Hlavní obsah

Komentář: Tlustí lidé čelí opovržení, za pandemie je to ještě horší

Tereza Boehmová
spolupracovnice redakce
Foto: Profimedia.cz

Ilustrační snímek z fitka.

Reklama

7. 11. 2020 20:30

Zdravý životní styl se zaměňuje za instagramový kult štíhlosti. Procházíme zkouškou porozumění pro lidi s nadváhou.

Článek

Minulý týden zemřel na Slovensku romský moderátor a bloger Jozef Kmeťo. Těsně před smrtí, při čekání na sanitku, když už se mu velmi špatně dýchalo, stihl natočit varovné video, aby lidé koronavirus nepodceňovali. Bohužel, nepřežil.

Fat shaming na vzestupu

Diskuse, které se na sociálních sítích rozpoutaly pod oním hojně sdíleným videem, patří nejspíš k tomu nejhoršímu, co si na internetu v těchto dnech můžete přečíst. (Zřejmě hned v závěsu za postem bývalého politika Věcí veřejných pana Jaroslava Škárky, který na Facebooku veřejně sdělil, že „mentálové“, neziskovky, Šimon Pánek, imigranti a nedonošené děti jsou odpad a měli bychom se jich zbavit. Ale to je zase téma pro jiný článek.)

Jozef Kmeťo byl známý romský aktivista a navíc měl – a to se dnes už vůbec neodpouští – dokonce i nadváhu. Vysloužil si posmrtně směs nadávek, zlehčování a popírání existence koronaviru, míšenou s výsměchem, hoaxy o tom, jak se na koronaviru snaží jeho rodina přiživit, zviditelnit a vydělat, pomluvy a ryzí rasismus.

Co mě na tomto neštěstí – samozřejmě kromě primitivního rasismu a lží – obzvláště irituje, je ten všudypřítomný fenomén „fat shamingu“ (vysmívání, šikana a zesměšňování tlustých lidí) a podporovaná nenávist k lidem s nadváhou či obezitou. „Umřel? No jo… to má z toho, že se tak vyžral!“ dočteme se v „laskavých“ komentářích. A koronavirus tento nehezký trend přiživil.

Fetiš jiskrného mládí

Když se v únoru začaly objevovat první statistiky úmrtí a vypadalo to, že nemoc vážně postihuje pouze starší osoby, okamžitě ožil kult jiskrného perspektivního „mládí vpřed“. Někteří jednodušší jedinci v rozpuku, často se svalem místo mozku, se bili v prsa a vykřikovali, že je to prostě přirozený výběr, že všichni jednou zemřeme, a není tedy potřeba se nijak omezovat a rizikové skupiny chránit. Chtěli „prostě žít“. Protože koho zajímají nějací neznámí nemocní starci a stařeny nad hrobem. Že se mnohdy z hlediska věku jednalo i o jejich vlastní stále dosti vitální příbuzné a že tato „genocida starších“ (a často moudřejších, vzdělanějších a pro společnost přínosnějších lidí, kteří zde mohli být klidně ještě celé dekády) je nepřípustná, jim začalo docházet až postupně, pod tlakem veřejného mínění.

Našli si ale brzy další oběti pohrdání. Ukázalo se totiž, že kromě cukrovky, chorob, jako je například rakovina, vysoký tlak, astma, rozedma plic a další, je jedním z rizikových faktorů pro těžší průběh covidu-19 také nadváha. A viník byl na světě: Umírají přece hlavně všichni ti odporní tlusťoši, a dobře jim tak. Měli sportovat, hubnout a zdravě jíst!

Nadřazení tlusťochobijci

K tomuto pohledu bohužel přispěli i někteří lékaři, kteří na jaře odmítali omezení, nákazu zpochybňovali a naopak upozorňovali na rostoucí počet obézních v populaci. Nepřímo tím posílili tlusťochobijce v přesvědčení o jejich nadřazenosti. Vyrojila se celá řada primitivů, ohánějících se vlastní neprůstřelnou imunitou a heslem: Já se nebojím, sportuju, mně se nemůže nic stát. Někteří chroničtí porušovači pravidel si na hromadných akcích budovali „imunitu národa“ sportem a nesmyslným mottem „tvoje imunita chrání mě a moje zase tebe“, aniž by jim došlo, že jejich imunita nikoho neochrání, protože mohou nemoc roznášet se slabým průběhem nebo bezpříznakově a způsobit vážný průběh, či dokonce smrt někomu ze zranitelných skupin. I ve vlastní rodině nebo okolí.

Stejně jako děti, které ze škol od září přinášely infekci domů na rodiče a prarodiče, a sledovali jsme velký nárůst případů. Proto by také do výrazného poklesu pandemie neměla být výuka ve školách znovu obnovena. A stejně tak fanoušci masových sportovních akcí by měli na stadiony prozatím zapomenout. Z ohleduplnosti.

Není samozřejmě vůbec nic špatného na sportu a zdravém životním stylu. Naopak. A rozhodně bychom se o co nejzdravější způsob života měli snažit a věřím, že mnozí z nás to dělají. Ovšem představa, že v době pandemie, kdy je doporučeno se držet doma a stranit se lidí, všichni náhle změníme návyky, sborem vyběhneme ven, zhubneme 30 kilo a do týdne či měsíce se z nás stanou hvězdy fitnessu a tím porazíme koronavirus, je značně naivní.

Kila navíc nemají jen chroničtí žrouti

Nadváha, jak známo, má navíc mnoho příčin, ne každý sedí na gauči a cpe se celý večer chipsy. Mnozí jsou třeba dlouhodobě nemocní a sportovat nemohou. Některé ženy nad 40 tloustnou pomalu i ze vzduchu. Jiní berou léky, které zadržují vodu, mají problémy se štítnou žlázou, nebo třeba jen dostali do vínku určitou genetickou výbavu a celý život s nadváhou více či méně úspěšně bojují a stejně z nich nikdy nebudou modelky Twiggy.

Ti všichni se nyní společně ocitli na pranýři a ve skupině, kterou by ortodoxní propagátoři štíhlosti klidně obětovali. A je jim jedno, jestli ten či onen člověk s nadváhou je třeba 10× chytřejší a pro společnost přínosnější než nějaká přihlouplá fitnesska z Instagramu, co si dokola fotí vysportovaný zadek. Fat shaming už zkrátka přesahuje únosnou míru.

Jistě máte mezi přáteli také takové ty šťastlivce k naštvání se super rychlým metabolismem, kteří v životě necvičili, ale mohou se cpát od rána do večera dorty, sušenkami a koláči a není to na nich vidět. A to nemluvím o vyzáblých notorických alkoholicích či kuřácích. Pokud jsou hubení a náhodou na koronavirus či jinou chorobu zemřou, nikdo se jim na Facebooku smát nebude, protože na videu či fotografii se jejich zlozvyk nejspíš nepozná.

Loterie a test lidskosti

Od začátku, kdy sleduji, jak nebezpečný covid-19 prostupuje populací, jasně vnímám, že jako lidstvo procházíme jakýmsi testem humanity. Jsme ještě vůbec „lidmi“ s pochopením pro slabosti, nemoci a nedokonalosti druhých? Nebo jsme starověká Sparta a „staré“, „vadné“ kusy budeme obrazně řečeno házet ze skály, aby nás nebrzdily v rozletu?

Jsme schopni obětovat vlastní pohodlí, peníze, dočasně omezit cestování pro ochranu životů rizikových skupin? Nebo jsme bezohlední sobci vymlouvající se na svobodu? Záleží nám vůbec ještě na tom, jaký je člověk uvnitř a co umí, nebo jsme ve fázi, kdy nad „méněcennými tlusťochy“ zvítězí na pohled dokonalí a fit vysportovaní bezohlední jedinci, panáci a blbky posedlí jídelníčky a fotkami před a po zhubnutí 3 kil na břiše či stehnech? Brzy se to dozvíme. A já se odpovědi docela obávám. Nebude se mi nejspíš líbit.

Obezita je jedním, ale nikoliv jediným rizikovým faktorem. Znám mnoho lidí s nadváhou, kteří nákazu bez větších potíží zvládli. A znám bohužel i případy na první pohled neporazitelných svalnatých týpků, co za aroganci a neopatrnost bohužel zaplatili životem. Například nedávno i notorický popírač, ukrajinský fitness trenér a influencer Dmitriy Stuzhuk, který na covid zemřel v polovině října ve věku 33 let.

Takže pozor, vlastní štíhlostí se nemůže nikdo utěšovat. Nemusí to stačit. Je to i nadále nehezká loterie, nikdo nevíme, jak se naše tělo v případě nákazy zachová a o jakých skrytých vadách jsme neměli ani potuchy. Fat shaming proto považuji za stejně ubohý, jako je popírání koronaviru.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované