Hlavní obsah

Komentář: Česku hrozí kolaps v cílové rovince. Další zákazy nestačí

Martin Čaban
Komentátor
Foto: cortex-film, Shutterstock.com

Antigenní testování je z hlediska kontroly epidemie dar z nebes a vláda jej zdaleka nevyužívá dostatečně.

Reklama

28. 1. 12:45

Vláda musí najít cestu z trasovací spirály a využít možnosti, které nabízí antigenní testování. Další restrikce, jež se nebudou dodržovat, nás nezachrání.

Článek

Lidé, kteří dodržují opatření, jsou na nás naštvaní a tvrdí, že bychom je měli důsledněji vymáhat. Lidé, kteří opatření nedodržují, jsou na nás naštvaní, že vydáváme nějaká opatření. S takovou analýzou současného vztahu mezi českou společností a její vládou přišel ve středu premiér Andrej Babiš.

Je mu nutno přiznat, že to není vůbec špatné shrnutí. Otázkou je, co s tím.

Dobrou zprávou je, že na rozdíl od ministra zdravotnictví, který s citem hovoří o zájmech a potřebách té druhé skupiny občanů, se Babiš jednoznačně postavil za vládní opatření a za vládní statistiky. S ohledem na zastavení poklesu počtu nakažených i hospitalizovaných dokonce prohlásil, že „rozvolňování není téma“, takže se nebudou otevírat ani školy, ani vleky, ani nic jiného. Ministři vnitra, zdravotnictví a průmyslu naopak podle Babiše dostali za úkol přijít s nápady, jak Čechům ještě o něco přitáhnout opratě.

Po optimismu minulého týdne je to studená sprcha nepříjemná nejenom pro vlekaře, ale zejména pro deváťáky a maturanty, jimž kynula naděje na návrat do lavic začátkem února. A nakonec pro všechny, kteří doufali, že při potýkání se s koronavirem máme zase chvíli navrch. Nicméně platí, že především s ohledem na narvané nemocnice a lůžka intenzivní péče je rozhodnutí nerozvolňovat jediné rozumné.

S tím utahováním je to ovšem ošemetná věc. Hlavním problémem dnes není nedostatek nebo nedostatečná tvrdost opatření. Když se podíváme do aktuálně platného soupisu zákazů a příkazů, zjistíme, že papírově je republika v lockdownu. Ne úplně nejtvrdším, ale v lockdownu.

Nejde jenom o zákaz vycházení po deváté večer. Nesmíte se například stýkat s jinými osobami více než v „nezbytné míře“. Vláda také „nařizuje zaměstnavatelům využívat práci na dálku, pokud ji zaměstnanci mohou (…) vykonávat v místě bydliště“. Jak chce toto nařízení kontrolovat či vymáhat, už ovšem neuvádí.

On je ve skutečnosti – a to se málo ví – zákaz vycházení i přes den. Je ovšem prošpikován tolika výjimkami, že je velmi snadné ho přehlédnout. Sice nesmíte ve dne vycházet z domova, ale výjimku máte na cestu do práce, „nezbytnou cestu za rodinou nebo osobami blízkými“, na cestu na nákupy, na cestu k lékaři nebo na úřad, na cestu „za účelem pobytu v přírodě“, na cestu na hřbitov, na svatbu a na pohřeb, na cestu „za účelem účasti na vzdělávání“ nebo na cestu odkudkoli domů.

Většina těch výjimek má nějaké opodstatnění, nicméně dohromady dávají každému možnost zdůvodnit svůj pohyb mimo domov a z denního zákazu vycházení dělají absolutně nevymahatelné opatření. Jistě, kdyby občané odečítali svým vládním elitám ze rtů, asi by seděli doma, chodili jen na krátké procházky, zanedbávali přátele a od zaměstnavatele měli nařízený home office. Jenže přirozenější reakcí skoro po roce nejrůznějších omezení je spíše snaha napasovat maximum svého normálního žití právě do těch výjimek. Což jde opravdu snadno.

Že se to spoustě lidí úspěšně daří, je patrné z vývoje počtu kontaktů, což je zásadní ukakazel, který předurčuje podmínky pro šíření epidemie. V připravované studii think-tanku IDEA se píše třeba o tom, že podíl lidí plně pracujících na home office klesl mezi loňským březnem a zářím z 27 na deset procent. Během října a listopadu se sice vrátil nad 20 procent, ale celkový podíl lidí pracujících buď naplno, anebo částečně na home office činil v listopadu 32 procent proti jarním 40 procentům. Což i podle výpočtů ve studii úzce souvisí se zvýšeným množstvím kontaktů. Stejně zřetelný je nárůst kontaktů oproti jaru u lidí, kteří během rozvolněných měsíců navštěvovali restaurace. Počet kontaktů u nich zůstal významně často vyšší i po následném zpřísnění opatření.

Obecně vykazovaly všechny zkoumané sociodemografické skupiny (pracující, důchodci a ekonomicky neaktivní, tedy studenti a nezaměstnaní) i během kritického podzimu více kontaktů než na jaře. Z toho lze vyvodit, byť ne přímo vědecky spočítat, postupně klesající ochotu lidí přizpůsobovat se přísným opatřením a udržovat kontakty na nezbytném minimu.

Tento trend také kreslí velmi úzké mantinely všem snahám vlády o nějaké další utahování poměrů. Odpoví-li vláda na nedostatečný efekt současných zákazů vymýšlením dalších zákazů, je dost pravděpodobné, že to prostě nezabere.

Zejména pokud vláda nebude ochotná – a to, doufejme, nebude – posunout Česko směrem k policejnímu státu, kde budou příslušníci represivních složek masivně zkoušet občany ze znalosti desítek výjimek z gumových vládních opatření a případnou neznalost budou tvrdě trestat. Jakkoli ve vymáhání současných restrikcí má stát velké rezervy a mnoho věcí by se dalo zlepšit, nemůže to být hlavní složka dalšího postupu.

Problém je v tom, že jakákoli jiná cesta než sepisování dalších zákazů, které se nebudou ani vymáhat, ani dodržovat, by od vlády vyžadovala docela zásadní změnu myšlení a spoustu práce. Hodně by například pomohlo zásadní zvýšení dostupnosti antigenního testování a současně navázání některých aktivit na negativní test. Na Slovensku už třeba bez negativního testu nepustí ani zaměstnance do práce. Jenže to by vyžadovalo velkou síť menších odběrových míst. Honit třeba pražské zaměstnance obden do fronty do velké nemocnice nedává valný smysl. Antigenní testy jsou z hlediska kontroly epidemie dar z nebes a vláda s nimi zdaleka nepracuje dostatečně.

Opatření navázaná na negativní testy by ovšem musela navíc zapadnout do skládanky dalších kroků, z nichž nejdůležitější je finanční motivace těch, kteří musejí zamířit do izolace nebo do karantény. Zapírání kontaktů už se stalo v českém trasování téměř normou a bude velmi těžké z této spirály vystoupit. Dokud se lidé nepřestanou bát podstoupit test, aby náhodou nebyl pozitivní, a nepřestanou považovat za „udavačství“ nahlašování kontaktů, které nutně skončí v karanténě, nevrátí se epidemie v Česku pod kontrolu ani náznakem.

Potřebujeme i další motivační kroky, jako je „odměna“ za pozitivní PCR test nebo zvýhodnění zaměstnavatelů poctivě využívajících home office.

Sepisování dalších nevymahatelných zákazů k ničemu nepovede. Vláda musí najít cestu k většímu dodržování současných opatření a zároveň nové způsoby, jak se šíření koronaviru dostat na kobylku. Že to s britskou mutací bude ještě složitější než dosud, je zjevné. Přesto je to jediný způsob, jak předejít covidovému kolapsu v cílové rovince boje s pandemií, do níž, doufejme, díky očkování míříme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované