Hlavní obsah

Komentář: Sportujeme kvůli sobě a náš trenér za to vyhrál Emmy

Štěpán Šanda
Spolupracovník redakce
Foto: Profimedia.cz

Tvůrci seriálu Ted Lasso oceněného na letošních Emmy.

Reklama

21. 9. 16:30

Komediální seriál Ted Lasso sbíral prestižní televizní ceny. Připomíná, že sport má být především zábavou a ne honbou za výsledky a komerčním úspěchem.

Článek

V noci na pondělí se v Los Angeles předávaly výroční televizní ceny Emmy. Nejvíce sošek si odnesli tvůrci netflixovského seriálu z prostředí britské královské rodiny Koruna. Triumf příběhů aristokracie by však neměl překrýt i úspěch dvou sérií ze sportovního prostředí – šachového Dámského gambitu a fotbalové komedie Ted Lasso.

Obě díla nevyprávějí až tolik o sportu, v jehož kulisách se příběhy protagonistů odehrávají; jsou spíše o lidech, jimž sportovní aktivita změnila život. Oba seriály v sobě také skrývají pohled na sport jako na činnost, kde musíme zápasit především se sebou samými. Na výhře nebo prohře nakonec možná tolik nezáleží.

Ted Lasso staví na několika absurdních premisách. Zápletka vychází ze skeče televize NBC z roku 2013 o tom, jak se kouč amerického fotbalu vydává trénovat klub z britské fotbalové Premier League. Hlavní postava je zároveň nerealistickou koncentrací nadšení a optimismu – kdy naposledy jste viděli ve filmu nebo seriálu někoho od sportu péct každé ráno sušenky, aby udělal radost své rezervované šéfové?

To, jak je celá show milá a zároveň balancující na hranici kýče, může být zároveň jedním z důvodů jejího úspěchu. První řada měla premiéru během loňského zlomového roku plného obav, které letošek, co si budeme nalhávat, nerozptýlil.

Ale kvalita Teda Lassa nespočívá jen v tom, že nám nabízí útěk do reality, kde jsou na sebe lidé milí a dokážou si navzájem porozumět. Jeho přínos tkví, v kontrastu ke sportovní soutěživosti i ve vykreslení neúspěchů, které s jeho fiktivním týmem Richmond FC zažíváme. Protože sport, jako každá jiná hra, má být především zábavou se sjednocujícím prvkem a ne bezmyšlenkovitou honbou za výsledky vnesenou do sportu jeho komercionalizací, která v současnosti dosahuje svých vrcholů.

Postava fotbalového trenéra, tak jak je v seriálu napsaná, právě tohle ukazuje. Kouči Lassovi záleží především na jeho hráčích, výsledky se dostaví až potom. Snaží se například pochopit a usměrnit místního frajírka, který je ale zároveň nepřekonatelným kanonýrem. Kam až může vést opačný přístup, tedy trenéři, z nichž se hráči třesou strachy, ukázala nedávná kauza trenéra mládežnického hokeje Stloukala, který na své svěřence v kabině nevybíravě křičel. „Aby nedošlo k mýlce, my Švédi strašně rádi vyhráváme, snad nejradši ze všech. Ale když si vzpomenu na své hokejové začátky, nepamatuji si na žádný tlak, ale jen na to, jak strašná to byla zábava,“ citoval ve svém komentáři ke zmíněné kauze publicista Petr Bittner švédského reprezentačního obránce Victora Hedmana.

Logika vítězství a rozpuštění sebe samého v dosahování efemérního úspěchu dosahuje extrémních výšin například i v letošním dokumentu Každá minuta života. Absolutním vychýlením nadvlády koučů nad hráči pak jsou některé případy zneužívání sportovců ze strany trenérů – o své zkušenosti promluvil třeba legendární hokejista Theoren Fleury.

Obětí sexuálního útoku se v minulosti stala i současná vrcholová gymnastka Simone Bilesová, která se podílí na pomalém rozpadu obrazu sportovců a sportovkyň jako strojů na vítězství, za nímž si musejí jít na vše ostatní nehledě. Na letošní olympiádě ji někteří kritizovali, když v jednu chvíli oznámila, že kvůli starostem o své psychické zdraví nebude soutěžit ve finálových disciplínách. Z podobných důvodů neváhá ani tenisová hvězda Naomi Ósakaová odstoupit z grandslamového turnaje. Tyto a jiné sportovkyně i sportovci ukazují, že kvůli vítězství není nutné podstoupit všechno a že prohra nebo rezignace může být v dlouhodobém horizontu výhrou pro ně samé jako osobnosti.

Sport obecně je ze své povahy částečně vydělený z běžného společenského řádu – jsou to činnosti samy pro sebe, zápasy a boje, při nichž nemusí nikdo umírat. Nabyté zkušenosti zde si však můžeme odnést mimo prostory vymezené ke hře. Nad všemi hřišti, palubovkami, kurty, hracími deskami a arénami by se měl skvět nápis jako v pověstné věštírně v antický Delfách: gnóthi seautón, poznej sám sebe. Právě k tomu sport poskytuje nespočet příležitostí.

Pokud se na základě seriálů, jako je Ted Lasso, bude stále více mluvit o tom, že sport má sloužit nám a ne my jemu, bude to jen dobře.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované