Hlavní obsah

„Je potřeba chránit zdravotníky,“ zaznívá od španělských Lékařů bez hranic

Foto: Lékaři bez hranic/Sara de la Rubia

Lékaři bez hranic v Barceloně.

Reklama

15. 4. 2020 20:00

Druhá nejzasaženější země novým koronavirem. Španělsko hlásí přes 177 tisíc nakažených a s počtem obětí drží smutnou třetí příčku. Mrtvých má covid-19 v jihoevropské zemi necelých 19 tisíc.

Článek

Seznam Zprávy se spojily s Luisem Encinasem, zdravotnickým poradcem pro boj s novým koronavirem z neziskové organizace Lékaři bez hranic. Ta se, stejně jako v jiných zemích světa, zapojila do koronavirového boje i ve Španělsku. „V zásadě tu nefigurujeme jako lékaři a zdravotní sestry, protože v tomto ohledu nemá Španělsko omezené zdroje. Je však potřeba zdravotníky chránit – a říct těm, kteří jsou za to zodpovědní, jak to udělat,“ řekl Seznam Zprávám Encinas.

Foto: Lékaři bez hranic

Luis Encinas.

Jak vypadá v tuto chvíli, v době koronavirové krize, váš pracovní den?

Každý den je trochu jiný. Na počátku, když se do řešení koronavirové krize ve Španělsku zapojili Lékaři bez hranic, šlo víc o podporu a spolupráci se zdravotnickými úřady. Radili jsme jim, dělali diagnostiky. A také jsme s nimi sdíleli informace, know-how a zkušenosti, které jsme jako nezisková organizace nasbírali v minulosti. Byl jsem v kontaktu s úřady přes Skype, prostě na dálku. Zároveň jsem ale chodil na pochůzky – do nemocnic, do pečovatelských domů, mluvil jsem tam s lidmi třeba o navýšení kapacit kvůli koronaviru. Tak to bylo ale na začátku. Potom jsem začal se zaučovacími webináři, vývojem různých diskuzních fór a brainstormingovými cvičeními pro týmy… Je toho hodně, také se podílím na výzkumu.

Mluvíte o zkušenostech z minulosti. Kde jste je nasbíral?

Pro Lékaře bez hranic jsem začal pracovat v roce 1994 ve válečných zónách jako zdravotní bratr. Postupně jsem nabýval zkušeností na různých pozicích, byl jsem třeba v Afghánistánu, Demokratické republice Kongo, Kambodži, Angole. Na těchto humanitárních misích jsem působil hlavně jako koordinátor pro pracovní nebo zdravotnické otázky, ke konci i jako krizový koordinátor. V roce 2008 jsem se pak stal na osm let operačním koordinátorem a pracoval na různých epidemiích, třeba eboly, cholery, žluté zimnice, meningitidy a dalších onemocněních.

Foto: Lékaři bez hranic/Louise Annaud

Encinas během zásahu při epidemii eboly v Demokratické republice Kongo v roce 2018.

Jak se tato situace od těch epidemií, které jste už zažil, odlišuje?

Určitě vnímám odlišnosti, ale zároveň i plno stejných věcí. Největší rozdíl je samozřejmě v tom, že jde o nový virus, který neznáme – řešíme ho necelé čtyři měsíce. Když jsme bojovali proti ebole, také jsme ji moc neznali, ale alespoň už o ní byly zmínky v literatuře nebo dokumentech. Je ale jasné, že je každá epidemie trochu jiná. Ebola v roce 2016 se lišila od té v roce 2014, někdy je nákaza mezinárodní, jindy regionální… Další věc je, že poprvé za víc než sedmdesát let, tedy od konce druhé světové války, zažívá Evropa i první svět takto závažnou krizi veřejného zdraví.

A co je stejné?

Jde prostě o krizový stav. A na ten se reaguje vždy určitým způsobem, určitými pracovními rutinami. Je to jako seznam věcí, priorit, které musíme udělat. Třeba identifikovat situaci, zjistit smrtnost a závažnost nákazy, zajistit komunikaci ve společnosti a mnoho dalšího. Ty body musíme všechny splnit. A v naší organizaci tomu postupu říkáme „kouzlo tří ká“. To znamená koordinaci uvnitř organizace a kolaboraci - tedy spolupráci s lidmi na úrovni obyvatel, regionů i státu. A třetím bodem je komunitní změna. Tedy připravit a spravit lidi o tom, že se v krizi najednou musí chovat jinak. A pomoci jim adaptovat se a předat jim důležité informace. To je důležité – a je jedno, jestli se bavíme o krizi v Praze, D. R. Kongo nebo Mexiku. Princip je pořád stejný.

Liší se v něčem samotný boj s koronavirem ve Španělsku od ostatních zemí?

On se liší i v jednotlivých autonomních oblastech, takže se nedá říct, že by šlo o boj jedné země. Zdravotnictví v každém samosprávném regionu funguje jinak – těchto regionů je ve Španělsku sedmnáct. Takže to je první rozdíl, další je, že epidemie nezasáhla všechny oblasti stejnou měrou a ve stejný čas. A je samozřejmě fakt, že čím je zdravotnický systém křehčí, tím nebezpečnější ta nákaza může být. Tím nemyslím jen dostatek zdravotníků či lůžek, znamená to i umět předvídat, mít kapacitu konat a spolupracovat. Když najednou potřebuje velká část lidí na jednotku intenzivní péče, musíme být připravení, musíme mít plán.

Co zdravotníkům ve Španělsku reakci na koronavirovou nákazu ztěžuje?

Achillovou patou boje s covid-19 je třeba nedostatek ochranných pomůcek a vybavení. Představuje to nebezpečí hned ze dvou důvodů. Infikují-li se zdravotníci, oslabí se schopnost systému na nákazu reagovat. A také hrozí, že se nákaza rozšíří po celém zdravotnickém zařízení – proti tomu se bojuje pomocí přístupu ICP (Infection Control and Prevention). Ten je pro nás velmi důležitý. Problémem v boji s covid-19 je také nedostatek strategie ohledně testování – nebo neschopnost strategii, pokud nějaká je, převést do reality. Víme, že toho moc nevíme. Že vidíme jen špičku ledovce. A dokud nebudeme mít pod kontrolou i další nakažené než jen ty, kteří jsou s příznaky covid-19 v nemocnici, neposuneme se.

Kolik lidí z vaší organizace v tuto chvíli s novým koronavirem ve Španělsku pomáhá?

To se mění každý den, ale je to okolo šedesáti lidí. Starají se ale spíše o tu koordinaci, webináře, podporu. Snažíme se dělat spíše malé věci s velkým domino efektem. V Madridu na začátku krize jsme fungovali i ve dvou místních nemocnicích. Ale v zásadě tu nefigurujeme jako lékaři a zdravotní sestry, protože v tomto ohledu nemá Španělsko omezené zdroje. Je však potřeba zdravotníky chránit – a říct těm, kteří jsou za to zodpovědní, jak to udělat. Takže jde spíš o lobby, koordinaci nebo třeba pomoc při stavbě provizorních zdravotnických zařízení.

Foto: Lékaři bez hranic/Sara de la Rubia

Ve sportovním centru Guinardó v Barceloně vzniklo provizorní nemocniční oddělení s cílem ulevit přežítené Nemocnici de Sant Pau. Lékaři bez hranic přispěli technickou expertizou, jak podobné provizorní zařízení vybudovat.

A jak vypadá spolupráce mezi Lékaři bez hranic a španělskými zdravotníky?

Ta funguje moc dobře. A musím říct, že nám španělské úřady hodně důvěřují a zajímají se. A hodně z nich, ne tedy všechny, od nás přebírají různá doporučení. To se ale bavíme na regionální úrovni. Jako organizace jsme například pomáhali v Madridu, kde byla situace velmi špatná, právě při stavění těch provizorních nemocnic. Také jsme tu nabídli model 100 provizorních lůžek pro pacienty s covid-19. V Barceloně jsme také tímto způsobem pomáhali přetvořit olympijské budovy nedaleko nemocnic, což ulevuje jednotkám intenzivní péče a ambulancím. Zdravotníci se pak mohou zabývat jen novým koronavirem a nehrozí, že se nakazí pacienti s jinými onemocněními. Podobná přechodná centra vznikla i v pětihvězdičkových hotelech. Nejen pro pacienty, ale některá ubytují seniory.

Senioři jsou samozřejmě riziková skupina. Je o ně postaráno?

To je akutní problém. Pečovatelské domy nemají dostatek zdravotnické podpory. Jistě, nejsou to pacienti, jde o seniory. Většina pečovatelských zařízení proto bojuje s nedostatkem materiálu i personálu. Nás to velmi znepokojuje, vyvinuli jsme proto platformu pro webináře a diskuzní fóra pro ty, kteří v tomto odvětví pracují. Soustředíme se na to, aby ti lidé mohli mít svou důstojnost. Zejména v jejich posledních dnech, hodinách života. Na některých místech, ne všude, totiž docházelo k tomu, že infikované seniory z pečovatelských domů nepřijali na pohotovosti, tedy pokud potřebovali připojit na ventilátor a dostat lůžko na jednotce intenzivní péče. To bylo katastrofální. Na tom je vážně potřeba pracovat, je to pro nás jeden z hlavních bodů. Máme před sebou ještě další těžké týdny, takže je to složité.

Jak je na tom křivka nákazy ve Španělsku? Máte pocit, že už má země to nejhorší za sebou?

Je pravda, že poslední dny byly co do počtu nových nakažených trochu slabší. Což dává nemocnicím prostor se nadechnout a dát se trochu dohromady. Ale je zapotřebí přijít na to, jak ty zdravotnické kapacity udržet delší dobu, což není to samé jako řešit takovou situaci jeden měsíc. A experti mluví o opravdu dlouhé době.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené