Článek
Podle mnoha výzkumů samotné hromadné nošení roušek nevede s jistotou k masivní prevenci šíření viru. K tomu vede nejvíce naše vlastní chování - odstup od lidí, mytí rukou, kapesník. Jenže tyhle banality jsou na změnu to nejtěžší. Jsou to totiž naše zvyky.
Třiadvacetkrát za hodinu
Schválně si zkuste nesahat na obličej. Je to jedno z hlavních doporučení lékařů, ale je to přitom prakticky nemožné. Podle výzkumů si bezmyšlenkovitě saháme na tvář odhadem třiadvacetkrát za hodinu. Když to nezměníme, jsou nám roušky poměrně k ničemu.
Naše návyky nám brání epidemii zvládnout s přehledem. Pomyslná emotivní, intuitivní či impulzivní část našeho mozku (System 1 v terminologii Daniela Kahnemana) totiž většinou v drobných rozhodnutích převáží nad tou chladnou, racionální částí. Příjemné a jednoduché převáží nad správným a rozumným.
Ty dvě nejdůležitější věci - odstup od lidí a mytí rukou - zní jednoduše. A přesto to málokdo dokáže dodržet. Brání nám v tom také to, že abstraktní rizika jsou pro nás jen čísla (dokud se nenakazí soused) a opakování banálních úkolů je extrémně náročné na vůli (tisíckrát nic umořilo osla).
Sociální tlak a příběhy
Výzkumy psychologů a behaviorálních vědců v tomto nejsou moc povzbudivé. I když se vláda, lékař nebo psychologové snaží, tak „zlepšit“ chování dokážou jen pomalu a po jednotkách procentních bodů. Nařízená karanténa je sice víc než doporučení, ale upřímně – jak pečlivě dodržujete dopravní předpisy?
Ostatně, „neposlušnost“ je také základní a největší problém všech nemocí a léčby.
Odhad pro USA zní, že dvě třetiny lidí neberou léky podle předpisu, což má za důsledek 125 tisíc předčasných úmrtí ročně a miliardy dolarů, které zdravotnictví chybí.
Experimenty s očkováním a prevencí v různých zemích ukazují několik nápadů, které stojí za to vyzkoušet i v Česku. Sociální tlak, zábava, cílená komunikace, pozitivní motivace a myšlenka na druhé.
Babiš s mýdlem
Tlak společnosti už přiměl premiéra k nasazení roušky. Je to dobře. Rouška se stala symbolem, že epidemii bereme vážně a probudila i produktivní zábavu, kdy se lidé předhánějí, kdo si udělá roušku lepší. A hlavně zlomila u lidí pocit, že mně se to přece nestane, je to jen obyčejná chřipka, já jsem moc velký chlapák, abych se bál.
Bylo by škoda, kdyby se kreativci a aktivisté vyčerpali tady. Protože například mytí rukou je stejně důležité, ne-li důležitější. Potřebujeme nyní influencery, kteří se budou před kamerou mydlit, tak jako to dokázali s hitem v Jižní Koreji.
Sociální tlak nemusí vždycky znamenat jen celebrity. Nejvíce lidé reagují na svoje okolí. Když roznesete ve svém domě nebo v práci letáky s vaším vzkazem, uděláte možná víc než vláda tisícem tiskových konferencí.
Bohužel – ani prohlášení epidemiologů nepřekoná jeden lidský příběh, který dvě obyčejné holky natočí na telefon. Je důležité přinášet příběhy jak pro mladé lidi, kteří jsou potenciálními nejaktivnějšími „šiřiteli“, tak pro rizikové skupiny a seniory.
Z behaviorálních experimentů jako by vypadly akce vietnamských večerek, které dávají kávu zdarma záchranářům. Veřejná odměna za to, že lidé dělají správné - ale dosud „uncool“ - věci, dokáže rychle změnit atmosféru (nabízí se udělat něco pro každého, kdo nechodí zbytečně mezi lidi).
A nakonec jedno překvapení. Z několika experimentů vyplývá, že za určitých situací, jako je epidemie, se lidé raději omezí, aby dali najevo svoji pomoc druhým, než aby chránili sebe. Tedy hlavními mluvčími celé osvěty by měli být hrdinové z první linie, lékaři, kteří často bez ochranných pomůcek pracují na tom, aby lidé následkem viru neumírali.
