Hlavní obsah

„Každý dokáže zabíjet,“ říká Jan Grarup. Fotil i genocidu ve Rwandě

Foto: Jan Grarup

Genocida ve Rwandě.

Reklama

13. 4. 2020 21:19

Byl podle svých slov u každé války od roku 1987. „A všude jsem viděl strašné věci,“ řekl dánský válečný fotograf Jan Grarup Seznam Zprávám na začátku března.

Článek

Do Prahy přijel Grarup kvůli festivalu Jeden svět, v rámci něhož představil svou výstavu fotografií a zúčastnil se i české premiéry filmu Válečný fotograf. Ten o něm natočil režisér Boris Benjamin Bertram.

S fotografem Grarupem Seznam Zprávy mluvily třeba o odpouštění, Rwandě, kam se stále vrací, a lidském nezájmu. „Třeba v Afghánistánu umírá hodně lidí, ale nás to už nezajímá. Změna ale nemůže přijít od politiků, ta vždycky musí přijít od lidí,“ podotkl.

Foto: Jolana Humpálová

Dánský fotograf Jan Grarup.

Fotíte už přes 30 let. Co vás i po takové době pohání se do těch oblastí sužovaných konflikty a katastrofami vracet?

Ve skutečnosti je to už 34 let. Byla to jedna velká proměna – z fotožurnalisty v reportážního fotografa až do podoby, v jaké jsem teď. Každou další cestu vnímám jako antropologickou studii, zabývám se tím, v čem tkví sama lidskost. V odpouštění, nenávisti, v tom, co je lidstvo schopné udělat. I proto na jednotlivých projektech trávím čím dál víc času, abych pochopil. A mám pocit, že to rozporuje současnost, kdy všechno musí být rychle hotové. Já se chci ale dostat do hloubky. Myslím ale, že mladší generace to vyžaduje – na Instagramu mě sleduje asi 80 tisíc lidí, většina z nich jsou mladí lidé. Mladí podle mě chtějí reflexi, chtějí jít hlouběji, nezajímá je povrchní obsah.

Říkáte, že ke své práci přistupujete jako k antropologické studii. Na co jste tedy přišel?

Třeba na to, že lidé umí odpouštět. Také jsem zjistil, že každý dokáže zabít, tedy pokud se ocitne ve špatný čas na špatném místě. Potom dokážeme zabíjet skutečně všichni. Na konci února jsem v kostele pronesl modlitbu namísto kněze – byla právě o odpouštění. O tom, jestli to slovo používáme správným způsobem. Třeba když má někdo mimomanželský poměr, jde potom domů za svým partnerem a žádá ho o odpuštění, to je podle mě použité špatně. Ten člověk se může omluvit, ale odpuštění jako takové je mnohem hlubší záležitost. Nemůžete o něj žádat, pokud neodpustíte sami sobě.

Vy sám to dokážete?

Bojuju s tím. A faktem nejspíš je, že kvůli tomu, co jsem viděl a zažil, nejen v osobních vztazích, ale například při genocidě ve Rwandě, odpustit nedokážu. Nemůžu odpustit mezinárodnímu společenství, že jsme to všechno pozorovali, ale nic neudělali.

A myslíte si, že se z toho společenství poučilo?

Myslím, že svět je plný politických a ekonomických agend, které takovou myšlenku otravují. V Praze jsem v rámci svého audio pořadu mluvil s dánským velvyslancem, který za svou kariéru vystřídal osm různých lokalit, mluvili jsme spolu o diplomacii a politických agendách, byl velmi upřímný. Z toho rozhovoru vyšlo, že v čele mezinárodního společenství stojí skutečně hodně lidí, kteří se zaměřují na svou vlastní agendu. Když ne tu osobní, tak alespoň na tu své země. A nějaké humanitární zásahy před nimi upozaďují. To je velký problém. A ačkoliv je podle mě má generace už ztracená nebo spíš zatracená, mladší generace chtějí jednat. Do určité míry s větší lidskostí a empatií vůči lidem napříč světem.

Co podle vás tu lidskost nejvíc ohrožuje?

Ignorance, to, že se nestaráme, věci nám jsou jedno. Lidé spolu třeba nemusí souhlasit, ale je důležité si sednout a mluvit spolu. Předložit jeden druhému své argumenty. Mít nějaký postoj. Když to tak není, je zle. Potom jsme v situaci, kdy je lidem jedno, že se jiní lidé topí ve Středozemním moři. ‚Je mi to fuk, s Prahou nebo Kodaní to nemá co dělat,‘ můžou si říct. To je podle mě ignorance, z níž mám strach. Dokud se můžeme shodnout, že se neshodneme, jde aspoň o diskuzi. Ale nezájem je to nejhorší.

Není to možná i tím, že tento nezájem vidí lidé i u světových lídrů? Nepřipadá jim takový stav náhodou správný?

No jasně, naprosto. Obvykle jde o takový milostný vztah mezi médii a politiky, protože obě strany pracují se strachem, média chtějí sledovanost a kliky. Zároveň to pak odvádí pozornost od stovek tisíc uprchlíků v Řecku. Témata, které politici i média upřednostňují, prostě odvádí pozornost třeba od umírajících dětí ve Středozemí.

+3

Sám jste u těchto momentů ale byl. Třeba právě ve Rwandě, kterou jste už zmínil, ve Středoafrické republice při politické krizi nebo například po zemětřesení na Haiti. Jaká z těchto zkušeností se do vás vryla nejvíce?

Určitě Rwanda. Byl jsem prakticky u každé války od roku 1987 a všude viděl strašné věci. Třeba války v bývalé Jugoslávii byly příšerné, zejména obléhání Sarajeva. Ale život mi změnil rozsah genocidy ve Rwandě. Za sto dní tam bylo zavražděno jeden až 1,2 milionu lidí. A Francouzi se na tom podíleli – víc než dva miliony mačet nechali importovat z Číny, trénovali milice, trénovali pachatele. A mezinárodní společenství o genocidě sice bylo srozuměno, ale neudělalo nic, protože ve Rwandě nemělo žádné politické ani ekonomické zájmy. Spojené státy se tam už jít neopovážily, spálily si prsty dva roky předtím v Somálsku. Takže jsme prostě nechali umřít víc než milion lidí v jedné nejhorších genocid od druhé světové války. To pro mě změnilo mnohé.

A taky to ve mně vyvolalo hodně hněvu vůči Bezpečnostnímu výboru OSN. Ke genocidě ve Rwandě došlo v roce 1994, o rok později ke Srebrenickému masakru v Bosně a Hercegovině. Ale OSN se na to jen koukala.

Mluvil jste o médiích a jejich přístupu k selekci zpráv. To má, předpokládám, co do činění s teorií „sexy konfliktů“, o níž často mluvíte.

Ano, jde o konflikty a témata, které nám nějakou dobu připadají sexy a které médiím vydělávají. Třeba Sýrie je sexy jen občas, když se to hodí – pak zase upadne v zapomnění. Média dnes fungují zrychleně, místo toho, aby se toho konfliktu aktivně zapojila a vyprávěla jeho příběhy. To je důvod, proč já sám pracuju zejména na těch neviditelných konfliktech – po světě je teď víc než 22 válek, v nichž umírají tisíce lidí. Ale neslyšíme o nich, protože nejsou naší agendou. Třeba v Afghánistánu umírá tolik lidí, ale nás to už nezajímá. Změna nicméně nemůže přijít od politiků, ta vždycky musí přijít od lidí.

Foto: Lukáš Bíba

Dánský válečný fotograf na vernisáži v pražském Tiber Open House.

Kolik času strávíte vy sám v těch jednotlivých konfliktech?

Aspoň tři, čtyři roky. Kromě Rwandy, kam se stále vracím a fotím ji, jsem strávil nejdéle na genocidě v Dárfúru na západě Súdánu. Tam jsem byl sedm let.

Jak se Rwanda od genocidy změnila? Dokázala se z ní vyléčit?

Přesně to jsem tam zažil. Řekli si, že pokud se z toho mají někdy vzpamatovat, musí odpustit, jinak se nikdy neposunou. Tak to udělali. Ekonomika tam vzkvétá, v tamním parlamentu sedí víc žen než mužů, je tam méně korupce než v některých evropských státech. Dokázali se povznést nad něco tak traumatického, jako je genocida. A to mě hodně zajímá.

+3

Vy jste ale ten konflikt prožil vlastně s nimi. Vzpamatoval jste se z něj vy?

Ne. Když se jsem se v roce 1994 poprvé vrátil z Rwandy domů, měl jsem příznaky posttraumatické stresové poruchy. Měl jsem tehdy velký problém se znovu zařadit do dánské společnosti. Byl jsem v šoku, nečekal jsem, že uvidím, čeho jsem ve Rwandě byl svědkem. Zároveň si ale myslím, že z něčeho takového by se člověk vyléčit neměl. Přece jen jsem si to sám vybral, ať už cestuji kamkoliv, vždy se můžu vrátit. Takže jsem to jen já, kdo si řekl, že do Rwandy pojede a bude o ní vyprávět. Nejde to dělat bez emocí, aniž by se člověk zapojil – a na konci z toho má člověk jizvy na duši. Na druhou stranu, kdo jsem, abych si stěžoval. Ti lidé prožili ta nejhorší zvěrstva, mučení, znásilňování žen. A stejně jsou schopní odpustit. Tak kdo jsem já, abych přijel domů a stěžoval si na svůj vlastní život. To by bylo prvotřídní pokrytectví.

V souvislosti s válečnou fotografií je slyšet spíše o mužích než o ženách. Jaké jsou válečné fotografky?

Některé patří mezi vůbec nejlepší válečné fotografy nebo reportéry obecně. Některé se dokážou emocionálně napojit na dané komunity nebo společnosti způsobem, kterým to muž nedokáže. Příběhy, které vyprávějí, jsou jiné, často velmi intimní. Spousta mých kolegyň také pracuje velmi chytře. A stejně jako muži jsou silné a drsné, jdou si pro svůj příběh, dokud ho nedostanou.

Kolegyně, které znám, prožívají stejně vypjaté momenty jako já, zároveň je ale v jejich práci spoustu porozumění. Což je třeba při fotografování dětských nevěst v Afghánistánu potřeba, celkově při pokrývání životů žen po celém světě. Mají přístup do míst, kam bych se nikdy nedostal. Prostoru pro ženy ve válečné fotografii je tedy dost.

Foto: Lukáš Bíba

Jan Grarup v březnu na diskuzi v rámci Jednoho světa.

Jste držitelem mnoha prestižních fotografických ocenění, získal jste třeba několikrát cenu ve World Press Photo. Znamenají pro vás ty ceny něco?

Vůbec nic. Když jsem byl mladší a snažil se etablovat, něco pro mě znamenaly. Ale dnes už vůbec nic, do dalších soutěží se už ani nehlásím. Víc se soustředím na pracovní granty, jako je třeba Cena W. Eugene Smithe – nejde tedy o cenu jako takovou, ale o grant, který dává prostor humanistické fotografii. Ale zpět k otázce, chápu, že různá ocenění můžou člověku udělat jméno a přitáhnout pozornost, což určitě něco znamenat může. Já mám ale teď po světě 14 různých výstav, vydávám knihy, spolupracuji s velkými světovými organizacemi… Takže přitahovat na sebe pozornost skrze ceny už nemusím. Proto se chci i při rozhovorech bavit jen o své práci, ne o sobě a svém osobním životě.

A šel byste do toho všeho znovu? S tím, co přináší současnost – s nynějšími médii, sociálními sítěmi, technologickými vymoženostmi…

Ano, ale nešel bych už do zpravodajství. To mě vůbec nezajímá. Po světě potkávám spoustu zajímavých, talentovaných lidí – autorů, fotografů, novinářů. Ti zpravodajství dělají kvůli tomu, aby své publikum skutečně poučili. Ale obecně stojí média za houby, protože věci, které dostávají prostor, jsou podle mě z velké části nesmysl. Žijeme v oblasti a v době, kdy je úroveň vzdělání skutečně vysoká, máme plno možností, můžeme se zamilovat, mít kariéru, jít do baru. Tak jak mohou ti lidé, kteří před sebou mají všechny možnosti, být takoví ignoranti? Nemají žádnou odpovědnost a nezajímá je, jak vypadá zbytek světa. To je ale běh na dlouhou trať.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované