Hlavní obsah

Jsem věčně v běhu, ale na Vánoce přibrzďuji. Lucie Bílá ve zpovědi Seznamu

Foto: Seznam.cz

„Pustím rychle pohádky, zapálím purpuru a těším se, až budeme doma komplet,“ říká v rozhovoru Lucie Bílá.

24. 12. 2019 14:03

Ave Maria, Purpura a Tichá noc. Písničky, bez nichž si nejúspěšnější česká zpěvačka neumí představit Vánoce. V rozhovoru mluví také o své práci, rodině, hezkém období, které právě prožívá, a také o víře, která k ní „časem přišla“.

Článek

Jak prožívá Vánoce zpěvačka, která každoročně měsíc objíždí republiku s vánočními koncerty?

Myslím, že je prožívám jako každý, jen je slavím už od poloviny listopadu. Je to moje nejoblíbenější období v roce. Mám ráda jejich vůni i ten pocit, že lidé k sobě mají blíž.

Už teď vím, co budu dělat v zimě 2021

Letos jste dokonce s vánočním koncertem vyprodala O2 arenu. Už víte, kam se posunete příště?

O2 arena byla úžasná a lidé odcházeli nadšení. Ale na vavřínech jsem nespala. Byly to dva roky příprav, času, peněz, nervů, spousty energie. A já se díky tomu cítila ten večer jako dva metry nad zemí. Ale i tak jsem se hned druhý den opět pokorně vrátila na zem a rozjela se po menších městech a menších halách. Baví mě to tak. Tento rok ještě nekončí, ale já se už učím věci z nového alba na jarní turné. Jsme běžci na dlouhou trať, a tak už teď vím, co budu dělat v zimě 2021.

Stíháte si tak vůbec užít advent?

Užívám si vše cestou. Stejně tak cestou odpočívám, učím se a žiju. Už si to jinak nedovedu představit. Mám systém, řád a rituály. A neumím to jinak než být věčně v běhu a pozorovat vše z rychlíku. Když 23. prosince skončí maraton koncertů a jsou přede mnou svátky, tak rychle pustím pohádky, zapálím purpuru a těším se, až budeme doma komplet: syn, tatínek, bratr s rodinou, já s partnerem a zvířátky.

Bez kterých písniček by pro vás nebyly Vánoce?

Ave Maria. Purpura. Tichá noc.

Dva dny u pohádek

Jaké jsou vaše vánoční rituály?

Vánoční výzdoba už měsíc před svátky. Jmelí a vánoční hvězdy od mých fanoušků všude po domě. Štědrovečerní stůl plný pokladů, které mám ráda. Zapálení svíčky v kapličce v Otvovicích (obec u Kladna, odkud Lucie Bílá pochází a kde žije, pozn. red.). A pak už jen dva dny u pohádek.

Natáčení jsme si domlouvali rok a tři čtvrtě…

Ježíš, tak dlouho jsem říkala ne?

Pořád jste říkala, že ano, ale že hledáte termín.

Já jsem totiž zjistila, že časté ne zvýší hodnotu vašeho ano. (směje se) Ale konečně jsme se sešly.

Když mám mít volno, propadám panice

Jak to vůbec vypadá s vaším diářem?

Mám ho úplně plný. Ale zjistila jsem, že mi to tak vyhovuje. Naopak mám alergii na prázdniny. Jakmile se něco takového objeví v mém diáři, tak trošku propadnu panice, protože vím, co bude následovat: budu z toho rozhozená. Mám ráda řád, když všechno odsýpá a stíhám hodně věcí. Hlavně mám ráda, když něco mohu dokončovat. Proto jsem si vymyslela, že vyrábím andělíčky: dám to na řetízek, dám to do krabičky a je to hotové. Radost! Je to taková maličkost, ale takové malé vítězství, každodenní.

Čím se pokoušíte svůj čas neztrácet?

Spíš co se pokouším nedělat. Já udělala takových blbostí a ztratila tolik času! Někdy třeba tím, že jsem se zabývala nějakými chybami, protože co je asi opravdu nejtěžší úkol, to je naučit se odpouštět sobě, odpouštět si vlastní chyby. Já umím odpustit každému, ale sobě nic. Kolikrát jsem se taky trápila tím, co o mně někdo napsal. To nevadí! Ať si píšou. Vždyť je to fuk, protože mediální obraz stejně nemá s člověkem nic společného. To je prostě mrtvý les, kde nic neroste. Důležité je, aby člověk sám věděl, sám si hlídal svoje myšlenky a věty, které pustí ven, aby řídil svoje kroky.

Lucie Bílá (1966)

Vlastním jménem Hana Zaňáková. Jedna z nejúspěšnějších českých zpěvaček populární hudby. Mezi její největší hity patří Láska je láska, Jsi můj pán či Most přes minulost. Hrála a zpívala v mnoha úspěšných muzikálech, například Dracula, Johanka z Arku, Carmen nebo Sestra v akci. Řadu let pořádá sérii vánočních koncertů, letos s ním vyprodala i O2 arenu v Praze.

Jste perfekcionistka?

Strašná. Musím říct, že jsem tolerantní vůči svému okolí, ale jediné, co vážně neprominu, když mi někdo kazí moji práci. Miluji svou práci. Je to něco, co mě nikdy nezklamalo, nikdy nezradilo. Vždycky jsem se k ní mohla schovat před jakýmikoliv věcmi, které se mi v životě děly, nějaká zlámaná srdce, nohy, ruce… Ale to jeviště, fanoušci, to mě vždycky podrží.

Ve světě na mě nikdo není zvědavý

A když vám zavolá syn Filip?

Kdykoliv zavolá chlapeček, tak mu to vždycky zvednu. To je jasnačka. Filip se má krásně. Já se mám taky krásně, ale on má trošku větší prostor pro život. On se narodil jako světoobčan (otcem je Petr Kratochvíl, občan USA, pozn. red.), ale já jsem ta československá, nepřesaditelná. Jak Petřín. Já patřím sem. Ale Filip žije ve Francii, zčásti žije tady, a tak si létá… Zajímá ho Amerika, Německo, chce všechno vyzkoušet, což je dobře, ale já to tak nemám. Nikdy jsem to tak neměla. Být za hranicemi mi přijde jako strašná ztráta času. Já potřebuji pracovat tady, tady jsem platná. Navíc ve světě na mě nikdo není zvědavý. Tady se cítím hezky.

Zkoušela jste to, žít v zahraničí?

Mě to nikdy nebavilo. Zpívala jsem všude ve světě. V Polsku ještě tak trochu cítím, že mají rádi humor, jako je ten náš, ale jinak patřím sem. Nikam mě přece nevyhánějte. (směje se) Já potřebuji tu naši mentalitu, která mě baví, i když česká povaha je trošku jako české jídlo: někdy po tom bývá těžko, ale bez toho knedla vepřa zela se prostě žít nedá. Vždyť já nemám pomalu čas dostat do diáře ani to Slovensko.

Ale na Slovensko jezdíte natáčet desky…

Ano. Já mám ze sedmdesáti procent slovenský tým. Mám stylistku Sandru Žigovou, módního návrháře Borise Hanečku, teď shodou okolností oblékají i paní prezidentku… Ale mají pořád čas i na mě. Mám tam producenta už své druhé desky Martina Šrámka. A Káťu Knechtovou, kamarádku, milovanou kolegyni, která kromě toho, že je báječná zpěvačka a člověk, tak je autorka, a to my potřebujeme. Na Slovensko si někdy chodím pro inspiraci, protože mám pocit, že my Češi jsme takoví zemitější, oni jsou víc do světa než my. Ale oboje je dobré. Můj táta je z Petržalky, máma z Čech, takže jsem taková kombinace. Češi a Slováci jsou pořád bratranci, myslím, že si navzájem fandíme.

Vypínám, když zaměstnám ruce

Jak dokáže taková „tryskomyš“ jako vy vypnout?

Já vypínám, když něco dělají ruce, něco prostě motají… Hlava se u toho trošku uklidní. Jestli si pamatujete film Noc na Karlštejně, tak tam Karel IV. pletl košíky. To určitě dělal ze stejného důvodu jako já: já s tím začínám den a končím den. Vždycky těch pár minut u těch kleští nebo u korálků, u něčeho hezkého, co vznikne, co pak dám do té krabičky, mě uklidní. Tady pro vás mám růženec z hematitových korálků… Já tak trošku lidem vnucuji tu víru, tak nenásilně. Protože vím, že víra a politika u nás lidi rozděluje, ale víra je pro mě důležitá.

Vyrostla jste v tom?

Ani ne. Nejsem z věřící rodiny. Ale myslím si, že Bůh nás má rád, protože jsme rodina, která vždycky spolu držela, a jsme ze všech stran políbení. Víra ke mně prostě nějak časem přišla. Já jsem vždycky byla věřící člověk, ale až později jsem začala zjišťovat, co to pořádně znamená. Ale měla jsem to v sobě dávno, vždycky jsem děkovala Bohu. Teď je pro mě největší frajerka Marie. Když se chci uklidnit, tak si dám zdrávas a to mě opravdu vždycky postaví do latě nebo mi to uklidní nějaké zmatky v hlavě. S tou Marií to všechno začíná a končí. Často o ní zpívám, je to moje kamarádka. Anděl. Prostě něco, kam utíkám.

Jaké ženy ještě máte ráda?

Spíš než princezny tak raději takové, co se v pohádkách kvůli nim láme děj. Kdybych měla hrát dál v nějakých filmech, tak by to tedy neměla být žádná ukňouraná ženská, co čeká, že ji někdo zachrání. Spíš nějaká bytost, která zachraňuje. Ráda jsem hrála Johanku z Arku, ráda hraji Sestru v akci, ráda hraji Carmen… Ale jinak miluji Boženu Němcovou. To musela být naprosto úžasná žena. Když jsem o ní hrála představení, tak když se otevřela opona, měla jsem pocit, že je se mnou. Velká síla.

Někdo jde k lékaři, já na jeviště

Nedávno vám vyšla nová deska s názvem Ta o mně. Má být „o lásce a radosti ze života“. Proč?

Protože to je fajn. Myslím, že zpěvák by měl zpívat, když má o čem. A já zrovna mám o čem. Vždycky jsem se ráda dělila o hezké věci, ty smutnější jsem si nechávala pro sebe nebo jsem je na sebe práskla, až když už jsem je měla zahojené. Ale teď mám období, o které se chci dělit, tak jsem to zachytila na cédéčku.

Zpíváte jednu písničku o synovi, že vám vyletěl z hnízda, jednu písničku o mamince, o domovu, že maminka už není. Není to až moc osobní? Zpíváte je už i na koncertech?

Tu pro maminku zpívám už dlouho, protože jak jsem desku dělala víc než dva roky, tak jsem to nevydržela. Myslím, že lidé chodí k lékaři, když mají nějaké trápení, a já chodím na jeviště. A jaké je větší trápení, než když odejde máma. Na tom jevišti jsem to tak ze sebe dostávala a na tu písničku se těším, protože každému člověku v tom sále odešla nebo odejde máma, takže každý mi bude rozumět. A já jim. A jak jste se ptala, jestli to není moc osobní: Myslím, že je důležité, aby zpěvák kromě nějakého talentu a nějaké urputnosti a lásky k tomu povolání měl také dobrou dávku ochoty se rozdělovat o svůj životní příběh. A o čem jiném já bych měla zpívat než o tom, co prožívám. Myslím, že lidé vám musí věřit, aby byli ochotni si celou desku poslechnout nebo přijít na váš koncert. Já před nimi nic neskrývám.

Na desce je i písnička Protože, kterou jste nazpívala k narozeninám svému partnerovi. Bylo jasné, že tam musí být i ona?

Co by to bylo za zpověď, za cédéčko, které má být o mém životě, kdybych tam nezpívala o svojí lásce. To je jasné. Že jsem ji dala Radkovi k narozeninám, tak to byl spíše druhý plán. Já jsem ji hlavně chtěla vydat, chtěla jsem vykřičet ven, jak je mi hezky.

Všichni v týmu musí poslouchat

Tatínek Filipa Petr Kratochvíl řekl, že ve schopné ženě musí být kus chlapa. Už to tak nemusíte mít?

To říkal i pan Menšík, že na tohle povolání musí být i ženská chlap. Je pravda, že kdybych neměla v sobě velkou dávku testosteronu, tak bych to dělat nemohla. Rozhodně nejsem žádná skleníková princezna, ale chválabohu za ten testosteron. A chválabohu, že ten můj ho má tolik, že mu ten můj nevadí. Rozhodně nejsme doma jako dva muži, to ne. Vedle něho mohu být žena, ale doma. Jakmile vyjdeme ven, tak jsem prostě vedoucí zájezdu. Celý tým musí vědět kudy, kam, co a jak. Mám kolem sebe skvělý tým lidí, kteří vědí, že když půjdou stejným směrem jako já, že se všichni budeme mít fajn, ale musí poslouchat. A strašně je dřu. Všechny profese mám zdvojené, takže to zvládají. Mám dva road manažery, mám několik kadeřníků, vizážistů, mám tedy jenom jednoho manažera, ale ten je se mnou 21 let, ten už je zvyklý… Ale kdybych měla jenom po jednom v každé profesi, tak je asi uštvu. Brácha říkal, že by radši šel do dolů, kdyby věděl, kolik je u mě práce. Ono se to nezdá, vypadá to pěkně, lidé mě vidí jenom v těch hezkých šatech, upravenou, s tou kytkou… Ale než se na to jeviště dostanu, to není vůbec žádná legrace.

Mohla by si vůbec firma Lucie Bílá dovolit mít půlroční prázdniny?

No, jestli mi chcete ublížit, tak mi to nařiďte. Já bych zešílela. Jsem zvyklá, že pořád ten čas využívám, pořád něco dělám. Tak mi to vyhovuje, že mě to neunavuje. Mě unavují pauzy, ty nemám ráda. Jakmile vidím v diáři prázdniny, už přemýšlím, co bych udělala. Jednou jsem zjistila, že tady v Otvovicích je potřeba zachránit kulturní dům, tak jsem koupila kulturní dům. A jsem hospodská. Najednou zvládám nový obor, ta gastronomie je neskutečně těžká. Chvilku jsem si myslela, že to nedám, ale už to mám celkem vychytané. Pořádám tu akce, zvu přátele, kolegy, herce… Ten kulturák mě baví, mám pocit, že jsem zachránila kulturní život v téhle vesnici, srdce Otvovic, kde jsme se všichni scházeli a budeme se scházet dál.

Tak já vám přeji, ať vás to pořád takhle baví. Děkuji za rozhovor.

Také děkuji. Jsem šťastný člověk, ale myslím, že každý, kdo vidí, kam patří, je šťastný.

Rozhovor s Lucií Bílou vznikl z větší části při natáčení pořadů Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete je v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Reklama

Doporučené