Hlavní obsah

Komentář: Ani Švédsko, ani Landa. Cesta z restrikcí existuje, ne však pro nás

Josef Bouška
Manažer a publicista
Foto: Getty Images

Volání po „otevření společnosti“ a cílené ochraně ohrožených skupin je čirý nesmysl (ilustrační snímek).

Reklama

13. 1. 11:00

Zastánci ukončení protipandemických opatření a takzvané cílené ochrany rizikových skupin se zaklínají svobodou a ekonomikou. Ve skutečnosti propagují vězení pro polovinu národa a hospodářský rozvrat země.

Článek

„Selhali jsme,“ prohlásil před měsícem v rámci nezvykle ostrého prohlášení švédský král Karel XVI. Gustav na adresu koronavirové strategie své země. Od té doby si covid-19 vyžádal další dva tisíce švédských životů a důvěra veřejnosti ve vládu se propadla.

Švédský příběh představuje fiasko nejen kvůli absolutním číslům. Severská země měla veškeré předpoklady pandemii zvládnout: nízkou hustotu zalidnění, vysoký počet jednočlenných domácností, kvalitní zdravotnictví a donedávna i důvěru obyvatelstva v úřady. Však také sousední Finsko a Norsko drží pandemii na uzdě téměř vzorově. Švédská čísla naopak konkurují těžce postiženým zemím třetího světa jako Brazílie nebo Kolumbie, které nemají ani jednu z výše uvedených výhod.

Jediné pozitivum švédského selhání je, že přesně ukazuje, jaký přístup nefunguje. Lze proto jen těžko uvěřit, že se v Česku stále najdou lidé, kteří prosazují stejné tragické chyby.

Fantazie o ochraně ohrožených, otevření země a promoření zbytku vypadají hezky na papíře, ale v reálném životě jsou zcela nepoužitelné. Ne proto, že nefungovaly ve Skandinávii, nýbrž proto, že fungovat nemohly a nemohou – u nich, u nás ani v žádné jiné zemi s obdobným profilem a typem obyvatel.

Je nesporným faktem, že do ohrožených skupin patří v Česku několik milionů lidí. Jen seniorů je dva a půl milionu. Přes 20 procent dospělých Čechů trpí obezitou, což představuje nejméně další milion a čtvrt rizikových jedinců v produktivním věku. Bavíme se tedy o více než třetině národa a ještě jsme se ani nedostali k dalším statisícům lidí s diabetem, vysokým tlakem, chorobami vnitřních orgánů a imunitními problémy, kteří nepatří do výše uvedených skupin. S jejich započtením jsme hravě nad 40 procenty populace.

Jak je asi ochráníme v prostředí, kde se ti „nerizikoví“ (pro přehlednost teď neřešme, že umírají i mladší osoby bez přitěžujících faktorů) mají dle představ sociálních inženýrů volně promořovat? Ohrožení lidé v produktivním věku někde pracují a na pracovišti je od ostatních hermeticky izolovat nelze, takže zůstanou doma.

Tím samozřejmě problémy nekončí. Ohrožení tedy zůstanou v domácnosti, kterou značná část z nich – opět zejména v produktivním věku – sdílí s partnery a dětmi, kteří do rizikových skupin nepatří. Ti se ovšem promořovat nemohou, musí do izolace též, jinak by doma nakazili svého ohroženého rodinného příslušníka.

Ocitáme se tedy v situaci, kdy střízlivým odhadem polovina Čechů zůstane uzavřena ve svých domovech. V době, kdy nemocnicím chybí personál, odpadnou tisíce lékařů a sester z ohrožených skupin, kteří nebudou moci do práce. Pacienty bezesporu uklidní, že výměnou za to mohou Daniel Landa a Václav Klaus do hospody bez roušky.

Další personál bude chybět ve všech základních službách, počínaje samoobsluhami či logistikou a konče popeláři. Skutečně je někdo tak naivní, aby se domníval, že ekonomika bude šlapat s takto masivním výpadkem?

Uvedený stav bude trvat řadu měsíců a nevyřeší jej ani přednostní vakcinace, potřebných je obrovské množství a navíc je nutno počítat s dodatečnou dobou tří až čtyř týdnů po očkování, kdy ochranný efekt nabíhá.

Problém není jen ve vládě

Pokud se vám takový scénář nelíbí, pak vězte, že popisuje pouhou teorii. Skutečnost by byla mnohem horší. Reálně totiž všichni z rizikových skupin nezůstanou zavření doma. Část z nich se na trvalou karanténu vykašle úplně stejně, jako nedbají na ochranná opatření dnes.

V prostředí volně šířeného viru se od „bezrizikových“ spoluobčanů bez masek a distancování nakazí ještě snáze než nyní. Během pár týdnů zaplní nemocnice, které se potýkají s nedostatkem kapacit už dnes, ale v dané situaci budou navíc drasticky oslabené dlouhodobou izolací rizikového personálu. Tak jako v některých částech světa pak nezbude nic jiného než každodenně volit, kdo dostane šanci na život v podobě intenzivní péče a kdo nikoliv – a to nejen mezi koronavirovými pacienty.

Naprostou katastrofu pak „švédská cesta“ způsobí v domovech a léčebnách pro seniory. Jak zjistily země napříč Evropou od nešťastného Švédska až po Gibraltar, při přílišném rozšíření viru ve společnosti nedokážou ani sebelepší ochranná opatření zabránit infekci personálu mimo pracoviště. Pak stačí jediný asymptomatický přenašeč s falešně negativním testem a virus se rozšíří po budově jako lesní požár.

Neexistuje jediný způsob, jak se takovému scénáři vyhnout vyjma regulérního domácího vězení pro několik milionů lidí a jejich rodin, jehož dodržování by vzhledem k počtu domácností musely kontrolovat spojené jednotky policie, armády a mysliveckých sborů Václava Cílka.

Volání po „otevření společnosti“ a cílené ochraně ohrožených skupin je proto čirý nesmysl. „Otevření společnosti“ není ani vzdáleně proveditelné organizačně, nefunguje ekonomicky ani společensky a jeho realizace by znamenala naprostý rozvrat zdravotnictví.

Omezení definice rizikových skupin, například z obézních na morbidně obézní a z 65+ na 75+, by přineslo méně lidí v izolaci, ale také řádově více úmrtí a opět neodvratný kolaps nemocnic. Definici si pro sebe můžeme upravit dle libosti, ale virus zkrátka postihuje určité typy lidí násobně více, a pokud je nezvládneme chránit dnes ani s restrikcemi, bezesporu to nedokážeme zítra bez nich.

Cesta k otevření země existuje, leč úplně jiná. Ukazují ji Finsko, Norsko, Korea, Tchaj-wan, Singapur a několik dalších zemí, které dokázaly ochránit obyvatelstvo a do značné míry i ekonomiku. Spočívá ve stlačení míry infekcí na minimální míru a následně v pečlivém dodržování relativně mírných opatření – masky, testy, trasování, měření teploty, povinné karantény po příjezdu do země a v neposlední řadě poctivá hygiena a distancování. Výsledky dlouhodobě ukazují, že tento způsob na rozdíl od švédské slepé uličky funguje.

Vyžaduje ovšem vládu, která tuší, co je potřeba udělat, a dokáže to uskutečnit. Vyžaduje také obyvatelstvo, jehož drtivá většina dokáže přijmout určitá omezení a poctivě je dodržovat. Česká republika bohužel postrádá obojí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované