Hlavní obsah

Komentář: Sportovci a novináři se navzájem plácají po zádech. Nedá se na to dívat

Jiří Hošek
zástupce šéfredaktora
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Úchvatné nůžky Jardy Kužela (David Novotný) při přátelském zápase herců z Okresního přeboru. Ta kvalita tam prostě je.

Reklama

7. 2. 8:00

Všimli jste si, kolikrát se v českém sportu hledá marečkovská „pěkná čtyřka z dusíku“, nějaký záblesk naděje, místo toho, aby se natvrdo řeklo, že student Kroupa propadá?!

Článek

„Škoda, že naši neběželi rychleji a že o něco přesněji nestříleli,“ pronesl před pár dny lítostivě komentátor České televize na adresu české smíšené štafety, která se ploužila do cíle na 17. místě v okamžiku, kdy Francouzi nanášeli v umývárně na svá vítězná těla sprchový gel. Ano. Ještě stačilo lépe namazat a mít formu, a bývalo by to celé dopadlo úplně jinak…

Je to opravdu hrozná škoda. Stačilo tolikrát opravdu málo, snad kousek štěstíčka, a měli jsme desítky dalších vítězů závodů světového poháru, mistrů Evropy i světa nebo dokonce olympijských medailistů. Ale hlavně, že si to naši závodníci užili.

Varuji, že na tuhle floskuli jsem mimořádně alergický a obávám se, že je symptomatická pro jistou malomyslnost českého sportu. Nasákla jí bohužel celá řada osob pohybujících se v okolí sportovců, včetně komentátorů.

Ti často jako by zapomínali, že jsou v první řadě novináři, a stěhují se duševně do tábora fanouškovského. Jsou naštěstí čestné výjimky. Mezi novináři i mezi sportovci. Takoví Jakub Voráček nebo Ester Ledecká jdou vyhrát, i kdyby si to vůbec neužili…

Veřejně deklarovaným vzkazem, že si to jdou hlavně užít, si nejspíš sportovci dodávají kuráže v okamžiku, kdy nemohou najít svou vítěznou mentalitu. Tedy za předpokladu, že někdy vůbec nějakou měli.

Je to vidět i na přístupu některých, jinak velmi úspěšných českých sportovců. Tomáš Berdych má za sebou bezesporu skvělou kariéru, s níž se ke své smůle strefil do éry Federera, Nadala a Djokoviče. Po zbytečně prohraném čtvrtfinále nebo semifinále grandslamu ale svoje vystoupení komentoval slovy, že odehrál výborný turnaj a že je vlastně spokojený, místo aby ventiloval svou naštvanost, že měl na vítězství a že to zpackal.

Mimochodem, má cenu účastnit se akcí, kde naši sportovci jsou tak nějak do počtu, a mohou maximálně „sbírat zkušenosti“, jak se vzletně říká propadákům, kdy se čeští závodníci ocitnou na poslední stránce výsledkové listiny? Z tohoto soudku mě o víkendu zaujalo, že na mistrovství světa v cyklokrosu, kdysi výkladní skříni českého sportu, nedojel v elitní kategorii do cíle ani jeden Čech. Respektive všichni byli staženi ze závodu, protože nabrali příliš velkou časovou ztrátu. Předpokládám, že za to mohl bahnitý terén, protože kdyby se bývalo jelo na tvrdém povrchu, tak jsme atakovali stupně vítězů…

Abych nebyl nespravedlivý, tenhle přístup není jen doménou Čechů. Slováci si během mistrovství světa v hokeji už sarkasticky zvykli, že jejich první útok nastupuje ve složení Výhovorka, Bohužial a Nabudúce. Ano, příště to snad bude lepší.

Prostředí pokřivené z obou stran

„Tak dneska to úplně nevyšlo. Prohrála jste 0:6, 1:6, ale ten vyhraný game v druhé sadě, to je zárodek něčeho lepšího, souhlasíte?“ Začít takto rozhovor s českou tenistkou ze světové špičky, která právě po naprosto trapném výkonu prohrála s průměrnou soupeřkou, dokážou jen výjimečně „nadaní“ jedinci.

Všimli jste si, kolikrát se v českém sportu hledá marečkovská „pěkná čtyřka z dusíku“, nějaký záblesk naděje, místo toho, aby se natvrdo řeklo, že student Kroupa propadá?!

Problém bohužel není jen ve fanděním zaslepených novinářích, ale také v samotných sportovcích, klubech a svazech. Ti všichni v „toxickém“ českém prostředí často zcela zaslouženou kritiku berou coby osobní útok a křivdu. Spoluvytvářejí tak oboustranně pokřivené prostředí.

Pro uznávaného fotbalového trenéra-bouřliváka je tak persona non grata neméně uznávaný novinář. Důvod? Patnáct let starý článek. Dotyčný se od této epizody prostě nedokáže odstřihnout. Nesnáší novináře i jakékoli médium, pro které novinář pracuje.

Nemůžeme se moc divit, že si pak žurnalisté řeknou, zda mají ostrý tón svých článků a možnost někoho „natřít“ vlastně zapotřebí; s vědomím toho, že budou nadále chodit na tiskovky daného klubu a žádat tenisty, aby je pustili kvůli reportáži do svých domků, které si během grandslamových turnajů pronajímají. Vypěstují tak v sobě určitou autocenzuru, jejíž „plody“ pak odnášejí diváci, posluchači a čtenáři.

Upřímně, i já jsem docela přemýšlel, jestli tenhle text vůbec napsat…

Najít tu správnou rovnováhu mezi všemi těmito faktory se podle mého přesvědčení v Česku nedaří. Buď se sportovci a funkcionáři s novináři plácají po zádech, nebo jsou zalezlí v zákopech svých dlouholetých konfliktů. Jedinci se správným nastavením jsou spíše vzácností.

Situaci ještě zhoršily sociální sítě, kde nezřídka agresivní a občas dokonce kluby podporovaní fanoušci pořádají na kriticky referující žurnalisty doslova hon. Všimli jste si rozdílu, jak hosté fotbalových studií rozdílně analyzují zápasy domácí soutěže a zahraničních lig? To je samozřejmě i daň přediva vztahů, kdy si všichni navzájem mohou být prospěšní.

Z tohoto neupřímného podhoubí pak vyrůstají alibistické komentáře a nejde se na dřeň. Tohle příjemné „pařeniště“, z něhož nikdo výrazně nevyčnívá, je ale nejspíš odrazem české společnosti. Proč by to zrovna ve sportu mělo být jinak.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené