Hlavní obsah

Komentář: Peroutka je Zemanovo memento. Zapíše se jako prezident, který lhal

Foto: Profimedia.cz

Hrad se za Zemanovy výroky na adresu Ferdinanda Peroutky odmítl omluvit, i když ho k tomu původně zavázal soud.

Reklama

27. 1. 8:15

Tak už je to pět let. Asi nejznámější a možná také nejtrapnější zemanovský „fejk“ dospěl ke kulatému výročí.

Článek

Jde o mnohokrát probíranou eskapádu hlavy státu. Doba, která uplynula od jejích výroků, nicméně znovu vybízí k ohlédnutí.

Stručně si připomeňme, co se před pěti lety odehrálo.

V úterý 27. ledna 2015 měl prezident Miloš Zeman projev na konferenci k sedmdesáti letům od osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. V sále tehdy seděly desítky zahraničních i domácích politiků a intelektuálů.

Hned v úvodu se rozhovořil o selhávání intelektuálních elit. Za jeden z příkladů si vybral výjimečnou osobnost československé publicistiky, Ferdinanda Peroutku. Podle prezidenta měl šéfredaktor Přítomnosti ve 30. letech uveřejnit článek s nadpisem Hitler je gentleman.

Ačkoli Miloš Zeman od té doby nebyl schopen doložit, že takový text existuje, nebo že se Peroutka vyjádřil na adresu vůdce nacistického Německa s obdivem v jiném článku (nepomohlo ani vyslání mluvčího Ovčáčka do archivů a vypsání odměny), odmítl uznat, že se přinejmenším spletl. A na přiznání svého přešlapu nechtěl přistoupit ani poté, co soud částečně vyhověl žalobě Peroutkovy vnučky Terezie Kaslové a nařídil Hradu zveřejnit omluvu.

Shodou okolností se téma před pár dny znovu připomnělo, když Kaslová podala odvolání vůči loňskému rozhodnutí soudu první instance. Ten se usnesl, že prezident před pěti lety neporušil úřední postup, protože jeho veřejným projevem to ani udělat nejde.

O toto absurdní vyústění kauzy Peroutka se postaral už v roce 2016 Nejvyšší soud, když jako zodpovědnou instituci na straně státu označil Ministerstvo financí, a spor tak posunul do čistě formalistické polohy. Namísto toho, aby justice stanovila, že ani prezident nemůže kohokoli pomlouvat bez zjevné příčiny, poskytla Zemanovi absolutní nedotknutelnost při jeho řečnění.

Bohužel údajný Peroutkův článek není zdaleka jediným případem, kdy současný prezident šlápl vedle. A o to právě jde.

Ve veřejném prostoru se Miloš Zeman pohybuje už přes třicet let. Za tu dobu mnohokrát předvedl, že vypouštění falešných či neověřených zpráv k němu patří stejně jako vztah k alkoholu.

Je známo, že si přilepšoval fakta už při svém vystoupení na Letenské pláni v listopadu 1989, kdy zaujal masy palbou statistických údajů, jež demonstrovaly zaostalost tehdejšího Československa. Například o tom, že v podílu vysokoškolsky vzdělaných osob jsme byli až za Nepálem. Byl odměněn nadšeným potleskem.

Ve skutečnosti Zeman stejným způsobem perlil ještě před sametovou revolucí. Když ho v létě 1989 pozvali do televizního pořadu Hospodářský zápisník, aby odůvodnil své černé vize vykreslené v pověstném článku v Technickém magazínu, prognostik ve svém typickém mírném záklonu a se zalomenýma rukama vysypal na moderátora směs údajů, podle nichž ČSSR byla například ve vědeckotechnickém rozvoji na úrovni Alžírska nebo že má nejvyšší úmrtnost dospělé populace v Evropě.

Později Zeman tvrdil, že v roce 1989 vycházel ze statistik OSN. Jenže třeba poslední jmenovaná teze o nejvyšší úmrtnosti se dá i dnes prokázat jako nepravdivá. V této kategorii sice Československo opravdu patřilo ke chvostu Evropy, z údajů ve stále dostupných ročenkách OSN (například zde) však vyplývá, že ještě hůř na tom byli Maďaři a zhruba stejně dopadli Poláci. I druhé či třetí místo od konce stálo bezpochyby za efektní zmínku, jenže už by to neznělo tak naléhavě, že.

Miloš Zeman si prostě fakta trochu „vytunil“ – s vědomým či podvědomým cílem zaujmout.

Což je základ problému, který trvá dodnes. Už od začátku svého vystupování Zeman notoricky sázel na šokování obecenstva. V revolučních dnech se nad tím možná dalo přimhouřit oko, když to pomohlo k podkopání komunistického režimu.

Po listopadu však ve stejném stylu pokračoval dál. A naneštěstí už nežongloval jen se statistikami. Jako politik se s oblibou uchyloval k pomluvám svých soupeřů či bývalých kolegů, když se stal prezidentem, přidal ještě na vulgaritě. Vždy to pro něj byl spolehlivý způsob, jak si získat pozornost. Na tom, že někoho urazí, nebo vyvolá ostrou kritiku od svých oponentů, mu nezáleželo. Spíše naopak. Proto také nikdy nemohl a nemůže být „sjednocujícím“ prezidentem, jak kdysi sliboval.

Je nutno Zemanovi přiznat, že se svojí metodou slavil úspěchy. Zvlášť proti jinak založeným soupeřům, kteří za ním zaostávali i v dalších jeho silných stránkách, například ve výřečnosti. Mnoha voličům jeho styl imponoval, Zemana viděli jako „jednoho z nás“, který také občas plácá a mluví sprostě, je ale také dostatečně vychytralý a v politice ostatní převeze.

Zemanovi tahle poloha zjevně vyhovuje. Dvakrát dokázal vyhrát v lidovém hlasování, to mu nikdo nevezme. Jeho výstřelky typu Peroutka však mohou přebít důvod, kvůli němuž se před lety vydal z Vysočiny na Hrad. A to byla nejen touha po zadostiučinění, které mělo smazat neúspěch z roku 2003 (kdy Zemana ve volbách tehdy ještě v parlamentu nepodpořila ani jeho ČSSD), ale také touha po uznání.

Do historie by se jistě rád zapsal něčím velkolepým, třeba prosazením kanálu spojujícího Labe, Odru a Dunaj. To se mu těžko splní, už vzhledem k monstrózní investiční náročnosti takového projektu. Nevyšlo mu ani kamarádství s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, který o proruského Zemana nejeví zájem, a v posledních měsících se potvrzuje, že ztroskotává i další prezidentovo vlajkové téma, pohádka o miliardových čínských investicích. K Zemanově smůle se nekoná ani žádná událost typu vstupu do NATO, do EU nebo aspoň významná reforma Unie jako za jeho předchůdců.

Když si odmyslíme Zemanův silný vliv ve vládě Andreje Babiše, který však vychází ze vzájemně výhodného kalkulu, zůstává jedním z jeho dlouhodobějších témat, v němž se prezident vždy cítil pevný v kramflecích, boj proti islámskému terorismu. Kvůli svému přehánění už ale není brán vážně ani tady (například ve zmíněném projevu před pěti lety varoval před „superholokaustem“ a stovkami miliónů mrtvých).

Zbývá ještě vstřícný vztah k Putinovu Rusku, kterým však Zeman masy neohromí, navíc se rozchází s oficiální zahraniční politikou vlády. V aktuálních tématech, jako je potýkání se se změnami klimatu, prezident ničím pozoruhodným nezaujal.

Ve zbývajících letech druhého prezidentského období tak Miloš Zeman může dojít k poznání, že sice dvakrát zvítězil v prezidentských volbách, pomstil se a vyzrál na bývalé „zrádce“, spíš než nějakým státnickým počinem se však do obecné paměti zapíše právě kauzami, jako je ta s Peroutkovým neexistujícím článkem. Může si za to sám. Jednoduše sklízí, co zasel. Vsadil na emoce i za cenu překrucování pravdy a nedokázal se od této vášně oprostit ani poté, co dosáhl úspěchu. Něčím takovým si ale nemůže vydobýt uznání.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené