Článek
Dosavadní opatření proti epidemii přestala fungovat, prohlásil ministr zdravotnictví Jan Blatný v projevu nezvykle chudém na konkrétní údaje (ty není těžké najít), zato nezvykle apelativním a naléhavém. Vlastně by to samo o sobě nemuselo být úplně špatné vystoupení. Zvláště kdyby jej ministr pronesl hned v říjnu při nástupu do funkce.
Po třech měsících v úřadu už to ale bohužel znělo spíš jako hození ručníku do ringu. I proto, že trestuhodně velkou část těch tří měsíců Blatný věnoval roztodivným úvahám o tom, kolik lidí ve skutečnosti umírá na covid-19, jakých chyb se dopouštějí v boji s pandemií jiné země a ve kterých dílčích statistikách není Česko nejhorší na světě.
Nicméně Blatného ručník ještě v ringu nepřistál, a tak musíme jeho vystoupení interpretovat jinak. Možná jako prozření. Za povšimnutí stála struktura projevu, v níž sice zaznělo, že opatření nefungují, ale také, že v danou chvíli se ještě nepřistupuje k jejich zpřísňování. Příčiny stagnace epidemických čísel vidí ministr dvě – nedodržování opatření na straně občanů a nástup takzvané britské mutace koronaviru.
O té druhé asi není třeba pochybovat, s nakažlivější formou viru si nepochybně ještě dost nepříjemně užijeme. V tomto směru je důvod k obavám, že nevítaná novinka se u nás dosud nepředvedla v plné síle.
Ale u té první stojí za to se zastavit. Apely na dodržování opatření jsou sice naprosto pochopitelná věc, ale zároveň si nejde nevšimnout, že se už mnoho měsíců míjejí účinkem. Už v prosinci si předseda vlády na Facebooku spontánně povzdechl: „Já jsem apeloval, prosil. Nevím, co už máme víc dělat, než děláme.“
Ono by totiž bylo zapotřebí, aby ony apely byly doprovázeny také odpovídajícími činy. A tady jsou i po roce pořád velké rezervy.
Akceschopnost ministra Blatného byla v poslední době podrobena zkoušce kritickou situací v chebské nemocnici, která několikrát zoufale žádala ministra o povolení přeshraničního přesunu pacientů do blízkých a volnějších německých špitálů. Blatný toto povolení neudělil a raději přihlíží, jak záchranářské vrtulníky převážejí chebské pacienty do vzdáleného vnitrozemí. Ve čtvrtek se byl v Chebu podívat a pohovořil o tom, že ze symbolického hlediska by nebylo vhodné přeshraničním pohybem pacientů naznačovat, že snad české zdravotnictví nemá dostatečné kapacity na zvládnutí krize.
Když už je tedy na dosah od umírajících covidových pacientů potřeba mudrovat o symbolech namísto přijetí nejrychlejšího a nejefektivnějšího řešení, byla o dost sympatičtější polemika karlovarského hejtmana Petra Kulhánka. Ten argumentoval, že přijetí nabízené pomoci z Bavorska by mohlo sloužit za symbol evropské spolupráce. Blatného marketingová obava, aby nám náhodou nepomohli Němci (co kdyby za to pak chtěli třeba zpátky Sudety!), je tragikomická.
K dodržování opatření by nepochybně také přispělo, kdyby v nich byl většímu počtu lidí patrný nějaký smysl. A teď není řeč o šťouravých úvahách, kolik lidí se nakazí na vleku a kolik v supermarketu, ale o celkovém přístupu státu k občanům.
Připomeňme, že vládní zákazy a restrikce se neuvěřitelně cizelují do formy obsáhlých právních textů s desítkami výjimek, z nichž nakonec ani sami ministři nejsou schopni v hodinovém vystoupení vypreparovat to podstatné, a zamlčí například zákaz farmářských trhů nebo uzavření hranic pro cizince. Na druhé straně motivačním prvkům, které by dodržování protiepidemických opatření odměnily, se vláda prakticky nevěnuje a nástroje, které by v boji s epidemií pomohly, trestuhodně zanedbává.
Proto dodnes nemáme finanční motivaci lidí v covidové karanténě, pročež se běžně před hygienou zatloukají rizikové kontakty. Nemáme motivaci pro firmy k využívání home officu. Nemáme jasný návod ani systém, který by motivoval firmy k hromadnému testování zaměstnanců. Neumíme široce testovat žáky a učitele ve školách.
Souběžně s tím máme stále zanedbanou hygienickou službu, která zdaleka neposílila tak, aby dokázala epidemii dostat alespoň pod dílčí kontrolu. Trasování nefunguje ani náznakem. A samo ministerstvo ve své zprávě uvádí, že v lednu uvalili krajští hygienici karanténu na 245 tisíc lidí, ale kontrolovali jen 518 z nich (a u třetiny zjistili pochybení). Pokud je pravděpodobnost, že na vás při porušení karantény přijde kontrola, jedna ku dvěma tisícům, a pokud vás současně vládní opatření štvou a nerozumíte jim, je motivace k „poslušnosti“ fakticky nulová.
Nedodržování opatření je skutečně epidemiologický problém, o tom není sporu. Je to ale také problém politický. Je nepochybné, že alespoň ty exemplární případy bezohlednosti by si zasloužily exemplární tresty. Ale represe nemůže být jediným ani hlavním nástrojem dosažení „poslušnosti“. Základem je důvěra tvořená na jedné straně srozumitelnou a předvídatelnou komunikací a na straně druhé viditelnou snahou vlády se epidemii postavit za využití kompetentního přístupu a nejlepších dostupných nástrojů.
Dokud bude mít vláda v obou těchto věcech takové rezervy, jaké má, budou se sebesrdceryvnější apely míjet účinkem. Přehazování odpovědnosti za epidemickou situaci na „lidi“ je to nejjednodušší, co může politik udělat. K ničemu to ale není a úplně zbytečně to dráždí a štve většinu zodpovědných, kteří se už bezmála rok snaží všechny vládní nápady sledovat a respektovat. Ministr, který si tohle neuvědomí, je zralý právě tak na ten ručník do ringu.
