Článek
Starosta městské části Brno-Bystrc a čerstvý předseda brněnské sociální demokracie Tomáš Kratochvíl vytáhl do boje proti nevládním organizacím. A sice, když se dozvěděl, co se dělo v Základní škole Vejrostova během každoročního projektu Postavme se hladu.
Učitelé tam, považte, vykládali žákům za využití podkladů neziskové společnosti Lékaři bez hranic o podvýživě a ebole sužující africké Kongo. A děti poté vybraly do pokladničky nějaké peníze na činnost Lékařů bez hranic.
Starostu Kratochvíla to nadzvedlo do té míry, že prosadil v radě usnesení, v němž radnice „zásadně nesouhlasí s působením a propagací politicky zaměřených neziskových organizací, používáním jejich programů nebo organizováním finančních sbírek v jejich prospěch ve školních zařízeních, jejichž zřizovatelem je městská část Brno-Bystrc.“
Není proč se divit odporu pana Kratochvíla k mezinárodně uznávané společnosti Lékaři bez hranic, která mimo jiné pomáhá při záchraně uprchlíků ve Středozemním moři. Vždyť starosta již v roce 2015 vystoupil s plamenným antimigračním projevem na demonstraci Konvičkova spolku Islám v České republice nechceme.
Jinou věcí ovšem je, když šéf regionální samosprávy své xenofobní rozpoložení promítne do radničního usnesení, které není ničím jiným než ostentativním nátlakem na vedení školy.
Podle Kratochvíla jde jen o vyjádření názoru rady, jímž se ředitelé nemusí řídit. Jistě, nemusí. Ale jestliže ředitele základních škol jmenuje a odvolává vedení radnice, tak takový řízný postoj zřizovatele těžko budou vnímat jen jako nezávaznou disputaci.
Bystrcká epizoda bohužel zapadá do sílících a dříve nevídaných útoků na nevládní organizace. V devadesátých letech politici nevládní neziskový sektor spíše obcházeli obloukem a vyvarovávali se tvrdých střetů. Když se Václav Klaus dostal do sporu se Šimonem Pánkem, tak na něj vyrukoval jen s jízlivým rýpnutím, že těžko může rozumět poměrům v zemi, když se pořád potuluje někde v Karabachu.
Dnes už jsme delší čas svědky koordinovaného útoku vlivných extremistů a populistů, kteří nestátní neziskové organizace vykreslují jako škodnou v cizích službách.
Pro Václava Klause jsou „charitou pro nezaměstnané intelektuály“, Miloš Zeman jim spílá do „pijavic přisátých na státním rozpočtu“. Nebo Tomio Okamura mluví o sluníčkářích, kteří „dováží do Evropy vrahy a zločince z Afriky“. A jsou placeni globalisty a spekulanty.
V úsilí vypudit neziskovky ze škol mohl mít starosta Kratochvíl inspiraci v nahánění organizace Člověk v tísni. Zleva na ni útočí komunisté, kterým je trnem v oku její projekt Příběhy bezpráví, jenž na školách organizuje promítání dokumentů a následné besedy s politickými vězni. Žehrání komunistů, že tam chybí hlas z druhé strany, už Šimona Pánka vedlo k sarkastickému optání, zda jim tam nechybí bachař.
Po útoku zleva přichází výpad zprava. K projektu mediální výchovy, s nímž na střední školy přišel Člověk v tísni, napsal Ivo Strejček z Institutu Václava Klause: „Studenti středních škol mají důsledně studovat vyučovací předměty, které na školu patří, a nemají být indoktrinováni obskurními hlasateli nových pořádků.“
Proč ale populisty všeho druhu tak silně irituje právě působení nevládních organizací na školách? Populisté pracují s vyvoláváním strachu, nenávisti, zneužíváním špatné informovanosti části občanů. K ovlivňování voličů jim slouží dezinformace, mediální manipulace, konspirační weby.
Proto jim tak překážejí nevládní organizace, které dětem ve školních škamnách rozšiřují obzory, seznamují je například s utrpením jejich vrstevníků v chudých státech světa. Děti se dozvídají, že uprchlíci z Afriky nejsou „zločinci a vrazi“, ale lidské bytosti hodné našeho soucitu.
A když lektoři občanských sdružení vzdělávají žáky – a s nimi často i jejich učitele – v mediální gramotnosti, kritickém přístupu k sociálním sítím a schopnosti odhalit lži a polopravdy? Pak se stávají pro populisty a manipulátory úhlavními nepřáteli. Protože je mohou připravit o budoucí voliče.
Neziskové organizace byly vždycky nebezpečné a nepřijatelné pro jakékoli autoritáře. Jako něco, co nevzniklo z jejich popudu a nemají to pod kontrolou. Proto z nich dělají nepřítele státu, jenž má být předhozen emocím voličů a vypuzen z veřejného prostoru.
Ještě v nedávných letech jsme se mohli uklidňovat tím, že útoky na nezávislé nevládní organizace jsou spíš dílem politického extrému. Přicházely od komunistů, okamurovců, antimuslimských sdružení nebo od prezidenta, který je už svým způsobem také extremista.
Případ starosty Kratochvíla, v němž brněnská sociální demokracie spatřila spásnou hvězdu, ale připomíná, že dnes jsme o kus dál. Virus nenávisti vůči neziskovkám se stále víc zabydluje ve straně se stoletou demokratickou tradicí. Kam přeskočí příště?
