Článek
Německé parlamentní volby, které skončily těsným vítězstvím sociální demokracie, nabídly českým pozorovatelům cenné postřehy. Tím spíš, že ani ne za dva týdny se u uren sejdeme i my.
A to doslova: zatímco německý volební řád umožňuje hojně využívanou korespondenční volbu, což je ve světě běžný servis zapojující občany do demokracie, u nás jako obvykle zase víme všechno nejlíp. Takže nic: Češi budou dál hlasovat jako ve století páry.
Pokud jde o obě volební kampaně, byl patrný rozdíl jak v tónu, tak v hlavních tématech. Ano, osmkrát lidnatější Německo je velmocí a tomu odpovídá míra sebevědomí při potýkání se s úkoly 21. století. Ale ještě to není vysvětlení, natož alibi, proč se české volby mají odehrávat v dusivé atmosféře strašení (zhusta před z prstu vycucaným nebezpečím) a uťápnutosti.
Malování obrazu nepřítele je malá násobilka všech kampaní na světě – ale to neznamená, že z toho musí být i středobod volební nabídky největších stran: u nás v čele s ANO, jehož lídr povzbuzuje obrazotvornost voličstva bláboly o migrantech na chalupách.
Zkuste si na chvíli představit, že by takové věci padaly z facebookových účtů Olafa Scholze nebo Armina Lascheta. Nebo pro ještě větší názornost: z Facebooku Angely Merkelové.
Bez iluzí o tom, jak funguje politika v Německu, česká kampaň je hysteričtější a bezobsažnější. Dá se to demonstrovat na používání tak oblíbeného slovesa „bránit“: různí politici ustavičně informují, že budou bránit naši peněženku, auta, důchody (do roztrhání těla) nebo životní jistoty, a ještě povedenější je, když se „bránit“ podaří smontovat s předložkou „před“. Úplně nejvíc pak je bránit nás před „zeleným šílenstvím“.
Tím operují skoro všichni. To je mainstream české volební kampaně. Vůči té německé, kde se CDU/CSU pokusila zvrátit trend tím, že se pokusila opatřit si zelenější nátěr, obráceno o 180 stupňů. Jako obvykle zase víme všechno nejlíp.
Na skutečné a třeskuté výzvy doby odpovídá obvykle česká politika zarytou defenzivou. Budeme „bránit“! Kdyby to byl fotbal, někdo by namítl, že se na to nedá dívat. Jenže ani volby se nehrají na krásu a politici budou tuhle přízemní taktiku praktikovat, dokud usoudí, že jí zatleská dostatek lidí.
V Německu se pokoušejí něco vymyslet (tvořit), u nás si většina politických jedenáctek víceméně vystačí s destrukcí. Maximum odvahy je „ničení planety musíme zastavit, ale…“ Hlavně bránit před něčím a před někým. Česká kampaň působí, jako by Turci stáli před branami Vídně.
Obavy z budoucnosti, sociální nebo ekologické, pocit nejistoty v bouřlivě proměnlivém světě, jsou pochopitelné a vlastně přirozené. Náš svéráz je smíchat to s tradicí „malých poměrů“ a malodušnosti, kompenzované povýšeným kabrňáctvím à la „zdravý selský rozum“. Případně chlubivostí typu „best in covid“. To je i tón volební kampaně 2021.
Politická kultura v Německu je někde jinde, i kdybychom vynechali v tamních poměrech nepředstavitelné skandály Andreje Babiše, ale i Jaroslava Faltýnka nebo Radka Vondráčka. Jde také o kulturu dialogu, kompromisu a spolupráce, ke které jsou „systémové“ strany, jak vědí, odsouzeny. My s naší ukřičenou politikou působíme jako zdivočelá země.
Německé volby znamenají zlom: po mnoha letech nevyhrála konzervativní koalice, sociální demokracie slaví návrat. V roce 2013 dostala CDU/CSU přes 41 procent, v roce 2017 skoro 33 procent, sešup na 24 procent je dějinnou událostí. Nejlepší výsledek v historii zaznamenali třetí Zelení, i když neposílili tolik, jak to vypadalo před několika měsíci. Teoreticky může zůstat u moci velká červeno-černá koalice, ale všichni počítají se změnou. Voliči ji narýsovali.
Přesto je v prvních hodinách po volbách určujícím dojmem stabilita. Jak to dopadne, se neví, ale jako samozřejmost se berou „zvyklosti“ a „pravidla hry“. Ze kterých nejspíš jako obvykle vyplyne nějaký zdlouhavě vyjednaný a nudný kompromis tradičních stran, podle kterého se začne vládnout. Nic víc, nic míň.
Německo jen tak nedoženeme. U nás jako obvykle víme všechno líp.
