Hlavní obsah

Komentář: Spor o migraci zamrzl. Řešit ho bude muset Česko

Foto: Profimedia.cz

Pohled z výšky na jeden z uprchlických táborů na řeckém ostrově Lesbos. Ilustrační snímek.

Reklama

29. 6. 15:00

Migrace rozdělila Evropu na dva tábory. Hledání kompromisu pravděpodobně spadne do období českého předsednictví EU.

Článek

Předvolební období i letní sezóna, která přeje migraci, navracejí do českého veřejného prostoru třaskavé téma. Obrovská migrační vlna z let 2015 a 2016 je dávno za námi, ale emotivní spory o nelegální migraci a o nakládání s migranty v Evropě pokračují.

A to i přesto, že poměr nelegálně příchozích k těm, kteří přicházejí legálně, se v EU trvale pohybuje okolo pěti procent, v samotném Česku je tento poměr okolo jednoho procenta. Řešení migračních otázek je ale nepochybně důležité téma nejen pro větší bezpečnost v Evropě, ale také pro exportní ekonomiky, jako je ta naše.

Členské státy se dosud nebyly schopné domluvit na azylovém systému, který by fungoval i v krizích, pokud se nějaké objeví. Analytici v Bruselu dokonce hovoří v souvislosti s migrační debatou o „zamrzlém konfliktu“.

V odpovědi na nedostatečnou legislativu představila Evropská komise už v září velký balík návrhů označovaný jako Nový pakt o migraci a azylu. Návrhy mají umožnit členským státům lépe spolupracovat se zeměmi, odkud migranti nelegálně přicházejí, a to zejména v oblasti navracení těch, které Evropa nepřijme, a také v nastavování lepších podmínek pro kvalifikované pracovníky, kteří za prací migrují legálně. Má se rovněž posílit role evropské pohraniční stráže Frontex, a to jak při ochraně hranic Evropy, tak při deportacích. Hodí se připomenout, že konečnou zodpovědnost za návraty má již dnes každá členská země sama – včetně Česka.

Nejvíce sporů, a to již řadu let, vyvolává otázka, jak bude řešena solidarita se členy EU, kteří nárazově čelí migračním tlakům. Podle návrhů Evropské komise by si členské státy mohly vybrat mezi relokacemi, takzvaným „patronátem nad návraty“, a za jistých okolností i materiální pomocí unijním zemím, které jsou pod tlakem.

Návratové patronáty předpokládají zodpovědnost daného státu vrátit z vlastního území nelegální migranty do země jejich původu v případě, že se to nepovede z místa prvního vstupu migrantů. Podle návrhů komise by se navíc na vnějších hranicích unie měla provádět rychlá řízení, která by odlišila lidi, jež má smysl podrobovat azylovému řízení, od těch, které by daný stát EU měl rovnou vyhostit za unijní hranice. Tento návrh vychází vstříc všem, kteří volají právě po včasném rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi nelegálně přicházejících migrantů.

Jihoevropské země, jako jsou Itálie, Řecko nebo Kypr, v jednáních požadují povinné relokace všech nelegálně příchozích do ostatních zemí EU. Tyto země také odmítají zavádění oněch povinných pohraničních procedur, protože by to pro ně znamenalo zodpovědnost jak za prvotní přezkoumávání azylových nároků, tak za navracení většiny přicházejících.

Naopak země Visegrádké čtyřky, pobaltské země, Rakousko, Dánsko a do značné míry i Nizozemsko stojí na opačné straně sporu. Dožadují se toho, aby Itálie a další země na jihu Evropy řádně registrovaly nelegálně příchozí a podrobovaly je zmíněným pohraničním procedurám. Místo relokací a patronátu nad návraty nabízejí země středo- a východoevropského tábora materiální a odbornou pomoc. Jižním státům jde však výhradně o registrace a pomoc s navracením lidí do domovských zemí.

Bez souhlasu členských zemí EU, tedy i Česka, se na unijní úrovni dalšího pokroku v reformách azylové a migrační politiky nedosáhne. V nedávném rozhovoru pro CNN Prima News premiér Babiš řekl, že jednání v sedmadvacítce mohou trvat roky a že na ně není potřeba spěchat. Podle mých informací je tomu tak proto, že pro Česko jsou „politicky neprůchodné“ nejen relokace, ale i patronáty nad návraty. Navzdory vládní pozici i českému veřejnému mínění, které obecně návraty podporuje.

Čeští i mnozí další představitelé přitom často opakuji, že „migraci je potřeba řešit v místě, kde problém vzniká“. Jenže návod, jak to udělat, Evropě nedávají. Humanitární pomoc, kterou Česko poskytuje například uprchlíkům v Libanonu, je sice správná, na migraci má však mizivý účinek. Je také naivní předpokládat, že migrace do Evropy přes Středozemní a Egejské moře či z Afriky přes Atlantický oceán zmizí. Už třeba z toho důvodu, že kapitáni mají zákonnou povinnost pomáhat lodím, které se ocitly v nesnázích, a převézt pasažéry na nejbližší bezpečné místo. Navíc se rostoucí počet migrantů rekrutuje z lidí, kteří nepotřebují k přicestování vízum. Přiletí do EU z Latinské Ameriky a stanou se nelegálními migranty až po vypršení bezvízové lhůty.

Migrační zákopová válka mezi pozicemi různých unijních zemí se nevyplatí nikomu. Bez dohody nad reformou azylové politiky se například Itálie bude stále zdráhat provádět důsledné pohraniční kontroly s poukazem na nedostatečnou solidaritu středo- a východoevropských zemí. Itálie, Řecko a Španělsko nadále nebudou důsledně registrovat příchozí migranty. Kýžené oddělování uprchlíků od „ekonomických migrantů“ nebude mít kdo provádět. To s sebou ponese bezpečnostní rizika, která nelegální migrace přináší. Západoevropské státy budou pokračovat v kontrolách na vnitřních schengenských hranicích, což bude mít zase nepříznivé důsledky pro volný pohyb zboží, který je důležitý i pro českou exportní ekonomiku.

Česko má převzít předsednictví EU ve druhé polovině roku 2022. Je pravděpodobné, že v té době ještě nebude Nový pakt o migraci a azylu přijat, a nelze proto vyloučit, že bude právě na našem předsednictví, aby učinilo pokrok v jednáních.

K tomu bude na naší straně potřeba významně přidat v ochotě ke kompromisům, a to i v otázce patronátů nad návraty. Alespoň symbolický souhlas s touto formou solidarity by mohl přispět k tání ledů v diplomatickém konfliktu, který paralyzuje evropskou migrační politiku a ovlivňuje bezpečnost i ekonomiku.

Autor děkuje za spolupráci Ivě Fialové.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované