Karla Gotta střídá Nik Tendo aneb Rok, kdy hudební scéna přišla o své jistoty

Vidím to růžově, pojmenovala populární kapela Mandrage svou v prosinci vydanou novou desku. O dva týdny později fanoušky překvapila prohlášením: po únorovém turné končíme na neurčito s koncertováním. Je v tom pro rok 2019 v české hudbě něco typického.

Konec kapely, kterou si oblíbila rádia a v klubech měla posledních deset let vyprodáno, je zatím poslední „jistota“, o kterou tuzemský hudební showbyznys v posledních měsících přišel.

V roce 2019 toho ale bylo víc. Především zemřel Karel Gott. Největší tuzemskou prodejní síť hudebních nosičů Bontonland poslali její akcionáři do likvidace. A nůžky mezi světem rádiových hvězd a tím, co lidé dobrovolně poslouchají na internetu a jakou hudbu kupují, se nebývale rozevřely.

Nejdůležitější domácí hudební zpráva roku má samozřejmě datum 1. října a je oblečena v černé. Odchod Karla Gotta, ikony tuzemské populární hudby, jakoby symbolicky završil éru idolů pro všechny.

Před tím, než nechal český pop, aby se dál fragmentizoval a specializoval, ale Gott ještě jednou ukázal sílu svého jména i životního a hudebního příběhu. Jeho best of s výmluvným názvem 80/80 největší hity 1964–2019 je poslední tři měsíce podle řebříčku IFPI s jedinou výjimkou suverénně nejprodávanějším albem.

Poslední píseň, kterou pro něj napsali Richard Krajčo a Petr Harazin, duet Srdce nehasnou s dcerou Charlotte Ellou Gottovou, je podle statistik YouTube nejúspěšnější hudební video v České republice. A počet jeho přehrání se už blíží 32 milionům, což je výsledek bezkonkurenční.

Druhým nejsledovanějším klipem je totiž taneční klubový hit Až na měsíc, ve kterém se sešli rapeři Viktor Sheen, Calin, Hasan a Nik Tendo a má „jen“ milionů třináct.

Právě jeho úspěch ale dobře ilustruje, co se v českém popu v roce 2019 skutečně dělo mimo zájem většiny tradičních médií. Zatímco rádia hrají v nejvyšších rotacích dokola šlágry od znovuzrozených Chinaski, Marka Ztraceného, kapely Kryštof nebo zmíněných Mandrage, na internetu a digitálních platformách naplno a razantně nastoupila mladá vlna velmi produktivních současných muzikantů, kteří cílí především na generaci dospívajících docela jinou hudbou a stylem, než to před dvěma dekádami dělali třeba Lunetic.

Neposlouchají showbyznysové mantry o optimistické náladě, líbivosti, stopáži ani jasné srozumitelnosti. Jejich písně, které produkují nezřízenou rychlostí, jsou naopak zvukově, vizuálně i textově dekadentní, hlasové vady a pokroucená výslovnost jsou předností, zajímavostí, často umocněnou filtry a efekty. A především jsou tak jako singl Až na měsíc zahaleny oparem ránem nekončících mejdanů plných tvrdých i lehkých drog, sexu a opěvováním vlastního úspěchu.

„Maminko, promiň, že ti volám tak pozdě večer. Sedím na záchodě v klubu, kde bych měl mít zrovna teď show. Mám v sobě nějaký svinstvo a cítím se fakt low. Chtěl bych ti dát jen sbohem, když stane se něco se mnou,“ zpívá se v dalším digitálním hitu Růže, za nímž stojí dvojice Calin & Stein27 a se čtyřmi miliony zhlédnutí je na YouTube dvakrát úspěšnější než aktuálně nejhranější česká rádiová píseň Láska a data od Chinaski.

Může to být jen dalším projevem úpadku fyzických nosičů, o kterém svědčí konec Bontonlandu, ale tahle změna mimo dohled tradičních médií se v roce 2019 projevila i v kamenných prodejnách.

Výmluvné je, že jediný, kdo po jeho smrti byť jen na jeden týden „sesadil“ Karla Gotta z čela prodejního albového žebříčku, byl raper Nik Tendo s deskou Faktamorgana z pardubického hiphopového labelu Milion+, který spolu se šéfem této značky Yzomandiasem a jeho deskou Dobrá duše, srdce ze zlata, opanoval v posledních týdnech roku přední místa prodejnosti tradičních nosičů.

Dva rapeři s potetovanými obličeji, jejichž alba paradoxně zásadně nesou přelepku „mládeži nepřístupno“, digitální žebříček spolu třeba s Viktorem Sheenem, Calinem, Renne Dangem a dalšími v podstatě zcela ovládli.

Jaká to znamená přesně čísla, krom statistik z YouTube, nevíme, protože IFPI počty prodaných nosičů ani další podrobnosti nezveřejňuje. Že jsou v tom krom trendů i peníze, je ale zřejmé z aktivit velkých vydavatelství, která si narozdíl od tradičních médií dobře uvědomují, jaký má popularita „dojezdové“ generace, která „žije moc rychle a umírá pomalu“, komerční potenciál.

Nejaktivnější labely jako Milion+ či Blakkwood mají smlouvy s Universal Music, značku Mike Roft podepsali Warner Music. A zdá se, že jediným skutečně nezávislým umělcem ze sféry opovrhující mainstreamem zůstává již několikrát zmiňovaný Viktor Sheen, z něhož album Černobílej svět udělalo popovou hvězdu ve světě, kde se tomu tak neříká, protože se tam popovými hvězdami pohrdá.

To, že se v hudbě střídají generace a nová se vymezuje proti té starší, je normální. Ale že jsou světy nejmladšího a institucionalizovaného popu od sebe až tak odtržené, fungují podle vlastních pravidel a navzájem se v podstatě neprostupují, je nová věc. I když to může být jen zdánlivé.

Dobře se to dá ilustrovat na nových albech dvaasedmdesátiletého Vladimíra Mišíka a jeho dvaadvacetiletého syna Adama.

Zatímco Mišík starší na opravdu výjimečné a kritiky oceňované nahrávce Jednou tě potkám sentimentálně opěvuje pět hospod na jedné ulici, jeho syn Adam na své velmi současně znějící desce 2.0 zpívá ve zřejmé kokainové narážce „další bar, zas padá sníh, nechci tu bejt poslední“ nebo „ztrácíme se v nočních klubech, chceme pořád víc, Instagram, chlast a drogy, sex bez hranic“.

To, že jsou návykové látky, sex a láska jedněmi z nejužívanějších a nejsrozumitelnějších hudebních témat není žádná žhavá novinka. Ať už se forma mění jakkoliv.

Zmíněná ztráta jistot samozřejmě neznamená konec zpěváků, zpěvaček či kapel, tak jak jsme je dosud znali, jakkoliv žádný „druhý Gott“ není ani na obzoru.

Rok 2019 byl typický i tím, že i tuzemští muzikanti zareagovali na propad prodejnosti hudebních nosičů a přitlačili na živém vystupování. Vzrostl seznam interpretů, kteří vyprodali (nebo znovu vyprodali) O2 arenu (např. Ben Cristovao, Miro Žbirka) i těch, kteří dokázali naplnit menší haly, jako je pražské Forum Karlín nebo nově otevřené O2 Universum (např. Vypsaná fiXa, Mydy Rabycad, Bára Poláková, Pokáč, Ewa Farna).

A stačí se podívat na rozpisy velkých sálů pro rok 2020 a je zřejmé, že za živým hraním a důrazem na zážitky a vizuální složku, která dělá z koncertů představení, povedou i další kroky těch nejviditelnějších českých muzikantů. Možná už se ale zase něco o moc zajímavějšího chystá v některém z podhoubí a líhni hudebních subkultur.