Článek
Pro týmy hasičů i záchranářů vytvořil 3D modely obou zřícených budov, což jim pomohlo zorientovat se v ruinách. Jako specialista na výškové budovy byl součástí rozsáhlého týmu, který studoval kolaps věží. Po půl roce musel vyhledat psycholožku, která mu poradila, aby se z posttraumatického šoku začal „vypisovat“. Sepsal knihu Věže - Příběh 11. září, jejíž druhé vydání nyní vychází, zároveň ji vydává poprvé také v angličtině i jako audioknihu. Tento týden knihy pokřtil v Americkém centru ambasády USA v Praze. Amerika si dnes připomíná 20 let od nejtragičtějších teroristických útoků v historii, při nichž zahynulo téměř 3000 lidí.
„Vyhodil jsem technické věci, je to daleko čtivější. Využil jsem 20. výročí, udělal revizi, kniha je slabší. A konečně jsem vydal anglickou verzi, která je originál,“ uvedl Boudník, který emigroval z Československa v roce 1987 s matkou a sestrou, vystudoval v USA architekturu se specializací na výškové budovy a působí střídavě v Plzni i New Yorku. Podle něj psali o tématu slavnější spisovatelé, ale do jejich děl se nepromítlo, že tam skutečně byli. Na titulní straně má fotografii potetovaných zad známého hasiče Tiernacha Cassidyho, který se stal Boudníkovým přítelem.
Oba mrakodrapy, na nichž se začalo pracovat v roce 1967, byly podle Boudníka stavěné tak, aby odolaly případnému nárazu tehdy největšího letadla Boeing 737, ale stroje, které naletěly do věží, byly třikrát těžší a dvakrát větší. Přesto ho překvapilo, že se tak rychle zřítily. Letadla zasáhla zhruba deset ze 110 pater. Po nárazu se věže zakymácely, absorbovaly kinetickou sílu, ale ustály to. Hlavním důvodem kolapsu bylo palivo v nádržích obou letadel, které fungovalo jako zápalka. Poškozené ocelové prvky pak tlakem exploze ztratily požární ochranu. Váha zřícených poschodí nad zónou nárazu tlačila na sloupy spodních pater, plášť se rozevřel a věž se zřítila jako domino.
Podle architekta se mrakodrapy v USA již stavějí daleko bezpečněji, bylo přijatých deset hlavních směrnic. „Už se nemůže stát, aby naletělo letadlo do nějaké důležité budovy, postavené po roce 2001, a ta pak měla takový progresivní kolaps. Lidé mohou utéct a bezpečně se dostat dolů. Každých pět nebo deset pater se staví vyztužené patro, které by kolaps zastavilo. A podstavce budovy se budují jako železobetonové masy proti třeba nějakým útokům nákladních vozů. I schodišťové šachty jsou ze železobetonu,“ uvedl.
Osudnou hodinu měl jako projektový manažer brooklynské stavební firmy kontrolní den v budově federálního soudu, kterou stavěli zhruba míli od věží. Po nárazu do prvního mrakodrapu mu volala známá, ale nikdo tomu nevěřil. Po půlhodině je ale hlavní stavbyvedoucí informoval o nárazu druhého letadla a řekl jim, že jde o útok na Spojené státy a že musí všichni ven, protože budova soudu může být dalším cílem. Boudník vyběhl a viděl, jak obě věže hoří. Telefonoval známým do severní věže, ale nedovolal se. „Nevěděl jsem, že budovy spadnou, to nevěděl nikdo, ale věděl jsem, že tam bude nějaký částečný kolaps. Že minimálně ta část nad nárazem letadla se nějak zřítí a že to bude padat lidem na hlavy,“ řekl. Vzal přilbu, baterku a přenosné rádio a vydal se je varovat přes Brooklynský most. Když šel směrem k Manhattanu, tak uviděl, jak se začala hroutit první věž. V rádiu pak slyšel varování, že je na obloze víc letadel, které zřejmě budou útočit i na mosty, dostal strach a vrátil se do Brooklynu. Když zjistil, že šlo americké stíhačky, vydal se opět na Manhattan a když došel k radnici, začal padat druhý mrakodrap. Neuvěřitelná oblaka prachu zahltila všechny úzké ulice okolo, řekl. Hned poté policisté uzavřeli celý Manhattan, kam se dostal až druhý den ráno, odkdy začal pomáhat jako dobrovolník. Dva týdny dostal od zaměstnavatele volno, poté musel dát výpověď, což si mohl dovolit, protože měl vlastní firmu na projekty domů.
„Druhý den jsem to vnímal tak, že nemám na vybranou, že to je něco, co musím dělat. Bylo to šokující, protože člověk nikde nevidí, aby se dvě 110 pater vysoké budovy takhle zřítily a pak je měl před sebou. To bylo neskutečné pole destrukce,“ uvedl.
Hasiči architekty a stavbaře respektovali a poslouchali je. Podle Boudníka budovy dobře neznali, jejich výkresy tehdy nemusely být povinně uložené na stavebních úřadech. „Druhý den jsem našel sadu plánů v mobilním stanovišti policie, byly asi jediné. Chtěl jsem je hned okopírovat a rozdat všem, abychom se orientovali, kde je schodiště, výtahová šachta a tak. Musel jsem ale přemluvit policisty. Šel se mnou jeden až do vzdálené stavební firmy, kde šla elektřina a tam jsem udělal sedm kopií,“ uvedl. Přes víkend jsem pak vytvořil 3D model pro hasiče, nejprve papírový, uzavřel Boudník.
