Hlavní obsah

Komentář: Shodíme a uvidíme. Koalice Spolu dělá facebookovou politiku

Martin Čaban
Komentátor
Foto: ČTK

Málem Charta. Koalice Spolu oznamuje plány na vyslovení nedůvěry vládě.

Reklama

27. 4. 17:30

Vyslovení nedůvěry vládě není zkouška zásuvky. Je to velký politický akt s nevyhnutelnými a nevratnými následky. Koalice Spolu to odmítá vidět.

Článek

Koalice ODS, TOP 09 a lidovců dala premiéru Andreji Babišovi ultimátum do minulého čtvrtka, aby požádal Sněmovnu o důvěru, což se Babiš nechystal učinit ani vteřinu. Takže uběhlo mnoho dnů, kdy mohla koalice Spolu všelijak taktizovat a vyjednávat nejrůznější scénáře, které by po případném shození vlády nastaly.

Neudělala bohužel nic. Zato bylo úterní vystoupení Petra Fialy, Markéty Pekarové Adamové a Mariana Jurečky plné patosu a absurdních paralel. Ale skutečné politiky, realistické rozvahy a pohledů alespoň za první roh v něm nebylo, ani co by se za nehet vešlo.

Stručně shrnout by se koaliční sdělení dalo zhruba takto: Je potřeba vyzkoušet, jestli vláda má důvěru Sněmovny, neboť je pravděpodobné, že ji nemá. Potom uvidíme, na čem jsme. Vláda je špatná, nadělala mraky chyb a má za sebou spoustu afér, důvěru si nezaslouží a nemá vládnout. Kdyby se následků svých činů obávali chartisté v sedmdesátých letech nebo exilová vláda a parašutisté před atentátem na Heydricha, české dějiny by byly mnohem ošklivější, proto se ani my nebojíme toho, co přijde po této vládě.

Zní to všechno hezky, ale je to nebezpečný mix politické neprozíravosti a snahy nahnat maximum lajků na sociálních sítích bez jasné představy o vývoji v nejbližších hodinách a dnech po vyslovení nedůvěry vládě.

Přístup „zkusíme, jestli má vláda důvěru Sněmovny“ je extrémně nebezpečný sám o sobě. Institut vyslovení nedůvěry vládě není v Ústavě kvůli nějakým testům. Vyslovit nedůvěru vládě není jako strčit zkoušečku do zásuvky a zjistit, jestli tam napětí je, nebo není. Vyslovení nedůvěry vládě je robustní politický akt, který nevratně rozbíjí klíčovou demokratickou vazbu mezi Poslaneckou sněmovnou a vládou. A rozbíjí ji především proto, aby na jejím místě vznikla vazba nová a pevnější. Ne proto, aby se potom vidělo.

Že je tato vazba v dnešních dnech zpuchřelá a z velké části zpřetrhaná, je jasné. Jestli na hlasování o vyslovení nedůvěry vládě dojde, je pravděpodobné, že ho vláda neustojí a pouto se přetrhne zcela. Zároveň ale současná politická situace a sněmovní matematika jasně ukazují, že žádná nová vazba už do voleb nevznikne.

Zvláště ne, když se ji koalice Spolu vůbec nepokusila vyjednat, a to dokonce ani s nejpřirozenějšími partnery z konkurenční koalice Pirátů a Starostů. S těmi se naopak Petr Fiala a spol. dokázali úspěšně rozhádat. A správci sociálních sítí ODS, TOP 09 i KDU-ČSL se už jistě třesou na to, jak budou psát rozhořčené příspěvky o tom, že Piráti podporují Andreje Babiše. A jak za to budou sklízet stovky lajků od svých dávno přesvědčených voličů. A zatímco lajky budou jen pršet, vznikne (nebo bude pokračovat) vláda, která už s Poslaneckou sněmovnou nebude mít zhola nic společného. Zato bude veškerou svou legitimitu čerpat z mocenského centra na Pražském hradě, bez jehož požehnání už ani neposeká trávu před Strakovou akademií.

Takhle prozíravá opoziční politika opravdu nevypadá. Tlak voličů na obě opoziční koalice je zjevný a pochopitelný. Ale aspoň etablovaná politická strana s úctou vůči parlamentním mechanismům by měla mít sílu svým voličům vysvětlit, že shazovat vládu bez jakéhokoli plánu B je nezodpovědné a hloupé. A že jednou, v roce 2009, to bohatě stačilo.

Namísto toho se koalice Spolu vrhla do nepromyšleného dobrodružství v naději, že symbolická hodnota jejich aktu oživí skomírající preference. Nesnesitelný patos a drzost, s nimiž Marian Jurečka nepřímo přirovnal nedůvěru Babišově vládě k Chartě 77 či atentátu na Heydricha, je jenom důkazem, že za plánovaným shozením vlády není žádné racionální jádro.

Je smutné, že historicky prvnímu profesoru politologie Petru Fialovi a jeho koaličním partnerům je třeba připomínat, že parašutisté i chartisté čelili krutým totalitním režimům – jednomu otevřeně vražednému a druhému šikanujícímu, otupujícímu a dusivě ubíjejícímu. Ani jednomu se současné Česko ani neblíží, jakkoli je Babišova vláda k nesnesení.

Konzervativní koalice má ještě čas na reparát. Než by k hlasování o nedůvěře došlo, existuje časový prostor pro jednání a vytvoření scénáře, který by třeba ještě dokázal Česko uchránit před stoprocentním převzetím moci prezidentem Milošem Zemanem. Zatím ale k ničemu jinému nesměřujeme.

Když Petr Fiala tvrdí, že Zeman plně ovládá už dnešní vládu, ukazuje jen nedostatek představivosti. Vláda je k Hradu loajální a v mnoha případech mu odečítá ze rtů, ale kdyby se vládlo zcela podle představ Miloše Zemana, je zcela jisté, že reakce vlády na kauzu Vrbětice by vypadala úplně jinak, v Česku by se očkovalo Sputnikem a úplně jiné než dnes by byly také vyhlídky Rosatomu na účast v dukovanském tendru. Dá se toho zkazit ještě opravdu hodně a ne že ne.

Když si vypůjčíme nehoráznou paralelu Mariana Jurečky, tak atentát na říšského protektora byl hluboce promyšlenou a pečlivě naplánovanou akcí s širokou mezinárodní podporou, jasným spojeneckým poselstvím a vypracovanými scénáři jak při úspěchu, tak neúspěchu akce. To, co dělá koalice Spolu, je zhruba podobné, jako kdyby Gabčíka s Kubišem jednou ráno napadlo nastoupit do letadla, pak z něj kdesi nad Československem bez padáků vyskočili a doufali, že třeba zrovna spadnou Heydrichovi na hlavu. A kdyby náhodou ne, tak se uvidí. To není žádná odvaha. To je hloupost.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené