Predátoři nechodí na Instagram a Facebook, ale na jiné sítě, varuje odbornice

Cokoli nahrajete na internet, si okamžitě začne žít vlastním životem a vy nad tím ztrácíte kontrolu. Týkat se to může i fotografií dětí, byť byly pořízeny a následně na sítích publikovány bez jakéhokoli špatného úmyslu.

O tom, proč je důležité přemýšlet nad digitální stopou dětí a proč samotné zákazy ani technická opatření nestačí, mluví Kateřina Vokrouhlíková ze sdružení CZ.NIC, analytička nezákonného obsahu a členka týmu CSIRT.CZ. Od roku 2015 se v rámci projektu Safer Internet Centrum ČR věnuje provozu a koordinaci horké linky STOPonline.cz, která pomáhá řešit nelegální a závadný obsah na internetu.

Nebezpečí dětí na internetu nepředstavují jen sociální sítě nebo kyberšikana, ale třeba i sdílení fotografií. Co vás i po letech praxe stále překvapuje?

Po více než deseti letech v této oblasti mě už jen máloco překvapí. Přesto mě stále dokáže zaskočit jedna věc: kolik lidí si neuvědomuje, jak snadno se může zcela běžná fotografie dítěte dostat do úplně jiného kontextu, než ve kterém vznikla.

Mluvíte o tom nejen jako odbornice, ale i jako máma čtyř dětí. Dívala jste se dřív na sdílení dětských fotek jinak než dnes?

Dobře si pamatuji dobu, kdy jsme si první fotografie ukládali na Facebook a měli pocit, že je sdílíme jen s rodinou a přáteli. Také jsem dělala věci, které bych dnes už udělala jinak. Jenže internet se za posledních deset let změnil. A stejně se změnily i možnosti těch, kteří podobný obsah vyhledávají a zneužívají.

Mimochodem netýká se to pouze predátorů. Fotografie v budoucnu mohou využít třeba i spolužáci nebo jiní vrstevníci v rámci kyberšikany. Je důležité promyslet si, co sdílím, aby to dětem jednou nemohlo způsobit problémy.

A co když mám neveřejný profil? Nemůže mě to ochránit?

I neveřejný profil znamená, že mám okruh přátel, kteří mají přístup. Ti si mohou udělat snímky obrazovky a uchovat některé materiály, které pak ukazují někomu jinému. Existuje pravidlo, že cokoli na internet vložím, žije si vlastním životem.

Proč může být problém fotka dítěte na koupališti, na zahradě nebo při sportu?

Jsou to fotografie, které by většina rodičů označila za zcela nevinné. Jenže právě tyto záběry se často kopírují a šíří v komunitách, o jejichž existenci běžný člověk nemá ani tušení, jako jsou stránky určené pro sdílení dětské pornografie. Jakmile fotku jednou pustíte do online světa, ztrácíte nad ní kontrolu. Vznikají kopie, ty se lavinovitě šíří dál a jejich odstraňování je pak mravenčí práce. Proto je klíčová rychlost. Čím dříve zasáhneme, tím menší je šance, že snímek zaplaví internet. Já osobně jsem zpětně něco promazala, jinak jsem s tím přestala.

Co s lidmi, kteří si říkají: „To se nemůže přece dít tak často.“?

Bohužel čísla mluví jinak. Z dat, která máme z linky STOPonline.cz, víme, že vloni jsme měli víc než 6 000 případů, z čehož se dětské pornografie týkalo kolem 1 500. Ráda bych, aby si široká veřejnost uvědomila, že za každým nahlášeným případem bohužel nestojí jen suchá statistika, ale skutečné děti a zničení rodiče, kteří si až zpětně uvědomí, co jedno kliknutí na „zveřejnit“ způsobilo. Právě proto považuji prevenci a osvětu za stejně důležitou jako samotné odstraňování nelegálního obsahu.

Proč podle vás v prevenci nestačí jen technická opatření, jako je rodičovská kontrola nebo blokování aplikací?

Čím déle to dělám, tím víc vím, že žádné technické řešení nenahradí otevřený rozhovor. Řada rodičů totiž netuší, že děti se dnes s pornografií setkávají mnohem dříve, než si vůbec připouštějí. A děti zase nedomýšlejí, co může způsobit sdílení jedné intimní fotky. Žijeme často v iluzi, že „nás se to netýká“. Právě proto je důležité o těchto tématech mluvit dříve, než vznikne problém.

Kde je podle vás rozumná hranice sdílení fotografií?

Když se toto téma otevře veřejně, společnost se obvykle rozdělí na dva extrémy. Jedni tvrdí, že jde o zbytečnou hysterii, druzí by na internet nedali už ani obrázek kočky. Ani jeden přístup nepovažuji za správný. Když rodič zná reálná rizika, může sám svobodně a bezpečně rozhodnout, co a s kým bude sdílet.

Vidíte za poslední roky nějaký posun v tom, jak školy, školky a rodiče k digitální stopě dětí přistupují?

Moje zkušenost je naštěstí povzbudivá. Oproti mým začátkům na lince se přístup škol, školek i samotných rodičů obrovsky posunul. Lidé se o digitální stopu dětí zajímají a nebojí se závadný obsah nahlásit. A právě v tom vidím největší smysl. Nejde jen o hašení požárů a odstraňování následků, ale o to, aby k nim vůbec nedošlo.

Ráda bych ještě řekla, že si nemyslím, že predátoři chodí na Facebook a Instagram, ale preferují více jiné sociální sítě. Sledují určité zájmové aktivity jako letní tábory, gymnastiku, plavání, venkovní aktivity u školek – tyto fotografie jsou velice rychle kradeny a zveřejňovány na stránkách sloužících ke sdílení především dětské pornografie. Většinou chodí na Rajče, tam se najde hodně takového obsahu, kde to zveřejňují zájmové kroužky, školy, školky i rodiče pod názvy, které mohou být pro predátory napovídající. Mějte veškerá alba pod heslem. A určitě neposílejte heslo nikomu cizímu.

Kde podle vás začíná skutečná prevence a pomoc?

Každý učitel, který se začne zajímat, každý rodič, který si zveřejnění fotky dvakrát rozmyslí, a každý člověk, který nahlásí problém – to všechno jsou malé kroky, které mohou ve výsledku ochránit nejen jedno konkrétní dítě. Rizika z internetu nikdy nevymažeme, to nedokáže nikdo. Ale informovanost je v online světě stále jednou z nejúčinnějších forem ochrany.

Druhý díl podcastu „Jsou tam všichni!“, jehož hostem byla Kateřina Vokrouhlíková ze sdružení CZ.NIC, analytička nezákonného obsahu a členka týmu CSIRT.CZ, upozorňuje na rizika spojená se sdílením dětských fotografií na internetu. Připomíná, že i zdánlivě nevinný snímek se může dostat do jiného kontextu a začít se šířit bez vědomí rodičů. Ochrana dětí proto nespočívá jen v technických opatřeních a zákazech, ale především v promyšleném přístupu ke zveřejňování, otevřené komunikaci a budování povědomí o digitální stopě. POSLECHNOUT SI HO MŮŽETE ZDE.