Hlavní obsah

Komentář: Rozpočet na podpal v kamnech

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vlada.cz

Vláda premiéra Andreje Babiše se neobejde bez rudých hlasů. Volbami zdecimovaným komunistům se ale do podpory rozpočtu nechce.

Reklama

20. 10. 11:00

Vláda se chce proinvestovat z krize, ale sestavila na příští rok státní rozpočet, jenž má sotva cenu papíru, na kterém je vytištěný.

Článek

Bývaly časy, kdy zprávy a komentáře po schválení rozpočtu vládou mohly začínat třeba slovy: „Český stát bude v tom a tom roce hospodařit se schodkem tolik a tolik miliard korun.“ To je jedna z mnoha politických jistot, které padly s nástupem Andreje Babiše do horních pater české politiky. Napsat dnes, že „český stát bude v roce 2021 hospodařit se schodkem 320 miliard korun“, by bylo čistou střelbou od boku navzdory tomu, že přesně takový parametr prošel v pondělí večer příslušným jednáním ministrů a bude předložen poslancům ke schválení.

Je to první čistě krizový rozpočet, který tato vláda staví. S letošním těžkým rokem se ještě musela vyrovnávat improvizovaným flikováním rozpočtu, který původně počítal se 40miliardovým schodkem (to jsou asi dva Antiviry), zato pochopitelně nepočítal s koronavirem. Rozpočet na příští rok už vláda staví s plným vědomím průšvihu, do něhož covid-19 českou ekonomiku i společnost zatáhl a nadále zatahuje.

Návrh bohužel příliš poučeně nevypadá. Mantra o tom, že je třeba se „proinvestovat z krize“, zaznívá i nadále. Ministryně financí Alena Schillerová dokonce hlásá, že budou rekordní investice. Kapitálové výdaje dosáhnou za velmi vydatného přispění fondů EU 187 miliard korun.

To zní sice dobře, ale jen do chvíle, než se dopočítáme k tomu, že jde o pouhou desetinu rozpočtovaných výdajů. Anebo k tomu, že v nekrizovém, ba dokonce blahobytném roce 2015 dosáhly kapitálové výdaje úrovně 13,5 procenta ze všech výdajů. Tehdy sice masivně pomohl nečekaný přítok peněz z evropských fondů, ale to na věci samé nic nemění. V roce 2018, kdy jsme se pořád vezli na růstové vlně, věnovala vláda na investice zhruba 8,5 procenta svých výdajů. Což je mimochodem ostudně málo. A tvářit se, že navýšením tohoto podílu o půldruhého procentního bodu vysekáme ekonomiku z bezprecedentní krize, je skoro komické.

A to ještě stojí za to se podívat, jaké investice má vláda při onom „proinvestovávání se“ na mysli. Ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček se chlubí, že se „staví, jako se nikdy nestavělo“, a že rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury nabobtná proti letošnímu roku skoro o polovinu na 127,5 miliardy korun. Když má ale vypíchnout klíčové projekty, začne mluvit o rozsáhlých rekonstrukcích nádražních budov, opravách železničních přejezdů nebo příspěvcích na opravy silnic nižších tříd.

Je nepochybné, že mnohá česká nádraží jsou na spadnutí a o aktuální bezpečnosti na železnicích jsme se v sérii nehod v pozdním létě také dozvěděli víc, než jsme chtěli vědět. Drncání po některých okreskách není bůhvíjaká kratochvíle. Jenže tyto investice slouží spíš ke zvýšení kvality života cestujících nebo místních řidičů. To není nedůležité, ale o takzvaném multiplikačním efektu, který je pro strategické státní investice klíčový a určuje, kolikrát se každá investovaná koruna „okotí“ v jiných oblastech ekonomiky, lze pochybovat. Havlíčkem vyzdvihované projekty dají práci stavebním firmám, které zakázky provedou, a tím jejich ekonomický přínos v podstatě končí.

A to se pořád bavíme o betonu, který Česko umí alespoň jakž takž naplánovat a má na něj připravené projekty. O větších investicích a projektech v oblastech digitalizace státu, efektivity jeho řízení, důchodů, zdravotnictví či vzdělávání není ani vidu, ani slechu. Učitelům porostou platy, do zdravotnictví stát nalije o 53 miliard víc než letos, penze vzrostou o zákonem nařízené minimum, ale o reformních krocích se nemluví.

V energetice je pořád hlavní téma dostavba Dukovan, z dnešního pohledu už zcela archaický projekt vhodný spíš do muzea. A zapomenout samozřejmě nelze na 15 miliard do jakýchsi přípravných fází kanálu Dunaj–Odra–Labe, o který nestojí nikdo kromě firmy, jež ho má stavět, a suity byznysmenů z Pražského hradu.

Kromě struktury a priorit rozpočtu, o nichž lze vést debaty každý rok krize nekrize, je plán státních financí na příští rok problematický ještě jednou zásadní věcí – z hlediska plánování státních příjmů a výdajů totiž nemá větší hodnotu než papír, na němž je vytištěn, ačkoli uznejme, že to je nějakého papíru.

Součástí rozpočtu dodnes není takzvané zrušení superhrubé mzdy, tedy změna výpočtu daně z příjmů, která udělá do veřejných financí díru někde mezi 50 a 90 miliardami korun podle toho, která z variant nakonec projde. Není dokonce jasné ani to, zda vůbec nějaká projde, protože nedávná koaliční shoda na 15procentní dani z hrubé mzdy vzala podle Schillerové zasvé a do hry se zase vrací 19procentní sazba. Takže vláda bude posílat do Sněmovny rozpočet, do kterého možná ještě hodí vidle nepromyšlená změna daní.

Rozpočet na příští rok nemá dosud dojednanou ani podporu poslanců. Komunisté, zhrzení debaklem v krajských a senátních volbách, se chystají na volební sjezd a výměnu vedení a vystrkují růžky, které byly dosud otupělé prebendami plynoucími z tolerance vlády. Nyní požadují jako „zásadní podmínku“ podpory rozpočtu seškrtání obranné kapitoly o deset miliard. Což je v čase, kdy armáda v koronavirové krizi vytrhává selhávající vládě z paty jeden trn za druhým, dost nehorázné.

Nicméně platí, že bez rudých hlasů se Babišův tým pravděpodobně neobejde, neboť ostatní strany nemají žádnou potřebu vládě s rozpočtem pomáhat. A pokud by to náhodou udělat chtěly, nepochybně přijdou s ještě mnohem zásadnějšími podmínkami a plán státních financí by se musel překopat od základů.

Summa summarum – do Sněmovny putuje rozpočet dobrý tak nanejvýš na podpal v kamnech.

O hospodaření státu v příštím roce nevypovídá nic, snad jen ukazuje nezlomnou vůli měnit dluhy našich vnuků v dnešní maltu a beton.

O kondici veřejných financí nevypovídá nic, protože v něm chybí přinejmenším plánovaný výpadek příjmů ve výši čtvrtiny schváleného deficitu, přičemž o tomto výpadku se bude rozhodovat na poslední chvíli.

A jízdní řád pro ekonomickou aktivitu státu neposkytuje žádný, protože politicky stále izolovanější Babiš a jeho menšinová vláda pro něj nemá ve Sněmovně podporu.

A to vůbec nemluvíme o nejistotě kolem dopadů druhé vlny epidemie, které budou kvůli letní nečinnosti vlády jistě větší, než by být musely, nicméně jejich přesný odhad dosud chybí.

Až se budou psát učebnice o řízení veřejných financí v dobách krize, aktuální vládní návrh státního rozpočtu mohou autoři s klidným svědomím vynechat. Leda by hledali nějaký odstrašující příklad.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené