Hlavní obsah

Komentář: Kolabující stát se dotkne všech. I mlčící šedé zóny

Foto: Getty Images

Navzdory narůstající frustraci jsme už jen pasivnějšími a apatičtějšími.

Reklama

23. 10. 2020 12:15

Ruku na srdce – marast, v němž se nacházíme, jsme si zavinili z větší části sami. Sobeckostí, arogancí, pocitem, že jsme něco lepšího než zbytek Evropy, který strávil léto ostražitě v rouškách.

Článek

Když se Andrej Babiš při středečním vyhlašování zpřísněných opatření několikrát omluvil, začalo být všem jasné, že jsme definitivně v háji. Výmluvy pětiletého dítěte přistiženého u rozbité vázy vystřídaly jemné náznaky pokory, snad v domnění, že když ukáže dostatečnou lítost, dostane po večeři pudink.

Korunoval to o den později úslužnou děkovačkou předsedkyni komise Evropské unie von der Leyenové, která slíbila, že Čechy nenechá ve štychu, a poslala plicní ventilátory. Ještě na jaře jsme přitom odmítali Itálii pomoc v podobě lékařů. Nyní k nám míří lékaři až z americké Národní gardy. Opět jsme čistými příjemci, jako vždy. Bylo by krásné, kdybychom se z toho do budoucna poučili, ale s ohledem na českou náturu o tom lze směle pochybovat.

Co do počtu nově nakažených v přepočtu na obyvatele jsme nejhorší na světě. Nebo nejlepší, jak se to vezme. Rostou i počty obětí, překročili jsme stovku za den. Populace se promořuje prakticky nekontrolovatelně, zřejmě každý už má ve své blízkosti někoho nemocného či alespoň s příznaky. Trasování zkolabovalo, pokud vůbec někdy fungovalo, chytrou karanténou se už nezaštiťuje ani Andrej Babiš. Člověk má při zpětném pohledu pocit, že tomu snad i sám do poslední chvíle věřil, jen jeho poradci a experti mu nabulíkovali, že je funkční. Nebo on jim, všichni vědí, jak premiér jedná s podřízenými otroky. Na druhou stranu, pokud ještě koncem srpna čelní zdravotnický statistik Ladislav Dušek tvrdil, že covid-19 se stal běžnou respirační chorobou, které není nutné věnovat zbytečně mnoho pozornosti, nelze ze špatného úsudku vinit jen a pouze Andreje Babiše.

Ministerstvo zdravotnictví se snaží reprodukční číslo snižovat, seč může, má to však jeden háček. Lidem je to už jedno. Na jaře jsme se pro něco nadchli – lockdown byl něčím novým, nevídaným, nepoznaným. V zemi, v níž se už 30 let neděje v podstatě vůbec nic a všechen život plyne v nudném a šedivém oparu pozdního kapitalismu, jsme najednou okusili doposud nepoznané pocity.

Nouzový stav! Zavřené hranice! Zavřené obchody! Mimořádné konference vlády! Bylo to jako obrovský celonárodní LARP, dobrodružství nabité adrenalinem. Tleskalo se zdravotníkům. Z amplionů hrálo Není nutno, aby bylo přímo veselo… Lidé se zaktivizovali, s ohledem na neakceschopnost vlády vytvářeli paralelní sociální systémy, šily se roušky, celebrity v televizních spotech apelovaly na lidi, aby ty roušky nosili, ministr Hamáček měl červený svetr. Lidé a podniky, kteří se potýkali s finančními potížemi, také zatnuli zuby a upínali se k naději, že to s nadcházejícím létem skončí.

Jarní lockdown vypršel, na Karlově mostě se udělala rozlučka s covidem, v Techtle Mechtle jely celé léto „pártykýble“, roušky v šuplících nebo vyhozené. Druhá vlna? Mañana. Češi teď ze všeho nejvíc připomínají dítě s poruchou pozornosti. Nebudou se znovu soustředit na to samé, co prožili, nebudou znovu ostražití. Vždyť už to tu bylo na jaře. Kromě zdravotníků, kteří nyní kmitají jako fretky, jsme se s koronavirem i s neschopností vlády smířili. Navzdory narůstající frustraci jsme už jen pasivnějšími a apatičtějšími. Netušíme, co bude, a vlastně nad tím nechceme ani moc přemýšlet. Ty výhledy jsou totiž možná ještě strašidelnější než současné dění.

Kdo za to může? Jedni řeknou, že Babiš. Jistě, kdo jiný. Druzí řeknou, že opozice. Jistě, také se moc nepředvedla. Další řeknou, že dezinformátoři a Rusové. Samozřejmě, kdo jiný. Násilná demonstrace hooligans na Staromáku je podle těchto lidí jasnou vlivovou operací Rusů, má to dokazovat, že organizátoři měli profi grafiku na plakátech.

Ale ruku na srdce – marast, v němž se nacházíme, jsme si zavinili z větší části sami. Sobeckostí, arogancí, pocitem, že jsme něco lepšího než zbytek Evropy, který strávil léto ostražitě v rouškách. Důvody velice „pěkně“ shrnula šéfredaktorka českého Vogue Andrea Běhounková v listopadovém úvodníku: „My ve Vogue totiž moc nevěříme na home office ani na zoom call. Virologové ani epidemiologové ze mě asi nadšení nebudou, já ale trvám na tom, že kreativita stejně jako láska potřebují osobní kontakt. Sdílení. Napojení. Telefon sice může vibrovat, ale vibrace mezi lidmi nikdy nepřenese. Stejně jako polibek.“

Připomíná toho pejska z kresleného memu, který sedí uprostřed hořícího domu a říká si: „To je v pohodě.“

Selhala i média. Nejen ta populistická, od nichž to člověk čeká, ale i ta, která se tváří jako arbitři kvality. Ve snaze nahnat prokliky proto poskytla prostor kdejakému mašíblovi, který prošel kolem a měl na pandemii Silný Názor. Český mediální prostor zaplnila nepřehledná směsice lží, nepravd, fám, mýtů, pověr, neprokázaných tvrzení a pitomých canců. Nemocnice jsou prázdné a budou prázdné i nadále. Virus přes léto zmizí. Je to chřipečka. Exponenciála neexistuje. Nechť si každý vybere, každý názor je správný.

Přestože nás ostatní státy začínají s nadcházející zimou pomalu dohánět, působíme natolik odstrašujícím příkladem, že budou dělat vše proto, abychom zůstali osamoceným ostrůvkem zkolabovaného zdravotnictví a hromadících se vaků s mrtvolami.

S velkou dávkou cynismu lze říct, že nyní máme v podstatě vymalováno. Nejen, co se týče počtu nakažených, hospitalizovaných, ale i mrtvých. I Andrej Babiš má v tomhle jasno. I lékaři v tomhle mají jasno. Snad jen ten Roman Šmucler to bude popírat do roztrhání těla. Tímhle už nemá smysl se zabývat, lze to jen sledovat, pokud možno z uctivé dálky, izolováni doma.

Mnozí Babišovi odpůrci doufají, že to bude i pro jeho příznivce a voliče definitivně poslední kapkou. Že právě nyní se chytnou statisíce lidí za hlavu a řeknou si, že už toho bylo dost. Je to hezká představa, ale v zásadě nerealistická. Spíše by nás mělo zajímat, jak bude reagovat šedá zóna. Lidé, kteří o politiku nejevili zájem, nic od politiků nechtěli, jen klid na práci a zajištění základních potřeb – tekoucí vodu, elektřinu, školství, zdravotnictví, zkrátka pocit, že funguje alespoň to málo, co má.

Nejsou to nutně nevoliči, jen zkrátka nejsou ani proBabiš, ani antiBabiš. Vážně, takoví lidé existují! Vzhledem k tomu, že vládní restrikce se dotýkají každého bez výjimky (pokud nejste ministr zdravotnictví, předseda poslaneckého klubu a provozovatel luxusní restaurace), postiženi budou právě i tito lidé. Můžou zůstat i nadále pasivní jako doposud, ale mohou se také do budoucna zaktivizovat. Bude záležet na tom, nakolik špatně finančně se jim povede či zda jim někdo v okolí zemře. A bude velice zajímavé sledovat, zda se najde strana či hnutí, jež bude jejich aktivitu usměrňovat a saturovat jejich požadavky, a zda to vnese do české společnosti nějakou novou dynamiku.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované