Hlavní obsah

Jako první v Česku uspěla s žalobou na diskriminaci. Dočkala se „promiňte“ v novinách, statisícové náklady zůstaly

„Jde o princip,“ odmítá se i po třinácti letech soudních tahanic vzdát Marie Čauševič. (Video: Veronika Neprašová, Seznam.cz)

Soud po třinácti letech definitivně uznal, že Pražská teplárenská v roce 2006 diskriminovala uchazečku o post finanční ředitelky kvůli tomu, že je žena. Jedinou satisfakcí, které se Marie Čauševič dočkala, byla veřejná omluva. Soudní výlohy budou proplaceny jen zčásti.

Článek

„Já jsem velmi ráda, že soud uznal, že jsem měla pravdu a že vyšla ta omluva. Ale po třinácti letech se mi to zdá jako nic." Příběh boje manažerky Marie Čauševič proti diskriminaci je dlouhý, v českém prostředí unikátní a šťastný konec má jen relativně.

Na pravomocný rozsudek si musela počkat nekonečných třináct let. Přišel až loni na podzim, kdy Městský soud v Praze potvrdil, že místo ekonomické ředitelky Pražské teplárenské v roce 2006 nevyhrála jen kvůli tomu, že je žena.

Před dvěma týdny pak rozsudek nabyl právní moc a v deníku Mladá fronta Dnes vyšel inzerát, ve kterém se společnost za třináct let starou diskriminaci omlouvá.

„Pražská teplárenská, a. s. se tímto veřejně omlouvá paní Ing. Marii Čauševič za své jednání spočívající v diskriminaci z důvodu jejího pohlaví při výběrovém řízení na funkci finančního ředitele obchodní společnosti Pražská teplárenská, a. s., kterého se paní Ing. Marie Čauševič účastnila a v němž uspěla jako vhodný kandidát, avšak z důvodu jejího pohlaví nebyla do funkce finančního ředitele jmenována.“

Přesto má rozsudek, vůbec první v otázce diskriminace pohlaví v českém prostředí, pachuť nespravedlnosti.

Výhra bez výhry

„Původně mi šlo o to místo. To, že to trvalo tak dlouho a několikrát se to vracelo, i když už před deseti lety Nejvyšší soud poprvé uznal, že k diskriminaci došlo, není můj problém.“

Když se v roce 2006 přihlásila Marie Čauševič do konkurzu na finanční ředitelku Pražské teplárenské, bylo jí 51 let. Jako zkušenou daňovou poradkyni, která v té době pracovala v jiném oddělení teplárny, ji doporučila i poradenská firma, na kterou se společnost obrátila.

Výběrové řízení tehdy vyhrála, přesto na místo nakonec nenastoupila. Tehdejší management firmy dal bez vysvětlení přednost mužskému uchazeči. „Nezdůvodnili mi to vůbec nijak,“ krčí rameny.

Právě přístup tehdejšího vedení byl podle ní hlavním důvodem, proč se do bezprecedentního sporu rozhodla jít a investovat tolik let života. „Mohli si se mnou sednout a říct ‚Víte, my bychom z nějakého důvodu chtěli na tu pozici muže‘, nabídnout mi třeba stáž v Anglii (majoritním vlastníkem Pražské teplárenské byl v té době anglický subjekt, pozn. red.), nebo by mi nenabídli vůbec nic, ale mluvili by se mnou.“

Pro pozici finanční ředitelky, o kterou se u Pražské teplárenské ucházela, stanovila společnost řadu podínek. „Já jsem splňovala všechny, vítěz nesplňoval ani polovinu. Například neuměl anglicky, i když to bylo podmínkou. On řídil v minulosti kolektiv asi patnácti lidí, já šedesáti,“ vyjmenovává Čauševič, o co opírala své přesvědčení, že jejím jediným „minusem“ bylo v konkurzu u Pražské teplárenské to, že je žena.

Na svém původním místě zůstala do prvního rozsudku. „Ten padl v září 2007 a v listopadu přišly organizační změny a já jsem o místo přišla,“ naznačuje souvislost.

Omluvu dostala, obří náklady zůstaly

Pravomocného rozsudku ve svůj prospěch se Marie Čauševič dočkala až na prahu důchodového věku. Spokojená však ani tak není. „Podali jsme dovolání, a pokud neuspějeme, podáme ústavní stížnost."

Z původních požadavků, které v rámci žaloby měla, totiž do pravomocné podoby dospělo jen torzo v podobě veřejné omluvy. Soud ji nepřiznal ani požadovaný jeden milion korun jako satisfakci. Nezískala ani požadované místo, byť po tolika letech její úsměv při otázce, zda by na něj opravdu stále chtěla nastoupit, prozrazuje, že reálně si to představit asi už neumí. „Jde o princip, tak byla napsaná žaloba. A já nejsem ta, která to třináct let zdržovala,“ vysvětluje.

Mimochodem, absurdní pachuť konce sporu dokresluje i fakt, že omluvný inzerát, byť zcela v souladu se zněním rozsudku, do novin podávala prostřednictvím svého advokáta přímo Čauševič. Pražská teplárenská jí zhruba 75 tisíc korun, které inzerce stála, pouze dodatečně uhradila.

Peníze, které během třinácti let vložila do svého „boje za pravdu“, jí ale pravomocný rozsudek nevrátil.

Náklady se přitom vyšplhaly do závratných výšin. „V určité chvíli sem to přestala raději počítat. Abych klidně spala, abych si nevyčítala, co jsem mohla za to své rodině pořídit,“ vysvětluje. Řádově se podle ní částka za soudní poplatky a hlavně za advokáty počítá na stovky tisíc korun.

Soudní výlohy jí sice poslední pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze přiznal. „Jenže pouze ve výši tabulkových náhrad, nikoliv těch reálných. A vy znáte nějakého advokáta, který pracuje podle tabulek?“ poznamenává Čauševič. Přiznané náhrady jsou tak podle jejích slov zhruba poloviční oproti tomu, co reálně už za spor utratila.

Od začátku sporu se vedení Pražské teplárenské kompletně obměnilo. Ani nástupci ovšem nenašli pro Čauševič uspokojivé řešení sporu. „Před několika lety jsme se s novým vedením dvakrát nebo třikrát setkali a snažili se mimosoudně dohodnout. Jejich nabídka ale nebyla přijatelná. Místo nenabízeli, ani omluvu, nabízeli jen peníze, které by nepokryly ani všechny výdaje.“

Přesto hodlá do svého boje investovat další. „Možná se vám zdá, že jsem tvrdohlavá nebo uvzatá. Ale jde o princip. Já jsem před léty požadovala pravdu, dočkala jsem se jí částečně po třinácti letech.“

Další roky přitom můžou přibýt, i s tím je prý smířená. „Nevím, jestli to bude k něčemu dobré, ale myslím, že je vždycky dobré udělat něco pro věc, o které jste přesvědčení,“ uzavírá.

Doporučujeme

Reklama