Jednou ČNB za zvýšení úroků možná pochválíme, říká bývalý viceguvernér

Česká národní banka (ČNB) postupně ukončuje období velmi nízkých úrokových sazeb, které jsme střídavě zažívali poslední dekádu. „My jsme si tak navykli na nenormální úrokové sazby, že teď i jen malý posun směrem nahoru už interpretujeme téměř jako katastrofu. Myslím, že je to jeden z negativních důsledků toho, že v těch nenormálních časech žijeme trošku dlouho,“ říká bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, který dnes pracuje jako partner poradenské společnosti KPMG.

Překvapila vás reakce ČNB, která minulý týden podstatně zvýšila úrokové sazby?

Že bych byl v šoku nebo velmi překvapen, to asi nejsem. Obecné očekávání trhu bylo na těch padesát bodů a myslím, že centrální banka tak dala jasně najevo, že nechce, aby se tady zvýšená inflační očekávání zabydlela.

Bude to podle vás stačit?

To uvidíme. Záleží na řadě věcí. Zaprvé na tom, jak se bude vyvíjet kurz. Zadruhé, co ještě přinesou následující měsíce. Myslím, že obecně jako ekonomové očekáváme, že ten inflační vrchol máme ještě před sebou. No a samozřejmě záleží na tom, co se stane s ekonomikou a jak se inflační očekávání budou dál vyvíjet.

Ptám se proto, že najednou slyšíme od politiků, že se budou navyšovat platy státních zaměstnanců, odbory žádají totéž. Jak byste vyjádřil pravděpodobnost, že se ta inflační spirála nějakým způsobem roztáčí?

Jsem strašně rád, že mluvíte o té finanční spirále, protože je to v některých okamžicích až komické, když třeba Josef Středula říká, že mu strašně vadí to navyšování dluhu a to, že tady máme inflaci. A na druhou stranu pak strašně tlačí na to, aby se přidávalo na platech, a to víc, než je ta aktuální i očekávaná inflace.

Takže na jednu stranu mu to vadí, na druhou stranu chce zvyšovat dluhy a přifukovat tu inflaci. Tak je to vlastně legrační. A myslím, že v tomhle ohledu centrální banka jako zodpovědná instituce ví, že abyste zabránil tomu roztáčení, tak musíte něco udělat hned na začátku. V každém dalším momentu, na každém dalším zákrutu je to potom dražší a dražší.

Inflace je tažena z větší části domácí poptávkou nebo domácími vládními výdaji. Zhruba z poloviny je to pak vnější vliv světového obchodu. Kritici říkají, že odezní sama s tím, jak se narovnají podmínky ve světovém obchodu, jak začne fungovat lépe doprava, až to zboží, které tady teď není, zase bude a nebude tlak na zvyšování jeho cen.

Souhlasím s tím, že jsou tam vlivy zahraniční a vlivy domácí. Myslím, že vedeme pořád spor, ale spíš technický spor o to, jaký je podíl těch složek, co dovážíme a co je domácí. Ale myslím, že je naprosto nepochybné, že ty domácí poptávkové tlaky tam jsou. Když se koneckonců podíváte na tu tzv. měnově politickou inflaci, tu, kterou má centrální banka plně pod kontrolou, tak taky přestřeluje cíl. Takže je evidentní, že ta silná poptávka hraje roli.

Pokud se týká toho, že ten požár sám vyhoří, abych tak řekl, že inflace sama zmizí, to my už známe ze 70. let. Nezmizí. V okamžiku, kdy se nám zabydlí v hlavách, v okamžiku, kdy se z toho stane pravidelné kolo vyjednávání o tom, jak se mají navyšovat platy a důchody, do kterých budete pořád zabudovávat ten rychlejší růst cen, tak se vám z toho dovezeného stane to domácí napořád.

A takové tendence tady jednoznačně jsou.

Ano, říkám, není to jenom ta dovezená část. Samozřejmě, už teď tady jsou domácí poptávkové tlaky. Takže je vlastně strašně zajímavé, že ta debata trošku připomíná to, co Amerika zažívala v 70. letech.

Myslíte ropný šok?

Ano. Tehdy to byl jako opravdu silný nabídkový šok zvenčí. Kdy po letech vyšší inflace, kterou musel utnout až Paul Volcker nástupem do Federálního rezervního systému na začátku 80. let, se permanentně debata vedla o tom, jak pomoci ekonomice tím, že navýšíme platy a budeme indexovat výš, než jaká ta stávající inflace byla. Ozvěny této debaty slyšíte už teď u nás.

A politici říkají: nelíbí se nám inflace, je to blbý, ale jediný způsob, jak s ní bojovat, je navýšit výdaje, navýšit platy nad rámec té aktuální už tak vysoké inflace. Což je přesně ten moment, kdy se vám ta spirála začíná roztáčet.

Takže já si myslím, že je dobře vyslat signál verbálně, ale i fakticky, že tohle nebudeme tolerovat. A to i za předpokladu, to tady říkám úplně jasně, že ostatní měnové zóny tak zatím nepostupují nebo nepostupují tak razantně. Anebo s tím zásahem teprve čekají.

Inflace ze své povahy ožebračuje ty, kteří mají naspořeno. Češi tradičně hodně rádi spoří. Teď v krizi ještě víc, protože míra úspor dosáhla skoro 23 procent.

Zhruba 22 procent. To znamená, jenom pro vaše diváky, aby si to představili, tak ze všech příjmů domácností jsme vlastně pětinu ušetřili. V průměru, samozřejmě, ne každý individuálně. Ted se každý podívá na svůj účet a řekne: Pane Hample, co to povídáte? Ale to je průměr. A to je úplný rekord od roku 1993, od vzniku republiky.

A inflace snižuje kupní sílu všech těchto úspor.

Na druhou stranu je to odložená spotřeba. A okamžik, kdy se ta odložená spotřeba dostane ze stavu odložená do stavu realizovaná, vy vlastně nevíte a je to také jedno z těch potenciálních inflačních rizik.

Naopak ty nízké úrokové sazby nahrávají docela výrazně věřitelům. Viděli jsme to hlavně u hypoték, vlastně u běžných občanů, kteří si berou masivně hypotéky. Odhad bank včetně spořitelen jen na letošní rok je 500 miliard korun. Což je obrovský skok, protože loni to bylo něco přes 300 miliard. Považujete tento boom za zdravý?

Tento boom se zvyšováním úrokových sazeb bude brzdit. To je možná důležité říct. Hlavní důvod, proč uděláte rozhodnutí vzít, nebo nevzít si závazek, je zase cena. A tou cenou je v zásadě úroková sazba. To, co centrální banka říká, je, že motivace brát si úvěr by neměla být tak silná. Měla by být menší.

Takže to je potom přirozené přizpůsobení, které vyšší úroková sazba přinese. Ale já se vrátím ještě k té předchozí otázce. Opravdu na to zapomínáme. Češi jsou pořád v průměru čistí střadatelé, nikoli čistí dlužníci, ale čistí věřitelé. Pořád mají v průměru nastřádáno víc, než dluží.

A v takovéto populaci, která se v tomto typu chování velmi dramaticky liší třeba od anglosaského světa, je samozřejmě uvažování o inflaci úplně jiné.

Myslím, že česká populace na to slyší, protože inflace se stává těsně před volbami velkým tématem?

Je to zesíleno tou předvolební atmosférou.

Ale já jsem v tom úvěrovém boomu narážel také na to, že řada lidí bude brzy refinancovat hypotéku, řada lidí si prostě vzala úvěr na krev. Taková část v populaci vždycky je a s objemem vypůjčených peněz se jejich počet zvyšuje. Moje otázka zní, jestli podle vás nepřijde nějaká vlna defaultů, tedy že lidé přestanou svou hypotéku splácet?

Pokud byl někdo, kdo si bral skutečně hypotéku tzv. na krev, jak vy říkáte, a bude potřebovat refinancovat za vyšší úrokovou sazbu, tak bude zažívat to, co ta zvýšená sazba znamená. Bude vytlačovat všechny jeho ostatní výdaje, které má. Což mimochodem bude tlačit tu inflaci právě dolů. To je ta logika růstu úrokové sazby. Zůstane vám míň na všechny ostatní výdaje.

Ale mám pocit, že téma hypoték na krev je v debatě trošku přeexponované, protože ještě před několika čtvrtletími, myslím, veřejná debata řešila pravý opak. Jak je možné, že centrální banka stanovuje tak striktní limity pro to, kdo si vlastně hypotéku může vzít? Máme pořád ta doporučení na LTV, měli jsme dokonce ta příjmová kritéria a zároveň ceny těch nemovitostí, tzn. kolaterálů, permanentně rostou.

Takže já bych zas nerad, aby se celá ta debata o zvýšení úrokových sazeb zase koncentrovala na tu menšinu společnosti, pro kterou to potenciálně může být problém. Určitě může.

Ale to nevidím jako žádnou katastrofu, probůh. I na úrovni 1,5 procenta jsme pořád na polovině toho, co by měla být úplně normální základní úroková sazba pro naši ekonomiku za normální situace. Tam je to pořád ta trojka. Nebo mezi 2,5 a třemi procenty.

A my jsme si tak navykli na nenormální úrokové sazby, že teď jenom posun tím směrem už interpretujeme téměř jako katastrofu. To si myslím, že je vlastně jeden z těch negativních důsledků toho, že v těch nenormálních časech žijeme trošku dlouho.

Stejně jako celý svět.

Stejně jako Evropská centrální banka, jenom u Evropské centrální banky si myslím, že je tam jistý rozdíl oproti nám. Dovolte mi to srovnání. Já považuji ECB dlouhodobě za centrální banku, která než by řídila tu inflaci, tak je spíš řízena inflací. Spíš přijímá to, jaký ten svět je, a potom se snaží přizpůsobit. Ať už komunikaci nebo cíle nebo vysvětlování tomu, jaké to aktuálně je.

Inflaci dlouhodobě podstřelovali a nějak vysvětlovali, proč ji podstřelují. Teď ji nadstřelují a místo toho, aby dělali měnově politická opatření, tak budou vysvětlovat, proč je dobré, že je zase nad cílem. Takže tam si myslím, že ECB není úplně dobrý vzor.

Když se podíváte na jiné centrální banky ve světě, vidíte, že ty menší, podobné naší, zažívají podobné debaty jako centrální banka česká. Norsko zvýšilo úrokové sazby, Maďarsko zvýšilo úrokové sazby, loni se ze záporné sazby na nulu v průběhu pandemie dokonce dostalo Švédsko.

Takže já bych si spíš vsadil, že tady česká centrální banka možná předbíhá ty ostatní a možná jednou naopak za to bude chválena.