Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Když jsem se dozvěděla, že vláda chce ze školního stravování úplně odstranit závazný spotřební koš, pocítila jsem především úlevu. Vím, že podobný názor mají i mnozí další, kteří stejně jako já tráví každý všední den ve školní kuchyni. Po měsících debat, vysvětlování, připomínek a často naprostého nepochopení ze strany státních úředníků se totiž stalo něco, co už jsme ani nečekali. Někdo konečně připustil, že dosavadní cesta není správná.
Přitom to tak vůbec nemuselo dopadnout. Kdyby autoři nového spotřebního koše a odpovědní lidé ze Státního zdravotního ústavu a ministerstev od počátku jednali se školními jídelnami jako s partnery, mohli jsme dnes mít rozumnou modernizaci školního stravování. Místo toho jsme opakovaně naráželi na přesvědčení, že oni nejlépe vědí, co máme dělat, a naším úkolem je mlčet a poslouchat.
Na školeních jsme místo otevřené diskuse nezřídka zažívali povýšené reakce, zlehčování praktických zkušeností a dokonce posměch nad našimi připomínkami. Když jsme upozorňovali, že něco nemusí v řadě jídelen fungovat, dočkali jsme se většinou odpovědi, že jsme zřejmě ještě nepochopili, co je pro děti dobré.
Jenže vedoucí jídelen nejsou nevzdělané nány, kterým je potřeba všechno nadiktovat. Pokud ti, kdo chtějí změny, dlouhodobě odmítají naslouchat těm, kteří mají nové předpisy uvádět do praxe, nemohou se divit, že nakonec ztratí jejich důvěru. A že se obrátí na ty, kdo v demokracii mohou něco reálně změnit a kdo zastupují zájmy voličů.
31 jídelen má reprezentovat celé Česko?
Podívejme se, jak vlastně nový spotřební koš vznikal. Jeho pilotního testování se zúčastnilo pouhých 31 školních jídelen, z nichž jen 26 dodalo kompletní vyhodnotitelná data. V zemi s více než osmi tisíci zařízeními školního stravování jde o několik promile. Přesto se výsledky staly jedním z podkladů pro pravidla, která měla dopadnout na všechny.
A jak byly tyto jídelny vybírány? Podle samotné zprávy z pilotního testování šlo mimo jiné o zařízení zapojená do dřívějších programů a jídelny doporučené hygienickými stanicemi či metodiky. Konkrétní seznam účastníků nebyl zveřejněn. To možná vyhovovalo organizátorům, ale těžko to mohlo rozptýlit pochybnosti, zda se skutečně naslouchalo reprezentativnímu průřezu českých jídelen, nebo především úzkému okruhu kamarádů.
Výsledkem byla norma, která přidávala další povinnosti, evidenci, přepočty a omezení. Jako by největším problémem českého školního stravování bylo, že vedoucí nemají dost tabulek, které musí vyplňovat. My ale máme především vařit. Organizovat provoz, nakupovat kvalitní suroviny, hospodařit s omezeným rozpočtem, vést zaměstnance a každý den zajistit stovky obědů.
Tabulek se děti nenají
Nejmodernější školy se dnes snaží dětem nabídnout více svobody. Zavádějí samoobslužný výdej, salátové bary, možnost sestavit si přílohu či vybrat množství zeleniny podle vlastní chuti. To všechno považuji za správný směr. Děti se učí rozhodovat, ochutnávat a přebírat odpovědnost za vlastní stravování.
Jenže čím větší volnost dětem nabízíme, tím absurdnější je představa, že kvalitu jejich stravy přesně změříme podle tabulky spotřebovaných surovin. Můžeme vykázat, kolik zeleniny prošlo kuchyní. Část ale může zůstat na výdejním pultu, část se vrátí a vyhodí.
Spotřební koš vytváří iluzi, že když správně vyjdou čísla, je všechno v pořádku. Vyplněná evidence však vůbec neznamená, že děti něco reálně snědly. Zvláště u jídelen, kde si mohou děti volit ze dvou nebo tří jídel denně, to znamenalo pro vedoucí úplnou šachovou partii, kdy musela přemýšlet, co dát na „jedničku“ a co na další výběry, aby na konci měsíce splnila tabulky a vykázala plnění luštěnin či celozrnných obilovin.
Nechci tím říci, že máme dětem podávat jen to, co už znají a co jim okamžitě chutná. Školní jídelna má také vychovávat ke zdravým stravovacím návykům, představovat nové suroviny a učit děti jíst pestře.
Mezi trpělivým rozšiřováním jídelníčku a povinností opakovaně vydávat pokrmy, o které není zájem, je ale obrovský rozdíl. První přístup vyžaduje zkušenost, schopnost komunikovat a kuchařské umění. Ten druhý pouze plnění předpisu.
Svoboda znamená také odpovědnost
Objevují se varování, že bez spotřebního koše začnou jídelny nakupovat nejlevnější polotovary, vařit ze sypkých směsí a servírovat smažený sýr každý druhý den. Takové argumenty mě urážejí. Vycházejí totiž z předpokladu, že jen přísná státní regulace brání zaměstnancům školních jídelen v tom, aby dětem vědomě podávali nekvalitní jídlo.
Většina z nás přitom chce pravý opak. Chceme vařit z čerstvých surovin, používat kvalitní maso, zeleninu, luštěniny a celozrnné obiloviny, připravovat jídla, na která můžeme být hrdí. Nevaříme z instantních omáček a prášků. Chceme ale také možnost rozhodnout, kdy určitou surovinu zařadíme, jak ji připravíme a co skutečně funguje u našich strávníků.
Zrušení spotřebního koše by proto nemělo znamenat konec odpovědnosti, ale její přesunutí tam, kam patří: na jednotlivé jídelny, jejich vedení a zřizovatele. Ti by měli zveřejňovat, z jakých surovin vaří, vzdělávat své zaměstnance a průběžně vyhodnocovat spokojenost dětí.
Stát může vydávat odborná doporučení, poskytovat metodickou pomoc a podporovat dobrou praxi. Klidně může dát základní pravidla, proti kterým jsme také nikdy nic neměli - například zakázat používání dochucovadel, sypkých směsí nebo sladkých sirupů. Nemusí ale každé kuchyni předepisovat stejný recept na to, co dětem uvařit a z čeho.
A pokud některá jídelna začne vařit špatně? Pak musí nést odpovědnost její vedení a zřizovatel. Svoboda bez odpovědnosti by byla stejně špatným řešením jako dnešní přebujelá regulace.
Rodiče nás kontrolují každý den
Působí to tak, že lidé, kteří navrhují pravidla školního stravování, nemají představu, pod jakým drobnohledem pracujeme. Pokud si děti doma jedinkrát postěžují, že jim něco nechutnalo, druhý den mohu mít v e-mailu dvacet nebo třicet dotazů od rodičů. Co jsme to vařili? Proč právě toto jídlo? Proč nebyla jiná příloha? Proč dítě nedostalo něco jiného?
Rodiče nás kontrolují mnohem bezprostředněji než Česká školní inspekce nebo jakýkoli jiný státní orgán. A mají na to právo. Svěřují nám stravování svých dětí a očekávají kvalitu. Právě jejich zpětná vazba je jedním z nejsilnějších nástrojů, který nás nutí neustále se zlepšovat.
Přečtěte si také:
Spokojenost rodičů samozřejmě není jediným měřítkem zdravé výživy. Ovšem stejně tak jím není tabulka sestavená na ministerstvu. Skutečná kvalita vzniká spojením odborných znalostí, zkušeností kuchařek, odpovědného vedení a každodenní zpětné vazby od těch, pro které vaříme.
Přála bych si, aby konec spotřebního koše přinesl také změnu přístupu ke školním jídelnám. Abychom už nebyli vnímáni jako problém, který je potřeba regulovat, ale jako profesionálové, kterým stát důvěřuje. A aby nám místo dalších povinností pomohl s tím, co skutečně potřebujeme: s kvalitním vzděláváním, moderním vybavením a důstojným ohodnocením zaměstnanců.
Naším cílem nikdy nebylo mít dokonale vyplněný spotřební koš. Naším cílem jsou zdravé a spokojené děti, které se na oběd těší, a rodiče, kteří vědí, že o jejich děti dobře pečujeme.
Pokud nám vláda dá více svobody, jsme připraveni přijmout i více odpovědnosti. A především konečně ukázat, že dobré školní stravování nevzniká na ministerstvu, ale v kuchyni.
















