Hlavní obsah

Komentář: Přitvrdit? Klíčové týdny páté vlny

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: vláda.cz

Labutí píseň této vlády už nemůže občany vyburcovat k nějakému „spolu to zvládneme“.

Reklama

26. 10. 7:00

Vakcínu, to „světlo na konci tunelu“, už dávno máme, ale problém trvá. Trpělivosti ubývá. Očkovaní a neočkovaní na sebe zahlížejí. Tolerance klesá.

Článek

Komentář si také můžete pustit v audioverzi.

„Takže, prosím vás, opakovaně jsem vás žádal a apeloval, teďka proboha, už mě vemte konečně vážně, děkuju.“ Tak před rokem, 25. října 2020, zakončil Andrej Babiš svůj apel na YouTube. Druhá vlna pandemie byla v plném proudu a premiér varoval:

„Příští týden bude klíčový, čísla budou klíčová, bohužel to nejde dobrým směrem. Opatření, která jsme udělali, zatím nezafungovala. Ne všichni to berete vážně, ne všichni si uvědomujete, co by to znamenalo pro naši společnost, náš stát, kdybychom to nezvládli. My to musíme zvládnout.“

„Světlem na konci tunelu,“ pravil tehdy Babiš, je vakcína. První várky dorazily o dva měsíce později. Dnes je naočkováno necelých 57 procent populace, což je hluboko pod původními ambicemi. I proto se nacházíme ve vlně číslo pět.

Tunelem (dokonce několika tunely) jsme mezitím projeli, světlo na jejich koncích úspěšně minuli a vlak frčí krajinou. A stejně máme problém. Psychologicky to není o nic méně obtížná situace než vloni, jen z jiných důvodů: „Recept“ na covid jsme už použili a nějaký nový, srovnatelného kalibru, není po ruce. Příměr se světlem na konci tunelu se vyčerpal – východiskem může být jen to, co známe. To, že vakcínu obdrží další statisíce lidí. Což se může, ale nemusí stát.

Dnešní situace je objektivně lepší než ta loňská, měřeno medicínskými daty. Ale znovu se – rapidně – začala zhoršovat. A kdyby Andrej Babiš patřičně ubral na naléhavosti, vlastně by mohl říkat zase to samé: Příští týden bude klíčový, bohužel to nejde dobrým směrem, opatření zatím nezafungovala, ne všichni to berete vážně.

Ale jednu větu z toho loňského videa by si tentokrát určitě rozmyslel: „Pokud se nestane zázrak, nám nic jiného nezbude, jenom ta opatření ještě přitvrdit.“

Protože atmosféra, do které antipandemické úsilí spadá, se od té doby změnila. Nákaze čelí vláda, která to má po volbách s vysokou pravděpodobností za pár. Její doporučení, prosby a nařízení mohou tím spíš narážet na nezájem a nedůvěru; ať už těch, kdo „nevěří“ celému potýkání s pandemií, nebo těch, kdo po dosavadních zkušenostech nevěří vládě.

A je tu i praktické vědomí, že to, co vyhlásí tato vláda, může ta příští zase změnit a odvolat. Vždyť se to stávalo i za jednoho a toho samého kabinetu – tak proč se stresovat, když stejně za chvíli nastoupí nová garnitura? Labutí písní vlády se k nějakému „spolu to zvládneme“ neburcuje. Místo stavu odhodlání je nálada přinejlepším vlažná.

Zatím se za pandemie měnili jen ministři zdravotnictví, a i to bylo na pozornost občanů a kontinuitu vládnutí docela náročné. Natož když nastane předání vládní moci.

Nevole k epidemickým pravidlům a nařízením se – naštěstí u jasné menšiny obyvatel – častěji mění z nechuti v pevný postoj. Na druhé straně přibývá těch, kteří se – například podle zdravého selského rozumu – dali očkovat a akceptují jak existenci tunelu, tak cestu z něj. Ale trpělivosti ubývá. Očkovaní a neočkovaní na sebe zahlížejí. Vzduch houstne. Tolerance klesá.

Že by premiér za této situace varoval v duchu „když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém“, zatím naštěstí není nutné. Ale hlavně to není představitelné, tedy pokud naše představivost nezahrnuje společnost jako přetopený kotel. Vláda – dnešní i příští – musí pracovat hlavně s pozitivní motivací a s tím, jak očkování „doručit“ těm, kdo ho nemají. Cukr, ne bič, má pořád zůstat metodou číslo jedna.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované