Hlavní obsah

Komentář: Rozvolňování je riskantní, můžeme znova zaplatit vysokou cenu

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Profimedia.cz

Samozřejmě že to trvá dlouho a máme toho plné zuby. Ale momentálně jsme teprve venku z nejhoršího. (Snímek ministra zdravotnictví Jana Blatného z tiskové konference 13. listopadu.)

Reklama

25. 11. 2020 15:00

Jestli se ukáže, že vláda už podruhé popustila uzdu předčasně, vrátí se nám to jako společná vina nás všech. A budeme se v tom plácat zase.

Článek

Co hrozí, si řekněme rovnou: že se o ta stejná kamna spálíme podruhé. Protože další rozvolňování protiepidemických opatření, které se plánuje od příštího týdne, v tuto chvíli vypadá jako riskantní operace.

Jako skoro všechno ohledně covidu to nikdo nemůže říct s jistotou: ale pravděpodobnost, že se po „uvolněném“ prosinci stane něco podobného jako po „uvolněném“ létě, je příliš vysoká. Vyplývá to z čísel, která jsou k dispozici, z jejich porovnání se zahraničím, a hlavně ze zkušenosti, jakou jsme udělali s domnělým zvládnutím první vlny.

I kdyby tabulka PES ukázala nižší skóre (ale v první řadě záleží na tom, jestli ji krmíme správnými a srovnatelnými daty), měla by vláda napočítat třikrát do deseti, než něco odemkne ve velkém.

Pro srovnání: v Německu je cílem hranice 50 nových případů na 100 000 obyvatel týdně. Teď je to kolem 140, což řadu politiků znepokojuje, a německá verze karantény byla proto prodloužena do 20. prosince.

Pod přírůstkem 140 / 100 000 je u nás momentálně jedině okres Praha-západ. Jinde se covid šíří víc, nebo daleko víc (okres Havlíčkův Brod má 612 / 100 000).

České laboratoře za úterý hlásí 5854 pozitivních testů. Německé 18 633. Kdybychom česká čísla převedli na osmkrát lidnatější Německo, dostali bychom ne víc než 18, ale víc než 46 tisíc případů. Z jednoho dne a jednoho typu dat se samozřejmě nedají formulovat ostré závěry, ale relace jsou zřejmé. Být na tom jako my, Němci by spustili spíš alarm než rozvolňování.

Naše situace je přitom zřejmá. Stačí si projít statistiky několik týdnů a měsíců nazpět, plus připomenout, co se říkalo na tiskových konferencích Ministerstva zdravotnictví. (Poté, co jsme si v čele s „best in covid“ premiérem přestali lhát do kapsy.)

Ve druhé vlně jsme vystoupali jako jedni z prvních v Evropě, a to extrémně vysoko. Následovaly dvě možnosti. Buď za to vezmeme opravdu ostře (jako v Izraeli) a epidemii přiškrtíme „přísným půstem“. To by bylo tvrdé a asi relativně rychlé. My jsme se rozhodli (vláda se rozhodla, podobně jako většina států) pro cestu postupného brzdění. To je měkké a relativně pomalé.

„Měkké“ znamená, že při všech vynucených omezeních a nesnázích, které snášíme, tu opravdový lockdown nikdy nenastal. Jen semi-lockdown. V něm klesáme, ale protože z ohromné výšky a zvolna, na přistávací manévr zatím zdaleka nejsme připraveni.

Bohužel, ještě jsme z maléru nevyklouzli. To by nás staré chyby a léčba semi-lockdownem vyšly příliš lacino. Druhá vlna zatím neopadla tak, abychom se pokusili kolektivně předstírat „normální Vánoce“.

Bohužel podruhé, jen málo se dá spoléhat na to, že i když vláda šrouby povolí a položí důraz na dobře míněná doporučení, budou se jimi lidé zodpovědně řídit, takže to vyjde nastejno. Nevyjde. Kapitál důvěry byl prošustrován v době, kdy nás politici ujišťovali, že situace je nadmíru výtečná.

Pořád se srovnáváme se situací, do níž nás uvrhli i rozhodující činitelé. Už notně znavení a netrpěliví občané si to pamatují. Stát těžko může vsadit na jejich odhodlanost a disciplínu.

Aby to druhé spálení o stejná kamna bylo úplné, můžeme si zkusit představit, co by Andrej Babiš říkal, kdyby se někdy v lednu, v únoru, nákaza znovu zdramatizovala: Všichni volali, abychom rozvolnili, před Vánoci lidé chtěli nakupovat, potkávat se, vést normální život. Všichni byli zavření doma a chtěli se vrátit do normálu. Jet na hory, lyžovat.

Což je parafráze jeho odpovědí na poslaneckou interpelaci ze září 2020, jen aktualizovaná o roční období.

Neboli, jestli se ukáže, že vláda už podruhé popustila uzdu předčasně, vrátí se nám to jako společná vina nás všech. A budeme se v tom plácat zase znova, od nouzového stavu přes přetížené zdravotnictví až po výčitky, kdo za to může.

Procházíme zkouškou trpělivosti, asi jako když si někdo zlomí ruku, a dokud mu kost nesroste, musí nosit sádru. Dobrý chirurg se nikdy nedá obměkčit k tomu, aby ji sundal předčasně. Dokonce ani kvůli Vánocům ne.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené