Hlavní obsah

Komentář: Odchod z Afghánistánu znamená konec amerického impéria

Michael Durčák
historik, novinář
Foto: Profimedia.cz

Voják z 10. horské divize se na základně ve státě New York vítá s rodinou po návratu z devítiměsíční služby v Afghánistánu. Snímek z prosince 2020.

Reklama

9. 5. 9:30

Američané uvízli v partyzánské válce, která nešla vyhrát. Trvala tak příšerně dlouho, že přestalo být jasné, proč se vlastně vede.

Článek

Až 11. září letošního roku, symbolicky v den dvacátého výročí nejhoršího teroristického útoku v dějinách Spojených států, opustí poslední americké jednotky Afghánistán, skončí nejen nejdelší válka v amerických dějinách. Ale také definitivně sen o americkém impériu.

Válka v Afghánistánu letos „oslavila“ své nešťastné prvenství, když se stala nejdelším vojenským konfliktem v amerických dějinách. Americká přítomnost v Afghánistánu přežila čtyři prezidenty a pobyt víc než tří tisíc amerických vojáků se rozhodl natrvalo ukončit až loni prezident Donald Trump, jehož linii Joe Biden následuje. „Nechci tuto zodpovědnost předat pátému prezidentovi v řadě,“ komentoval své rozhodnutí v druhé polovině dubna.

Trump podepsal loni v únoru v katarském Dauhá mírovou smlouvu s Tálibánem bez účasti afghánské vlády s tím, že americké jednotky by měly zemi opustit do čtrnácti měsíců. Biden jen původní Trumpův termín, který byl stanoven na 1. května 2021, posunul symbolicky na 11. září.

Bidenovi byl s posměchem připomínán jeho výrok z předvolební kampaně v roce 2012, kdy jako kandidát na Obamova viceprezidenta tvrdil, že Američané opustí Afghánistán v roce 2014. Nestalo se tak. Místo toho přišla pod Obamovým vedením například americká intervence do Sýrie.

To je ale vůči Bidenovi trochu nefér. Už před desetiletím byl silným advokátem stažení amerických jednotek ze země a s Obamou v jeho rozhodnutí navýšit počty vojáků nesouhlasil. Teď mohl svému slibu konečně dostát. „Je čas ukončit tuhle věčnou válku,“ řekl v Bílém domě v Treaty Room, tedy na tom stejném místě, kde v roce 2001 prezident George Bush mladší zahájil operaci Trvalá svoboda, která znamenala mimo jiné intervenci v Afghánistánu.

Jednou to přijít muselo. Spojené státy vedly válku v Afghánistánu jako odvetu za teroristické útoky spáchané 11. září 2001. Mimochodem, samotné datum na sobě i v českých končinách nese černou skvrnu, která se ani po dvaceti letech nesmyla. Teroristické útoky na Pentagon a Světové obchodní centrum byly tak fatální událostí pro světové dějiny, že je to jeden z momentů, o němž si všichni pamatují, kde byli, co dělali atd. I po dvaceti letech. Takových dnů je v historii málo. Naštěstí.

Když v reakci na útoky vyrazily do Afghánistánu spojenecké síly, měli vojáci dva jednoduché úkoly – zničit teroristickou síť al-Káidy a potrestat režim pod vedením Tálibánu, který teroristy podporoval. Obojí se povedlo na začátku roku 2002 a spojenci tak válku, kterou sem přijeli bojovat, vyhráli. Jenže pak se charakter války proměnil, americké vedení změnilo cíle a Američané uvízli v partyzánské válce, která nešla vyhrát.

To mimochodem není názor autora tohoto textu, ale především mimo jiné mnohých špiček americké armády, což víme už od prosince 2019 díky The Afghanistan Papers z dílny deníku Washington Post. Stejně jako je třeba zdrcující fakt, že 40 procent z americké pomoci do Afghánistánu se rozkradlo. I další čísla jsou tragická – Američany stála válka více než dva biliony dolarů a přišlo v ní o život víc než 240 tisíc lidí, z toho přes 2300 Američanů.

Nasazení amerických sil v Afghánistánu bylo tak strašně dlouhé, že jsou známy i případy, kdy spolu bok po boku sloužili otec a syn. „Když to všechno začalo, lidé se mě ptali, proč jdu bojovat a moje odpověď byla: Aby moji synové nemuseli bojovat v této válce,“ řekl pro americký vojenský deník Stars and Stripes vrchní seržant Trevor deBoer, který se v Afghánistánu služebně potkal se svým synem. A z Afghánistánu samotného udělaly sovětská a následně americká invaze zemi, která je vnímána jako synonymum pro násilí, chaos a nikdy nekončící konflikt.

Bidenovo rozhodnutí vyvolalo pochopitelně i vlnu kritiky. Jako například ze strany prominentního zahraničněpolitického jestřába Johna Boltona. Jádro kritiky pak spočívá v tom, že po odchodu amerických sil se opět zvýší hrozba teroristických útoků nejen ve Spojených státech a Afghánistán se v budoucnu může stát základnou pro islamistické radikály tak jako v minulosti. To je pochopitelně pravda a ostatně to potvrdil i ředitel CIA William Burns, který před Kongresem vypověděl, že „až nastane čas, kdy se americké síly stáhnou, schopnost americké vlády zasahovat proti potenciálním bezpečnostním hrozbám se sníží. To je prostě fakt.“

Trochu bizarnější, zvrácená strana kritiky dokládá, že se pro mnohé z konfliktu stal jen krvavý byznys. Poukazuje třeba na to, že americká vláda se může stát terčem žalob dodavatelů armády, kteří často podepsali smlouvy třeba až do roku 2023.

A ta trochu smutnější, podaná očima veteránů, kteří zažili boje v Afghánistánu na vlastní kůži, zase upozorňuje na to, že Afghánistán i přes podepsanou mírovou dohodu a odchod amerických vojsk klid zbraní velmi pravděpodobně nečeká. Naopak panují obavy, že vládu v Kábulu stihne stejný osud jako jihovietnamskou vládu po odchodu Američanů v roce 1975. Je možné, že bude v dohledné době poražena a nahrazena nepřítelem, proti kterému dvě dekády Washington zarputile bojoval.

Dosavadní výsledek konfliktu v Afghánistánu má však i pro nás několik cenných lekcí, kromě těch očividných jako je fakt, že v případě příšerně dlouhých válek často zapomínáme, proč se vlastně vedenou, a takové konflikty probíhají tak vlastně jen ze setrvačnosti.

Pro Evropany je ale důležitější zjištění, že představa o americkém impériu a sny o vývozu demokracie jsou (prozatím) u konce. Američané pochopitelně jsou hlavním strůjcem toho, že po druhé světové válce byla alespoň v západní Evropě zachována svoboda a demokracie, i když tomu CIA třeba v Itálii výrazně pomohla. A tento vývoj vedl k tomu, že i dnes je díky NATO a dalším strategickým a ekonomickým partnerstvím Washington pro západní svět bezpečnostním spojencem číslo jedna.

Jenže když se na začátku 90. let rozpadl Sovětský svaz a Spojené státy se staly jedinou supervelmocí, americké administrativy tento unipolární moment trestuhodně prohospodařily. Když pomineme první válku v Perském zálivu a intervenci NATO v Jugoslávii, což byly obě fenomenálně úspěšné operace, poničila reputaci Spojených států v dlouhodobém měřítku například válka v Iráku, konflikt v Afghánistánu, ale třeba i intervence na straně rebelů během občanské války v Sýrii.

Američané často do těchto konfliktů vstupovali s nadějí, že dokážou ony země za pomoci síly zdemokratizovat, což je úplně jiný boj než taktické vítězství na válečném poli, kterého Pentagon opakovaně dobýval. Byla to naivní idea, která ve finále nepřinesla často nic jiného než rozvrat, chaos a zničené území a životy několika místních generací.

Američané se v posledních třech desítkách let pokusili, v dobrém slova smyslu, rozšířit a dobudovat své impérium, které za pomoci soft power metod jako byl Marshallův plán zapustilo kořeny v éře po druhé světové válce. Jenže jak zmínil kupříkladu skotský historik Niall Ferguson ve své knize Colossus: Američané sice touží po vlastním impériu, ale na rozdíl od Britů neměli a nemají imperiální mentalitu. Ostatně i ono stažení jednotek z Afghánistánu podporuje podle průzkumů veřejného mínění většina Američanů napříč politickým spektrem, stejně jako mnohem menší výdaje na obranu a zapojení do konfliktů v zahraničí. Válka proti teroru navíc už dávno není pro Američany zahraničněpolitickým tématem číslo jedna. Tím se pomalu ale jistě stává potýkání se s Čínou, s níž o globální dominanci Spojené státy budou – a už začínají – bojovat.

Odchod z Afghánistánu je, v kombinaci třeba s tlakem na dodržování placení dohodnutých dvou procent HDP do NATO, první vlaštovkou toho, že éra amerického intervencionismu a zájmu o okolní svět se možná chýlí ke konci. Izolacionismus se může stát ve Washingtonu v následujících letech opět mainstreamem a Evropa a zbytek světa budou v bezpečnostních a dalších otázkách čím dál více muset spoléhat na sebe a méně na kdysi automatickou pomoc z Ameriky.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované