Článek
Ministr školství Robert Plaga nedávno oznámil dvě změny v připravovaném rámcovém vzdělávacím programu (RVP) pro základní školy. Zaprvé: na druhém stupni už nemá být povinný druhý cizí jazyk. Měl by být pouze tzv. povinně volitelný z širší nabídky předmětů. A zadruhé se nemá zavádět povinná výuka angličtiny od prvního ročníku. V obou případech se každá škola může rozhodnout podle svých podmínek a priorit.
Rozhodnutí rozdělilo zainteresovanou společnost na nekompromisní zastánce a odpůrce. Jde o typické téma plošné regulace, která má mnohá dílčí pro a proti, a která se různých lidí dotýká jinak. Tento spor nejde rozsoudit jednoznačně.
Nepomůže ani pohled za hranice. Jediný převládající model tam nenajdeme.
Různé země EU zavádějí povinný první cizí jazyk mezi 3. až 9. rokem věku (Eurydice, str. 41). Je pravda, že v sedmi letech se cizí jazyk začíná vyučovat ve většině z nich, ale není to většina jasně dominující. Jestliže v Česku se dnes cizí jazyk v osmi letech věku učí zhruba 75 % žáků, ve Finsku je to stále jen kolem 55 %, v Dánsku necelých 60 %, v Belgii necelých 50 % a v Estonsku dokonce jen 45 % (Eurydice, str. 71).
Pokud jde o druhý cizí jazyk na druhém stupni základní školy, jako povinnost ho země EU zavádí v širokém rozsahu 10 až 15 let věku. Řada zemí skutečně vyžaduje studium druhého cizího jazyka pro všechny žáky. Současně však existuje nemalá skupina úspěšných vzdělávacích systémů, které ponechávají větší prostor pro volbu studentů nebo škol. V rámci EU se dva cizí jazyky na 2. stupni učí zhruba 60 % žáků, zbytek jen jeden. Zemí, kde se většina žáků na druhém stupni učí pouze jeden jazyk, je celá řada: Dánsko, Bulharsko, Irsko, Maďarsko, Rakousko, Slovinsko a Slovensko.
Pokud jde o čas věnovaný povinné výuce cizích jazyků na prvním i druhém stupni základních škol jako podíl na celkovém času výuky povinných předmětů, je už dnes v Česku zhruba na průměru zemí EU (Eurydice, str. 129).
Rozmanitost evropských přístupů tedy dokládá, že v tomto směru neexistuje absolutně správné či špatné řešení. Určitě se zde nehraje o nějakou českou tragédii.
Povinná angličtina od 1. třídy?
Nejdříve k možným přínosům plošné povinnosti angličtiny od první třídy. Úředně nařídit ji lze snadno, a navíc to zní dobře. Rannější, a tedy delší kontakt s angličtinou, může části dětí pomoci dříve dosáhnout vyšší jazykové úrovně. Každé rozhodnutí z povinnosti ale automaticky znamená, že se každý jeden žák bude muset i něčeho vzdát. Jsou zde totiž špatně viditelné náklady obětovaných příležitostí podle pravidla „něco za něco“.
Čas ve škole a obecně pro učení je prostě jen jeden, je striktně omezen. Stejně tak má svá jasná omezení pozornost a mentální kapacita žáků. Každá hodina věnovaná povinné angličtině, a že jich studium vyžaduje spoustu, je prostě hodinou, kterou nelze věnovat rozvoji jiných, pro život také velmi důležitých znalostí, dovedností a kompetencí. Čas učitelů je navíc také omezený. Pokud zákon plošně nařídí jednu vzdělávací prioritu, musí se nutně ve výuce něco zredukovat, protože zde žádná kouzla nefungují. Jen to není na první pohled vidět.
Plošné nařízení navíc samo o sobě lepší znalosti angličtiny nezaručí. Aby to fungovalo, musely by mít všechny školy dostatek kvalitních učitelů angličtiny. Od toho jsme dnes na míle vzdáleni a lepšit se to spíše nebude.
Druhý cizí jazyk povinný nebo povinně volitelný?
V případě plošné povinnosti druhého jazyka na ZŠ platí v řadě ohledů obdobné argumenty.
Mnohým žákům by jeho dobrá znalost jistě přinesla v dalším životě užitek. V malé otevřené ekonomice, jakou je Česká republika, to určitě nelze přehlížet. Rozšířila by také povědomí nastupujících generací o kulturních a dalších nuancích cizích zemí.
Ani v tomto případě ale nelze obelhat princip „něco za něco“. Pro řadu žáků a jejich úspěšný budoucí život totiž mohou mít větší význam už po základní škole jiné kompetence. Všichni vidíme, jak dynamický vývoj globálního světa vyžaduje stále další a nové.
Třeba kompetence v oblasti občanství a demokracie, práva a zákonů, kompetence soukromě i veřejně ekonomické a finanční, prezentační, mediálně–informační, digitální. K tomu navíc umělá inteligence… a ještě trvalý tlak na posilování výuky STEM oborů (Science, Technology, Engineering, Mathematics). Do toho vláda navíc chystá revival školních „dílen“. Jen disponibilní čas na vzdělávání a učení jaksi zůstává pořád stejně omezený.
Při hledání správného řešení nám bohužel nepomůže oblíbený výrok připisovaný Janu Ámosovi Komenskému: „Kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem“. Jako bonmot je to pěkné, ale chybí návod, co by měly školy ve školních rozvrzích škrtnout.
Navíc tento citát pravděpodobně vznikl v době, kdy byla znalost cizích jazyků jednou z mála cest k zahraničním informacím a k poznání obecně. Přidaná hodnota byla relativně mnohem vyšší než dnes ve světě internetu, všeobecné digitalizace, automatických překladačů a nově i umělé inteligence. Už i běžně dostupné technologie dokážou převádět mluvenou řeč do jiného jazyka v reálném čase. A rozvoj technologií v této oblasti do deseti let, kdy současní prvňáci dospějí, najisto přinese další velký pokrok, který si většina z nás dnes ani nedokáže představit.
To samozřejmě ještě stále neznamená, že znalost dalších cizích jazyků na úrovni jednotlivce ztrácí význam. Ale relativní význam vůči dalším dovednostem, znalostem a kompetencím klesá a klesat nadále bude.
Další věc je, že potenciální užitečnost znalosti druhého cizího jazyka, třeba němčiny, bude jistě výrazně vyšší v oblastech dopravně bližších Rakousku a Německu. Ale to zdaleka neplatí pro všechny žáky v zemi. Pro většinu z nich je naopak výběr konkrétního jazyka v podstatě sázkou do loterie. V tak mladém věku je totiž těžké předvídat, jaký jazyk se jim může za dvacet, třicet let v životě a v práci hodit.
A i v tomto případě platí, že výuka druhého cizího jazyka je pro žáky užitečná pouze tehdy, když se učí dobře. Pokud totiž není ve škole k dispozici kvalitní učitel cizího jazyka, povinná výuka je příliš drahým mařením vzácného času.
Pokud v dané škole dobří jazykáři nejsou nebo mladí za důležitější pro svůj život považují jiné kompetence, je lepší mít možnost volby jiného povinně volitelného předmětu. Že vůbec nejde o planou obavu, indikuje skutečnost, že Česko na 2. stupni ZŠ vykazuje třetí nejnižší podíl učitelů cizích jazyků, kteří v tomto jazyce absolvovali počáteční pedagogickou přípravu (17 %, zatímco průměr v EU je 26 % a třeba v Dánsku 37 %, ve Švédsku 40 %; Eurydice, str. 74).
Osobní zkušenost, dojmy a zájmy
Celá debata má další velkou slabinu. Většina argumentů o přínosech či škodách totiž většinou stojí pouze na osobních zkušenostech, pocitech až dojmech nebo dokonce na osobních profesních zájmech. Zázemí solidních empirických výzkumů je u nás velmi nedostatečné. Vlastně je smutné, že o tak významných změnách regulace školního kurikula vedeme opakovaně takto emotivně vypjaté spory, aniž bychom je mohli opřít o solidní domácí výzkumnou evidenci.
Nezbývá než se opírat hlavně o výzkumy zahraniční. Ty sice potvrzují význam jazykových kompetencí pro životní i pracovní uplatnění, ale jednoznačnou oporu pro povinnou výuku druhého cizího jazyka pro všechny žáky, či pro povinné zahájení výuky angličtiny již od první třídy neposkytují. Většinou se ale shodují, že větší význam než samotný věk začátku nebo počet povinných cizích jazyků má kvalita výuky, kvalita učitelů a efektivní využití omezeného času žáků. Ani zde ale neexistuje jednoduchá, jednoznačná a pohodlná odpověď.
