Hlavní obsah

Komentář: Covid musí odpískat vláda. Kdo jí to ale uvěří?

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Měli bychom pro vakcinaci získat ty, kteří váhají nebo se zatím naočkovat nenechali. I proto bychom měli mít vládu, která bude sebevědomá a důsledná. Ale máme jen pokračování zmatků a nejistoty.

Reklama

2. 7. 2021 11:30

Nevíme, jestli jsme už na konci pandemie. Všichni doufáme, že ano. Ničí nás zejména nejistota a nekompetentnost státu.

Článek

Jedna z vět, které jsme v poslední době slyšeli a četli mnohokrát, zní: „Covidu se nikdy už úplně nezbavíme a nemá smysl se o to pokoušet, musíme se s ním naučit žít.“ Rozumíme tomu tak, že se nákaza bude sezónně vracet tak jako každoroční chřipky a my si na to prostě budeme muset zvyknout.

Podobně jako na chřipku budou v následujících letech i na covid umírat lidé a cílem je, aby jich bylo co nejméně. Nevíme (a zatím nedokážeme říct), kolik to je. Na jaře 2020 jich v Česku bylo málo, na jaře 2021 zase extrémně moc. „Přijatelné“ číslo je někde mezi tím, to pokud virus nějak výrazně nezmutuje a nevzroste například jeho nebezpečnost.

Když říkáme „naučit žít“, myslíme tím, tak jako prakticky ve všem v našich životech, vybalancovat rizika a benefity. Dnes už víme (a snad se o to nemusíme hádat), že roušky a respirátory výrazně snižují riziko infekce. A to nejen covidu, stačí se podívat na data a s překvapením zjistíme, že se letos skoro „nekonala“ chřipka. Ale to neznamená, že už roušky nikdy nesundáme.

Tak jako na procházku do města nechodíme v helmě (byť nějaké lidské životy by to zachránilo) a na preventivní prohlídky k lékaři nejsme zváni každý měsíc, tak i u opatření proti covidu musíme najít nějakou rozumnou míru. A jakkoli je to třeba udělat s maximální znalostí faktů, není to něco, co lze „vypočítat“. Je to otázka rozhodnutí a s tím související odvahy a schopnosti vidět celou věc v širším kontextu. Proto tohle rozhodnutí musí udělat spíš politici než experti.

Perfekcionismus je někdy obdivovanou vlastností, v běžném provozu však věci spíše komplikuje. Často stačí mít úkol splněný „tak akorát“ (anglicky se hezky říká „good enough“), nikoli dokonale. Může to znamenat i to, že se později ukáže, že jsme úkol splnili špatně. Nebo že se k němu musíme vrátit. Ale to je součást rizika toho rozhodnutí.

Obávám se, že tak to bude i s pandemií. Přístup „covid nula“, který sledujeme v Austrálii, je pro většinu světa nerealistický. Británie či například Singapur volí dnes postup opačný. Říkají: po dlouhé době přísných opatření škrtáme covid z prvního místa priorit. Vracíme se k běžnému provozu, minimálně do momentu, než se to ukáže jako špatné rozhodnutí.

Tak to je, „normál“ není něco, co objektivně nastane, ale co musí politici vyhlásit. Neznamená to, že se všichni musí okamžitě začít „promořovat“. Kdo se necítí bezpečně, nemusí vyhledávat společnost většího počtu lidí, může dál nosit roušku a nechat se pravidelně testovat. Dokonce platí, že to bude velmi rozumné jednání. Ale zároveň to znamená, že lidé už nemusí s nejistotou a rozmrzelostí očekávat každou další schůzi vlády, protože si nebudou jisti, co zase vymyslí.

Malý, spíše anekdotický příklad, že jde opravdu o subjektivní rozhodnutí, ne objektivní okolnosti. Český rozhlas na webu irozhlas.cz dělal velmi podrobné a důkladné covidové online zpravodajství. Minulý pátek v poledne ho ukončil. Přitom ve čtvrtek ještě publikoval v této sekci 36 (!) příspěvků.

Důvod nebyl ten, že by covidové riziko pominulo (ba naopak, čísla se aktuálně zhoršují), ale protože redakce začala pracovat na online zpravodajství z likvidace následků tornáda. Jednoduchý manažerský krok: při omezených finančních a personálních zdrojích se prostě musíte rozhodnout, co je důležité. A podobně to bude i v provozu státu.

Jenže zde je náš zásadní problém: naše vláda se ukázala nekompetentní, populistická a zcela bez autority. Jakékoli odvážné racionální rozhodnutí komplikuje loňská zkušenost, kdy Babiš a spol. vyhlásili Česko jako „best in covid“ a ukončili pandemii už tehdy. Co následovalo, všichni víme. A letos to tím pádem vypadá, že proticovidové kutilství vlády nikdy neskončí.

Nařízení vlády se u nás velmi významně rozcházejí s běžným chováním populace. Jinak řečeno, většinou se nedodržují. Zase jedno velmi individuální, anekdotické svědectví: za celý červen jsem v Česku ani jednou neukazoval potvrzení o očkování či testu, jen asi dvakrát jsem odpovídal na otázku, jestli ho mám. Za dva dny v Rakousku jsem očkovací certifikát jen v restauracích musel ukázat čtyřikrát.

Jiný příklad: vláda v pondělí zrušila povinnost nosit venku respirátory, a to v situaci, kdy je tam už několik týdnů opravdu nikdo nenosil. Politici jsou obětí svého populismu, kdy přijímají tvrdá opatření, aby je nikdo nemohl obvinit, že situaci podcenili, ale pak zcela rezignují na jejich vymáhání. V důsledku je to často horší, než kdyby nedělali nic.

Vláda v reakci na mutace přitvrzuje podmínky pro cestování, zavádí se povinnost testu po návratu ze zahraničí. Objevila se informace, že nenaočkovaní lidé se budou muset nechat testovat po návratu z dovolené, a to i tuzemské. Jak se to bude kontrolovat a vymáhat, zvlášť v menších firmách, není jasné. Pravděpodobně nijak, můžeme říct po dosavadních zkušenostech.

Nevíme, jestli jsme už na konci pandemie. Všichni doufáme, že ano. Ničí nás zejména nejistota a nekompetentnost státu. Ten přitom organizací očkovacích center ukázal, že když je jasné zadání, probudí se v nás lehkovážných Slovanech až jakási „germánská“ důslednost. Všechno pak funguje, jak má.

Jenže právě to zadání chybí. Všechna data dnes ukazují, že na současné mutace viru účinkuje plná vakcinace a že pro návrat k normálu je klíčová co nejvyšší proočkovanost celé populace. Měli bychom pro vakcinaci získat ty, kteří váhají nebo se z různých důvodů zatím naočkovat nenechali. I proto bychom měli mít vládu, která bude sebevědomá a důsledná. Ale místo toho máme jen pokračování zmatků a nejistoty.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované