér baví řidiče čekající na zelenou, Praha 27. března 2020.

19. 3. 12:00
aktualizováno • 15. 4. 18:45

Herečka Iva Pazderková pokračuje ve svém blogu o koronavirovém stavu nouze.

Článek

Pátek 10. dubna 2020

Dívám se na pána Ježíše na obraze, který mám po babičce a máme ho v ložnici. Ježíš se na něm modlí sám, v Getsemanské zahradě. Každé ráno se budím s pohledem na něj. Od dětství jsem ten obraz milovala a byla jím fascinována. Ježíš je na něm vyobrazen s tak klidným, smířeným a laskavým výrazem. Ať už je člověk věřící nebo ne, symbol jeho oběti je obrovsky silný. Myslím, že právě dnes je dobré si připomenout, že obětoval svůj život za ty naše. A i ti, kteří Ježíše na kříž poslali, byli jeho obětí vykoupeni. Tak velké poselství tato oběť má.

Dnes se spousta z nás cítí být dotčena a ublížena byť i povinností nosit bavlněnou roušku, přestože taková směšná ,,oběť” může zachránit život. Není obětí nejít na pivo. Není obětí pár týdnů necestovat. Obětovat na chvíli své pohodlí je to nejmenší, co můžeme udělat pro to, aby mnoho z nás nemuselo obětovat své živnosti, bezpečí a zajištění svých blízkých a především jejich zdraví.

Až zase budeme mít pocit, že naše ,,oběť” pro druhého je příliš velká, vzpomeňme si na ty, kteří denně přinášejí oběti nejvyšší.

Mějte láskyplný Velký pátek.

Sobota 11.dubna 2020

Tak jsme byli zase v lese, jako ostatně skoro každý volný den, když je pěkně. Máme štěstí, že tu málokdy v okolních hlubokých hvozdech potkáme živáčka, tak plnými doušky užíváme čerstvého vzduchu, ticha a slunce. Jen jeden malinký nešvar nám tu řádí - moje panická hrůza z kanců… V životě jsem žádného v lese neviděla, nepotkala. Ale ve chvíli, kdy se ozve jakýkoliv výraznější zvuk praskajících větví, okamžitě šílím hrůzou a živě si představuji, na který strom budu aspoň trochu schopna vyšplhat, až na mě bude útočit půltunová (ano, ta moje je půltunová) bachyně se stádem selat (rozhodně větších, než byste na jaro čekali…).

Dnešní procházka tedy byla krásná. Rybník s desítkami pářících se ropuch (myslím), všude čerstvě vylíhlí motýle…li, ptáčků nepočítaně, desítky pářících se ploštic, inu, romantika jako řemen. A potom se ozval děsně blízko nás nějaký podezřelý zvuk. Praskla větvička, zašustilo listí a já zařvala jako jelen v říji. Ne, ani ten to nebyl. Byla to ještěrka. Asi patnácticentimetrová.

Máme dnes tichou domácnost…

Deník, díl pátý: Jak se zpívá v roušce? Hlavně se neudusit

2. dubna 2020

Dostala jsem roli, hurá! Natáčecí. Akorát nemůžu teď říct v čem, kde, kdy a tak. A vzhledem k situaci se to bude muset točit děsně speciálně a kdoví, jestli se to zvládne a tak, a vlastně nic. Takže nic. Hezký den.

3. dubna 2020

Dnes večer mě čeká druhé živé vysílání z Karlína. Je to skvěle vymyšlené, lidé mohou během i po vysílání přispívat potřebným i pečujícím jak finančně, tak materiálně. A díky spolupráci s většími společnostmi už Karlínské divadlo shromáždilo prostředky v hodnotě přes tři miliony korun, což je úžasné.

Ale já nemám co na sebe. Můžete mě odsoudit, můžete se mi smát, ale tohle je jiné „nemám co na sebe“ než normálně! Nejenom, že musím i s korokarakily navíc prostě něco vybrat (nakonec beru modré šaty s květinovým vzorem, který aspoň částečně odpoutá pozornost od mého okrasného tukového prstence v oblasti pasu), ale musím k tomu taky sladit roušku!!!

Jasně, řeknete si, sladit roušku. Furt nějaký šiješ, tak si spíchni!

Když pominu, že nemám nic v té správné barvě, co bych mohla rozstříhat a použít, v té roušce se bude muset dát zpívat, a to tak, aby mi při každém vokálu nesjela pod bradu a zároveň aby nevypadala jako kukla na lyže. To by si pak někdo mohl myslet, že jsem ten mikrofon v Karlíně ukradla. Což si budou myslet stejně, protože rouška způsobuje při zpěvu výrazný deficit kyslíku, ztrátu schopnosti opřít se do bránice a neschopnost zřetelně artikulovat. V kombinaci s mou snahou ji nesežrat nebo nevdechnout při každém otevřeném „ááááááááá“ stejně jako zpěvačka vypadat nebudu.

Vzala jsem si s sebou čtyři.

Zpívala a moderovala jsem v té, ve které jsem přijela…

4. dubna 2020

Naše kočka Bleška se od rána schovává za skleněnými dveřmi. Nikdo neví proč, ona neví, že je vidět, a je to ta nejzábavnější věc, co se u nás dnes stala.

5. dubna 2020

Květná neděle. Konečně jsem osadila truhlíky na balkoně. To máte pažitku, petržel, ředkvičky kulaté, ředkvičky dlouhé, hrách setý, hořčice, špenát, mizuna, mibuna, lichořeřišnice, slunečnice, brambory, libeček, cibulka, pórek, a taky rajčata, tymián, levandule…

6. dubna 2020

Začal Pašijový týden. Velikonoce jsou ty nejkrásnější a nejdůležitější křesťanské svátky roku. Ale poslední dva roky jsou také velmi smutné.

Ty loňské byly poznamenány tragickými událostmi na Srí Lance. Po teroristických útocích na kostely a hotely zemřelo na dvě stě lidí. Stovky byly zraněny.

Letos se zase zastavil svět kvůli malinkému viru, který zabíjí lidi po tisícovkách denně a zdá se být nevyzpytatelným.

Opravdu člověk potřebuje být jednou za čas svědkem nepochopitelné oběti, aby se zastavil a pochopil něco víc, aby vystrčil hlavu ze svého špinavého písečku a začal se zase dívat kolem sebe? Asi.

7. dubna 2020

Dnes se cítím děsně úspěšná a důležitá. Jdu dabovat. Takhle, je to jen pár vět a budu tam asi dvacet minut, ale klíďo můžu po třech týdnech říct někomu zadýchaným hlasem do telefonu: „,Promiň , já teď vůbec nemůžu mluvit, mám práci, zavolej mi po půl čtvrtý.“

Jenže neřekla. Nikdo nevolal…

8. dubna 2020

Včera jsem po cestě z dáboše (hrozný slangový výraz, ale když ho používám, tak vypadám jako zkušená dabérka) udělala velký nákup. V bezobaláči (tam už zkušeně dva roky nakupuji, takže zde je slangový výraz na místě) jsem dokoupila základní suroviny, mléčné výrobky a sladkosti, v zelenině ovoce a zeleninu, na benzínce benzín, a spokojeně jsem odjela domů. Dali jsme si večer s přítelem víno a šli spát.

Nechápete, proč vám tuhle nudu popisuju? Musíte číst mezi řádky!!!

To víno, co jsme včera vypili, bylo POSLEDNÍ!!! A já včera žádné NEKOUPILA!!! A nám je prostě blbý jet koupit jenom víno, když je NOUZOVÝ STAV!!!

Takže toto je jeden ze dvou večerů v korokara, kdy budeme střízliví?!?! Tomu se říká NOUZOVÝ STAV NA DRUHOU!!!

9. dubna 2020

Zelený čtvrtek. Strašně se mi stýská po našich, ségře, neteřích, synovci a švagrovi. I po kamarádech. Těch, kteří musí být v naprosté izolaci a sami, je mi nesmírně líto. Moc na ně myslím. Na všechny seniory, na nemocné, na opuštěné. Na lidi bez domova. Ani kdybych načetla milion audioknih a ušila milion roušek a sehnala milion všeho možného, nic z toho nenahradí objetí, pohlazení, pohled z očí do očí. Tak snad už brzy.

Deník, díl čtvrtý: Všechno nejlepší Arnoštům!

28. března 2020

Kdyby lidi nečetli jen titulky.

Kdyby ignorantství nebylo v módě.

Kdyby lidovými hrdiny nebyli zloději.

Kdyby spontánní pomoc potřebným léčila omezenost trvale.

Kdyby chyby.

A taková to mohla být pěkná sobota.

29. března 2020

Smrtná neděle. Staroslovanská tradice velí vynést Moranu - bohyni smrti, či zimy - z vesnice. Kdyby takhle šla vynést ze všech vesnic světa Céčko devatenáctka, to by bylo skvělé. A hned za ní bych vynesla pro jistotu ještě pár mudrlantů… To aby se lidi ve vesnici nemohli jejich mudrlantstvím nakazit. Taková nákaza, kdy pak člověk vymění zdravý rozum za kus buchty, je taky blbá. A neslyšela jsem o žádné, ani experimentální léčbě, která by nám dávala naději na uzdravení z nákazy tohoto typu. Páč zrovna tenhle vir způsobuje mnohaleté halucinogenní stavy, kdy má postižený pocit, že je to pro něj to nejlepší, co mohl chytnout.

A takový to mohl být pěkný víkend…

30. března 2020

Dnes má svátek Arnošt! Znám dva. Arnošta Goldflama a Arnošta Frauenberga.

První Arnošt je úžasný herec, režisér, dramatik a pedagog, který mě také učil na JAMU. Respektive vedl ročníkovou práci režiséra, který v rámci studia s námi herci musel nazkoušet krátké představení. Arnošt byl tehdy nesmírně milým, moudrým a trpělivým pedagogem. Nejen že nás i v krátké době naučil mnoho, ale byl i kamarádem a mentorem. A já mám tu čest (no, čest… čtěte dál…) být jedinou studentkou JAMU v historii, na kterou zvýšil hlas (tak mi to bylo řečeno).

Měli jsme na druhou hodinu odpolední naplánovanou jednu z posledních „projížděček“ před „předváděčkami“. Jenže já jsem zrovna večer předtím buď dočetla Bratry Karamazovy, nebo se rozešla s přítelem, nebo z jiného důvodu pocítila nesnesitelnou těžkost bytí, a když se v 10 ráno otevřel studentský klub, šla jsem tu těžkost lehce napravit univerzálním všelékem - slivovicí. Mí Běsi si sice dali postupně oraz a cítila jsem zase chuť žít. Ale ještě víc pít…

Kromě toho, že jsem se nedostavila na přednášku dějin umění, psychologie a interpretaci jevištního textu, zapomněla jsem i chodit a mluvit. Což zjevně není stav vhodný k interpretaci čehokoliv, kdekoliv, před kýmkoliv. A tehdy na mě Arnošt Goldflam zvýšil na schodech v mezipatře hlas. Nepamatuji si konkrétně, CO říkal, ale pamatuji si JAK to říkal. S výchovnou, moudrou starostí v hlase. A od té doby se za celou tu spoustu let co hraji divadlo, nikdy nic podobného neopakovalo. Děkuji Ti, Arnošte. A všechno nejlepší!!!

Druhý Arnošt je jedním z nejlepších a jednoznačně nejmenších (a teď už i nejstarších, kámo, kámo…) stand up komiků u nás. Je neskutečně vtipný a je jeden z mála, kterého můžu na štacích poslouchat pořád dokola a pokaždé brečím smíchy. Taky je skvělým písničkářem a básníkem. A když pije, tak vodku. Hodně. Jednou jsem nad ním stála na schodech někde v hotelu a starostlivě, zvýšeným hlasem jsem mu domlouvala… Arnošte, aj lav jů. A ne, nedám ti. Ani moje ségra.

31. března 2020

Třetí týden Korokara

Zatím jsem to jakž takž dala.

Vysílám, píšu, cvičím, šiju,

Taky každý večer piju.

Bez všeho se obejdu,

Jen mi nechte Netflix.

Tuto nesporně sofistikovanou, magickým realismem i úderným impresionismem protknutou báseň napsala autorka v 8:30 ráno. V tom tkví její tragičnost… (autorky i básně).

1. dubna 2020

Všechno nejlepší všem OSVČ!!! Společně to zvládneme!!! I v prodloužení!!! Tedy dokud bude teplo…

Deník, díl třetí: Babička, hip thrusty, superkurýři

Pondělí 23. března 2020

Dnes jsem načítala sedmou kapitolu z Babičky pro organizaci Úsměv seniorům. Neubránila jsem se přeřekům ani slzám (které následně musí člověk vystříhat, což zabere neskutečné množství času). Kromě toho, zrovna sedmá kapitola je nesmírně dojemná, právě ona byla jednou z nejsilnějších scén představení Babička v divadle Na Fidlovačce, které jsme tam pár lety hráli. To mi ještě Fidlovačka dávala smysl… Babičku hrála překrásně a jedinečně Eliška Balzerová, já jsem hrála Kněžnu. A na tyhle okamžiky na jevišti - kdy jsme zcela ponořeny do přenádherných obrazů a jazyka paní Boženy Němcové s vlhkýma očima vdechovaly život jednomu z nejkrásnějších děl české literatury - nikdy nezapomenu.

Pokud už nevíte, co byste, vytáhněte Babičku. Možná budete po těch letech, co jste ji měli za nucenou povinnou četbu překvapeni, jaká síla, moudrost a krása se v ní skrývá.

Úterý 24. března 2020

9:00 - Živé vysílání mého domácího tréninku. Bez trenéra, nedařilo se mu připojit. Tak jsem si poradila sama. Zjistila jsem, že jsem brutálně přísná, nepříjemná trenérka, dělá mi dobře zvýšeným hlasem nekompromisně nutit lidi k více opakováním než zvládají, a jejich bolest mě hřeje u mého krutého fitness srdce. Pro tip: nemáš dostatečné závaží třeba na hip thrusty? Vezmi krabici od bot, narvi do ní všechny činky nebo cokoliv co máš, a potom to polož na sebe. Není zač.

Zítra podle mě nebudu schopná ani vstát z futonu… (Nemáme klasickou postel, spíme na futonu položeném na tatami. Aby záda byla cajk. A navíc je to stajlyš. A navíc jsem fanatická milovnice Japonska. A koho to zajímá, že jo…)

11:30 - Rouška hír, rukavice hír, brýle hír, dezinfekce, kreditní karta, tašky a pytlíky a sklenice hír. Jedu na nákup. Chodím do bezobalových obchodů, tak proto i ty sklenice. Pro tip: když si koupíte velkou zavařovačku gumových medvídků, nedávejte nákup na sedadlo spolujezdce. Domů jsem jich dovezla slovy pět… Trenérovi to neřeknu. Nechci mu ztěžovat karanténu. Jsem zkrátka ohleduplná.

12:15 - V prodejně zeleniny. To je ale napínavý den, že? V době před Céčkem Devatenáctkou bych nákup považovala za naprostou banalitu. Teď je to součást pečlivě plánovaného výsadku, který musí být co nejméně častý a vyžaduje profesionální ninjapřípravu. Minulý týden, když jsem tu byla, přicupitala paní ve středních letech s pejskem nepatrné velikosti, bez roušky. A protože je tu zároveň zahradnictví, dožadovala se vstupu.

Slečna prodavačka jí slušně a mile vysvětlila, že bez roušky do zahradnictví nesmí.

Paní: „,Dyť je to venku, né?!“

Slečna: „,Ale pracují tam lidi, víte…“

Paní: „ Jsem nikde na dovolený nebyla!!!”

Já: ,,To je přece úplně jedno, nakazit se můžete kdekoliv. Navíc dnes vláda zavedla nošení roušek na veřejnosti jako povinnost.”

Paní: ,,Se teď na zprávy nekoukáme, nechceme mít blbou náladu. Si jdu jenom pro maličkost, tak můžu teda?”

Já (v duchu): „QGVM8..nhsě@ -) ̈úp)6RE642m4E,jvxkjSXMH?B!!!!???!!!“

Pes: „…?“

Slečna: „Moc se vám omlouvám, ale přijďte, až budete mít roušku, nezlobte se.“

Paní: „Tss!“

Od té doby už snad paní roušku a rozum pobrala…

13:00 - Dekontaminace sebe, oblečení, nákupu.

13:30 - Vařba použité roušky. To je vážně zvláštní, jak si člověk rychle zvyká na tyhle věci a postupy, které donedávna viděl tak maximálně v nějakém katastrofickém filmu. Jsme nesmírně adaptabilní druh.

14:00 - Nahrávání části četby mojí milované knihy „Slovácko sa súdí aj nesúdí“ pro seniory, o které se stará úžasný Život 90. Mám u toho chvílemi tak brutální záchvaty smíchu, že to budu stříhat sto let…

18:00 - Živě vysílám vaření, dnes ukazuju recept na korejské tteokkboki. Samozřejmě spěchám, abych to stihla v té hodině vysvětlit a uvařit a nepovede se mi správná konzistence rýžového těsta! S takovou se ze mě český Gordon Ramsay nestane… Naštěstí to po živáku napravím a :

19:30 - Večeříme.

20:00 – Šiju.

24:00 - Jdu spát.

Středa 25. března 2020

Pozor, následuje bezohledné použití funkce Caps Lock!!!

NESNÁŠÍM SLOVA PODPAŽDÍ, VYKOMUNIKOVAT A ÚSTENKA.

Proč? Prostě proto.

Čtvrtek 26. března 2020

Při dnešním živě vysílaném tréninku se už můj trenér Kuba Prchal v pohodě připojil a vrátil mi stonásobně všechno, co jsem před dvěma dny provedla svým spolucvičícím sledujícím. Zítra nezvednu ani telefon…

Jinak dnes mi domů přivezl kurýr expandéry (rozuměj gumy) a další závaží na korokaradomácí cvičbu. Jmenuje se Petr, naši štaci jezdí pravidelně a je to ten nejmilejší a nejochotnější mladý muž ze všech kurýrů. Ptala jsem se ho, jak to zvládá. Říkal, že je to mazec, v podstatě druhé Vánoce, že se nezastaví. Zajímalo mě, co si lidi nejvíc objednávají a jestli jsou na něj milí, obzvlášť v této době. A dozvěděla jsem se, že denně vozí nejvíc balíčků ženám, které si v neskutečném množství objednávají oblečení, následně ho vrací, protože nesedí a protože je to zadarmo a tak pořád dokola. K některým zákaznicím jezdí v podstatě denně. A jsou na něj často nepříjemné. Což je absurdní, protože někoho tak milého jako je Petr jen tak nepotkáte.

Pipky, neblbněte. Kurýři jsou v první linii. Mají toho teď nad hlavu, za stejné peníze, jejich práce je náročná a taky jsou to - a teď pozor, překvapení - lidi. Takže se na ty kyselosti fakt vykašlete, laskavě jim věnujte oční úsměv a nebuďte blbky.

Mimochodem, co blázníte s tím oblečením? Stejně v tom teď nikam nepůjdete, leda za tím kurýrem ke dveřím. A beztak vám to po karanténě bude buď malé nebo velké, protože buď propadnete lednici, nebo domácímu fitness. Radši si pojďme něco ušetřit a po Korokara si můžeme místo mejdinčajna a mejdinbangladéš koupit něco od lokálních značek, ať je podpoříme a ať máme v šatníku něco opravdu hezkého a kvalitního. Co vy na to?

A děkuji všem milým kurýrům! Pamatujte si, že se na vás pod tou rouškou vždycky usmívám.

Pátek 27. března 2020

Začnu točit na svůj Instagram a YouTube kanál telenovelu. Tu máte rozpis a charakteristiku postav. Opět: není zač. P. S.: Nevíte, co zrovna dělá Natalia Oreiro?

Chuanita Chuazová: Mladá, hodná a nevinná dědička impéria uklízecích služeb ve střední Americe. Je tajně zasnoubená s Chuanitézem Chuerem. Ráda by byla malířkou, ale rodiče si to nepřejí. Nemá talent. Na uklízení ano.

Chuanitéz Chueréz: Mladý dědic kosmetického impéria, vyrábějícího především třpytky. Chtěl by se stát motorkářem, ale nedokáže si dodělat řidičák. Brigádně tedy testuje výrobky firmy jeho rodičů.

Chuana Chuazová: Matka Chuanity, zelená vdova, alkoholička. Podvádí svého muže Chua Chuaze s jeho řidičem pod záminkou úklidu auta.

Chuo Chuaz: Otec Chuanity. Chuanu nadevše miluje. Je pořád v práci, se svou neopětovanou manželskou láskou se svěřuje svému řidiči Chuanérovi. Je kleptoman.

Chuos Chueréz: Otec Chuanitéze. Miluje sebe a motorky, nesnáší svého syna a Chuazovy, a má alergii na chlór. Tajně miluje Chuanitu.

Chua Chuerézová: Matka Chuanitéze. Nenávidí motorky, Chuazovy a svého muže. Opičí láskou miluje svého syna, svého muže podvádí s údržbářem jejich nechlorovaného bazénu pod záminkou výměny solných filtrů.

Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Keep smiling.

Deník, díl druhý: Roušky, kočky, slivovice

Čtvrtek 19. března 2020

Rouška sem, rouška tam, co já s nima udělám? Jupí, jsem taky tak hodná, jako tisíce ostatních! Jupí, patřím k armádě lidí, kteří mění svět k lepšímu, jupí… no dop…le!!! Jsem otřesná, sobecká a bezohledná dcera. Ta nejhorší na světě! V honbě za dobrou karmou jsem prostě nepovažovala za nutné zeptat se vlastních rodičů, jestli jich jim nemám taky pár poslat. Naposledy maminka prohodila do telefonu něco jako ,,Nějaké jsme doma našli, a kdyžtak zkusím něco spíchnout.” Což je věta, kterou když přeložíte z maminkovštiny, zní takto ,,Našla jsem jednu starou jednorázovou roušku v lékárničce, a když budu muset jít na nákup, zkusím nejdřív zprovoznit náš starý šlapací stroj a pak uvidíme…”

Pořád jsem to malé, sobecké děcko, které svoje rodiče vidí jako absolutní, nedotknutelné superhrdiny.

Po krátkém telefonátu jsem na poště odevzdala balíček čtyř kusů. Chci tady České poště a všem jejím zaměstnancům z celého srdce poděkovat. I za to, že roušky v průhledném obalu posílají zdarma.

Večer jsem v živém vysílání na svém Instagramu pro Život 90. S knížkou Slovácko sa súdí aj nesúdí. Je to má nejoblíbenější a s nadací jsem výběr konzultovala. Elektronický sestříhaný záznam jim mám poslat.

Tohle vysílání nemělo úspěch u mladých. Hodně z nich bylo v šoku, že vidí knihu, jiní pochopitelně nerozuměli slováckému nářečí a další nepobrali princip audioknih obecně. Ale nejvíc mě vytočila otázka: ,,A kterej senior má Instagram?”

Tak počúvaj, ty pazgřivče jeden! Je to přesně ten, kterého celoživotní práca ti dává možnosť trávit túto těžkú dobu v sednici s eletriků, je to ten, který zařídíl, aby tvoja jalová palica a kopnutíhodný zadek bývaly v teplučku. Je to ten, který před pár rokama přišél na to, že tvůj zaščúřený ksicht sa može vzduchom přenášat, aby svojú rozcapenosťů oblahodíl ostatní pazgřivce. Je to ten, kterému možeš oĺůbávať čapy, protože máš mír. Senior néni žádné nepotřebné zbóží, ale uzrálý klenot, který ani Instagram nepotřebuje, protože už všecko ví a viďél. A takových jako ty už ani vídat nemosí. Až budeš seniór, zpomeň si!

Pátek 20. března 2020

Dnes ráno roušky do nedalekého domova pro seniory, jen pár, jde to pomalu, to mě malinko deptá. Potom nákup. A nevím, co to způsobilo konkrétně - jestli tři čtvrtě hodiny čekání na pokladnu, rouška nebo rozestupy, ale normálně jsem si v té frontě potichounku začala zpívat. A kývala jsem se do rytmu… Bylo roztomilé, jak rychle se nám mění pohled na věc. Za dob před Koro se na mě lidé koukali divně, když jsem měla při nemoci roušku. Teď si musím broukat a podivně se kývat, aby aspoň pozvedli obočí.

Pak celý den šití, šití, pracovní konferenční hovory, maily, vaření (bramborovo-hlívový guláš), hromadný videohovor s kamarády, lahev vína, pár slivovic, prostě Corokararutina.

Sobota 21. března 2020

K.O.R.O.K.O.C.O.V.I.N.A. vol.2

Máme to doma ale pěkné. Výhled na řeku. Máme colu v plechu, dvě kočky a máme se rádi. Protože máme pracovnu. Tu máme, protože ještě nemáme děti. Děti by navíc křičely. A musela bych se o ně starat. Rodiče všech dětí, hlavně vy single a třeba s kocovinou, jste opravdoví hrdinové.

Hrdinky jsou taky řádové sestry, které v těchto dnech přerušují šití a jiné práce pro potřebné pouze modlitbou za ty samé. Dělají to celý život a vlastně si to málokdo uvědomuje a ony málokdy slyší slova díků. Také to nedělají pro vděk, ale protože vědí, že je to to nejvyšší poslání. Dnes jsem krátce po telefonu mluvila s drahou sestrou Luisou a sestrou Sofií. Tolik mi ten telefonát dodal energie a pokory a vděčnosti! Děkuji, sestry. Děkuji vám všem. Jste tichou, ale velkou sílou. Jste nenápadným, ale klidným a bezpečným přístavem všech, na které svět zapomněl.

Dnes 20 roušek do Armády Spásy. Dobrou noc.

Neděle 22. března 2020

Naše dvě kočky se jmenují Šklíba (17 let) a Bleška (16 let). Ráno mě Šklíba probudila tím, že mě poblila.

Natřikrát. Hlavu, ruku, přítelův polštář a peřinu, a potom byla spokojená. Víte, to je normální, že kočky občas blinkají. Potřebují dostat ven chloupky a tak. Ale většinou se to děje někde na podlaze. Samozřejmě vždycky uprostřed chodby, na prahu dveří nebo přímo v místě, kam stoprocentně šlápnete. Ale že si dojde do postele, sedne si mi na prsa a hodí mi to v podstatě do obličeje?!? To tu ještě nebylo… Vůbec jsem v první chvíli nechápala, co se děje. Jedno oko jsem nemohla otevřít, kočka se spokojeně čistila a vrněla mi u pravého ramene, zatímco vlevo to vypadalo jako po celkem ostré párty.

Podle mě se spletla. Dnes má totiž narozeniny můj přítel…

Deník, díl první. Začalo to ve velkém stylu…

16. března 2020

Dnes je mi 40. Jako by to samo o sobě nestačilo. Jsem herečka, (což je vlastně trochu smutné) a nebezpečně se přibližuji (jasně, přibližuji…) fázi, kdy se budu takzvaně „přehrávat do rolí matek“.

Nicméně jako správná „silná, soběstačná, úspěšná a relativně dobře vypadající žena“ jsem se rozhodla tvářit, že být minimálně za půlkou života (navíc dosud bezdětná) mě nijak neděsí a oslavím to. Jako že sebe, a svůj dosavadní život, a ten budoucí, a děsnou harmonii a moudrost ve mně.

Naplánovala jsem na dnešek oslavu se všemi, které jsem v životě ráda potkala a potkávám, s koncertem, Stojákem, brutálně dobrým a drahým jídlem a pitím v brutálně božím Black Dogu v Berouně, brutálně tajně, aby nikdo nefotil, já a mých 70 brutálně skvělých hostů. Většina kamarádů potvrdila a schylovalo se k mastodontně brutální dvoudenní párty.

A tak sedím s přítelem na zemi u nás v kuchyni ve velké večerní od Lukáše Macháčka, což jsou celoflitrové zlaté šaty, chce se mi zvracet, protože jsme celkem rychle vypili lahev červeného vína a nejlevnější tequily z večerky (v tomto pořadí), mám křeč v zádech z celodenního šití roušek (překvapivě je jich všude nedostatek…), za sebou dvouhodinový konferenční hovor s mými nejbližšími kamarády (pro tip: Skype se v šesti lidech seká, Messenger ne, a navíc tam můžete hrát hry, i když vidíte dvojitě) a jsem šťastná. Že mám kde a s kým sedět, že moje rodina, i když je malinko z ruky, tak je zdravá, že my jsme zatím zdraví, že máme ještě slivovici ve špajzu. A protože jsem úplně opilá a optimistka, tak věřím, že jednou budu vnoučatům vyprávět, jak jsem čtyřicátiny slavila v celostátní karanténě, šila roušky, pila nejlevnější lihoviny a přitom byla nečekaně šťastná.

HEPY CORONAROZENINY TŮ MÍ!!!

17. března 2020

Mám kocovinu jak sviňa. Jako že se chvilkami rouhám myšlenkou, že i ten Covid Devatenáctka by byl asi snesitelnější. Což je ode mě velmi hloupé a vím to. Roušky mi jdou od třesoucí se ruky, ale došly mi šňůrky. Prý jsou ode dneška otevřené galanterie, to je taaaak velkorysé, může nás ty roušky do nemocnic, pečovatelských domů a jiných institucí šít víc, paráda…

Kurýr PPL mi přivezl balík. Vidím, že má jen jednorázovou roušku, tak si říkám, kolik jich asi má v zásobě a jak dlouho tuhle jednu dnes asi bude nosit, a nabízím mu dvě moje dvouvrstvé, sterilizovatelné. Má radost a předstírá ji ohleduplně, i když je uvidí. Mám totiž doma jen sytě růžové bavlněné plátno se zelenými květinkami…

Mimochodem, aspoň že už většině spoluobčanů došlo, že člověk opravdu musí přijmout svůj díl zodpovědnosti za svůj život a hlavně i ty ostatní! Ale že kvůli tomu musela přijít pandemie?!?

Ono toho totiž od začátku roku vůbec nebylo málo:

Vytrvale hořící Austrálie, povodně v Peru, smrtící sněhové bouře v Pákistánu, soptící vulkán na Filipínách, bouře Gloria ve Španělsku, povodně v Brazílii, větrná bouře Ciara v Evropě, nedostatek sněhu ve Špindlu a v Peci, což až do příchodu pana Covid-19 považovala velká část Čechů za tu největší katastrofu…

No jo, mám prostě kocovinu. A šňůrky koupím zítra.

18. března 2020

Od 13. března jsem byla doma. Dnes pojedu rozvézt roušky, nakoupit materiál na další a také pro potraviny.

Hned ráno jsem rozbila náš rtuťový teploměr. Památeční rtuťový teploměr! Jsem si sedíc na toaletě preventivně měřila teplotu, u toho zachraňovala svět na Instagramu a po posledním kliknutí jsem rázně vstala, spokojena sama se sebou a svými osvětovými posty. Následovalo „do p…e, do p..i, k…a“ - rtuť po celé koupelně!!!

Přítel vygooglil, co teď - jestli my i Šklíba a Bleška (naše dvě kočky) okamžitě umřeme na otravu rtutí, jestli jsem udělala správně, když jsem hned otevřela okno (udělala), nebo jestli nás čeká pomalá, bolestivá smrt. A také vygooglil, že nejlepší je savý papír - skvěle, jenom si odskočím do roku 1986 na základku a jsem s ním hned zpátky! - a kapátko. Není.

Prostě u toho strávíte dvacet minut, než ty pos*ané kuličky spojíte (v gumových rukavicích a ubrouskem samozřejmě) do jedné velké, na popadesáté ji naberete do ubrousku a dáte do uzavíratelné sklenice, kterou pak musíte zanést do sběrného dvora jako nebezpečný odpad. Potom lepící páskou posbíráte zbylé mikrominimální kuličky, vysajete střepy a asi 2 minuty si v době coronapandemické myslíte, že dnes koupíte nový teploměr. Nekoupíte. Nejsou. Šňůrky jsou. Ale jen zbytky. Aspoň že tak.

Dnes jsem vezla pár roušek do Života 90. Když jsem vycházela z domu v té své, co jsem si přivezla z Japonska, v brýlích, s černými gumovými rukavicemi, po pěti dnech z domu, připadala jsem si děsně důležitě a přišlo mi, že takhle nějak se cítili ninjové na svých misích.

Pak se mi zamlžily brýle, zničehonic jsem viděla ho..o a málem jsem se zabila o pangejt na parkovišti. Konfrontace s vylidněnou Prahou (bydlím kousek od ní) mě rozplakala. Najednou to na mě dolehlo plnou vahou a došlo mi, že to bude ještě moc těžké. Plakala jsem i celou cestu zpátky. A pak zase dojetím na nákupech, když jsem viděla, jak je 99 % lidí disciplinovaných a chovají se jeden k druhému ohleduplně. Snad nám to všem zůstane, až to dobře dopadne…

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené