Šikana v dětských skupinách na WhatsAppu. Expert radí, jak o tom s dětmi mluvit

Venku na hřišti po škole se pohádají čtyři kamarádi. Chvíli jsou na sebe naštvaní a nemluví spolu, ale pak si vše vyříkají, a je to. Nikdo jiný se o sporu nedozví. V online prostředí to může mít mnohem větší dopad. „Publikum se může rychle zvětšovat a vstupují do toho lidé, kteří u původní neshody vůbec nebyli. Začnou příspěvek lajkovat, komentovat nebo si přes něj vyřizovat vlastní účty. Z pohledu dítěte už proti němu nestojí jen ti čtyři spolužáci, ale celý kolektiv. Pokud se obsah dostane na veřejnou sociální síť, mohou se zapojit stovky dalších lidí,“ upozorňuje na dosah hádek po síti Kamil Kopecký z projektu E-Bezpečí v podcastu Jsou tam všichni!, který pravidelně přináší Safer Internet Centrum ČR.

Při komunikaci v chatech a sítích chybí také bezprostřední zpětná vazba. „Nevidíme, jak druhý člověk reaguje, jestli ho slova rozplakala, nebo jestli je pochopil jako vtip. Emoji tohle nenahradí,“ dodává odborník.

Dospělému může vyřazení ze skupiny připadat jako drobnost. Co to znamená pro dítě?

Pokud jde o záměrné vyčlenění z kolektivu, může dítě prožívat velké zklamání a frustraci. Představme si, že jako dospělí dlouho chodíme do oblíbené hospůdky, máme tam přátele a najednou nám někdo řekne, že už tam nesmíme. Ptáme se proč a cítíme se odmítnutí.

Vždycky ale záleží na konkrétní situaci. Dočasný zákaz v online hře za porušení pravidel je něco jiného než situace, kdy se proti dítěti obrátí kolektiv a záměrně ho vyloučí. Vyčleňování může být jednou z forem kyberšikany.

Jak mohou šikanu zesilovat spolužáci, kteří sami nikoho neurážejí?

Tím, že reagují lajkem nebo ponižující obsah přeposílají. Nejde jen o původního agresora. Publikum zesiluje účinek útoku, protože dítě vidí, kolik dalších lidí se do něj zapojuje. Pokud obsah unikne mimo třídu, mohou o něm vědět i lidé, které vůbec nezná.

Nečekejme, že se každé dítě dokáže veřejně vzepřít a postavit se za spolužáka. To záleží také na vztazích ve třídě a na školním klimatu. I rozhodnutí nepřidat lajk a neposlat příspěvek dál však znamená, že agresora nepodpořím. Je potřeba děti učit, že i taková reakce má význam.

Co by tedy děti měly znát dřív, než začnou komunikovat v chatech?

Vedle základních zásad bezpečnosti také pravidla slušného chování. Není v pořádku spolužáky urážet nebo na nadávku automaticky odpovědět další nadávkou. Dítě potřebuje postupně pochopit, že se bude setkávat s konflikty, a musí se naučit na ně přiměřeně reagovat.

Někdo napíše dítěti něco, co se mu nelíbí. Důležité je, jak dítě na takovou zprávu zareaguje. Tohle se nedá vyřešit jedním zákazem nebo jednou přednáškou. Je to dlouhodobé učení, které by mělo začínat už v raném věku.

Když se něco stane na WhatsAppu, pomůže aplikaci zakázat?

Rodič si může myslet, že zákazem WhatsAppu zajistil dítěti bezpečí. Jenže dítě může začít komunikovat přes Signal, Telegram nebo jinou službu. Stejně tak může chatovat uvnitř online her. Těch prostředí je velké množství a nemůžeme dítě hlídat čtyřiadvacet hodin denně.

U menších dětí mají jasné mantinely smysl. Regulujeme čas i obsah. Jak dítě roste, potřebujeme vedle technických omezení přidávat vzdělávání a prevenci. Úkolem rodičů a školy je postupně ho připravovat na svět, ve kterém se bude pohybovat. Odstraněním jedné aplikace problém nevyřešíme.

Proč se děti někdy svěří poradně nebo rodiči kamaráda, ale mámě či tátovi ne?

Často se bojí jejich reakce. Příběhy v naší poradně začínají slovy, že se něco stalo, ale dítě nechce, aby o tom věděla maminka nebo tatínek. Rodič se může naštvat, vybuchnou mu emoce a přidá zákaz platformy nebo služby.

Rozumím tomu i jako rodič. Sám jsem zažil, že mi syn něco řekl a já se naštval. Jenže dítě pak může raději hledat pomoc jinde. Máme i případy, kdy situaci řešilo s rodičem kamaráda. Svému vlastnímu rodiči se přitom svěřit nechtělo.

Jak rodiče poznají, že se jejich dítěti v online prostoru něco děje?

Dítě, které si s námi dřív povídalo, je najednou zamlklé nebo podrážděné. Mohou se objevit potíže se spánkem, bolesti břicha či hlavy, změny stravovacích návyků nebo problémy ve vztazích s vrstevníky. Třeba také začne telefon schovávat.

Některé z těchto projevů mohou patřit i k dospívání. Dítě si buduje vlastní osobnost a chce soukromí. To, že nechce rodiči ukazovat osobní konverzaci, automaticky neznamená, že zažívá kyberšikanu. Je potřeba vnímat souvislosti a konkrétní situaci.

S jakými problémy se děti na E-Bezpečí obracejí?

Často jde o velmi vážné situace spojené s intimními materiály. Dítě někomu pošle citlivou fotografii nebo video, obsah unikne a následuje vydírání či vyhrožování. U části případů spolupracujeme s policií, zhruba čtvrtinu jim předáváme.

Obracejí se na nás také děti a školy kvůli falešným intimním fotografiím nebo videím vytvořeným pomocí umělé inteligence. Někdo je vyrobí a začnou se šířit mezi žáky. Kyberšikanu řešíme také, ale s řadou konfliktů se může vypořádat přímo škola s pomocí metodika prevence, psychologa a dalších odborníků.

Jak může běžné dopisování přerůst v intimní vydírání?

Na začátku může být úplně obyčejná konverzace. Dítě kontaktuje někdo, koho považuje za vrstevníka. Povídají si o zájmech, vyměňují si běžné fotografie. Teprve postupně se komunikace posune k intimním tématům.

První intimní snímek může poslat právě agresor a dítě pak reaguje podobně. Ve chvíli, kdy mu poskytne vlastní citlivý materiál, začne vydírání nebo vyhrožování. Nemusí se to stát hned, získávání důvěry může nějakou dobu trvat. Riziková komunikace navíc nemusí probíhat v noci v dětském pokoji. Setkáváme se s případy, kdy se odehrávala odpoledne třeba v nákupním centru.

Dítě si může říct, že vyděrači zaplatí a bude mít klid. Funguje to?

V případech, které řešíme, tím vydírání nekončí. Dítě si myslí, že zaplacením situaci vyřeší, ale agresor vidí, že je ochotné platit. V některých případech žádá peníze prostřednictvím kryptoměn. Děti, které nejsou na takovou situaci připravené, nemusí chápat, co se právě děje.

Lze ponižující obsah z internetu úplně odstranit?

Ne vždycky. Nejdřív zjišťujeme, co se stalo, a zajišťujeme důkazy, například záznamy konverzací. Potom se snažíme ponižující nebo citlivý obsah odstranit. Když víme, kudy se šířil, můžeme najít konkrétní lidi a místa, kam ho nahráli.

To ale neznamená, že si někdo další mezitím neudělal kopii a neposlal ji dál. Často se podaří odstranit jen část. Právě proto je tak důležité děti průběžně učit, jak s citlivými materiály zacházet a jak se v online prostředí chovat bezpečně. Rodiče na to nemusí být sami, mohou spolupracovat se školou a organizacemi, které se prevenci věnují.

CELÝ PODCAST SI MŮŽETE POSLECHNOUT ZDE.