Hlavní obsah

Komentář: Za mrtvými na hranicích padá opona

Pavel Baroch
Novinář
Foto: Profimedia.cz

Miroslava Štěpána (vlevo) spravedlnost alespoň „lízla“. Odseděl si rok za represe během Palachova týdne. Na Miloše Jakeše justice nedosáhla. Společný snímek z roku 2013.

Reklama

25. 9. 17:40

Nejvyšším komunistickým pohlavárům nesoucím největší odpovědnost za hrůzy režimu se spravedlnost vyhnula velkým obloukem.

Článek

Jednatřicet let od listopadu 1989 se patrně nadobro uzavírá možnost – byť už jen teoretická – alespoň symbolického potrestání nejvyšších komunistických pohlavárů za zločiny minulého režimu. Promítá se to i do současných politických poměrů v zemi.

Je to jedno z největších polistopadových selhání české justice. V červenci 1993 sice parlament schválil zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale k soudu se od té doby dostaly vlastně jen malé ryby. Nejvyšším komunistickým pohlavárům nesoucím největší odpovědnost za hrůzy režimu se spravedlnost vyhnula velkým obloukem.

Poslední pokus, jehož cílem bylo potrestat viníky za zabíjení lidí na železné oponě, lidí, kteří se provinili jen tím, že chtěli žít ve svobodném světě, teď také končí. Dozorující státní zástupce Tomáš Jarolímek zastavil trestní stíhání bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, někdejšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala i exministra vnitra Vratislava Vajnara. Jakeš zemřel v 97 letech letos v červenci a Štrougal s Vajnarem jsou na tom duševně prý tak špatně, že by ani nepochopili smysl trestního stíhání. Konec. Tečka. Jako by se nic nestalo.

Poslední nadějí je odvolání proti tomuto rozhodnutí. Podalo ho několik pozůstalých po obětech od železné opony a také ti, kteří po zásahu pohraničníků utrpěli vážná zranění s trvalými následky. Vzhledem k tomu, jak justice postupovala v těchto případech v minulosti, jde ale o šanci spíše minimální.

Takže si to připomeňme. V letech 1948 až 1989 zemřelo na hranici mezi Československem a západním Německem či Rakouskem podle odhadů 260 až 320 „narušitelů“. Přesné číslo není známé také proto, že soudruzi mnohdy pochovávali mrtvé tajně, o některých usmrcených nejsou žádné informace. Neumírali jen Češi a Slováci, ale i východní Němci, Poláci nebo Rusové.

Obhájci tehdejších poměrů mnohdy argumentují, že umírali také pohraničníci – mladí muži, kteří si v šumavských hvozdech kroutili základní vojenskou službu. Ano, zahynulo jich okolo šesti set, jenže většinou kvůli nešťastným náhodám, nenadálému výstřelu ze zbraně nebo autonehodě. Bezmála dvě stovky jich spáchaly sebevraždu. Jen jedenáct z nich bylo usmrceno uprchlíky.

Za zabíjení utečenců nebyl nikdy potrestán žádný z velitelů či náčelníků někdejší komunistické pohraniční stráže. Obviněni byli jen tři prostí vojáci a jeden nižší důstojník. Soudy následně vynesly dva tresty podmíněné a dva nepodmíněné. Všechny pokusy o potrestání nejvyšších politických představitelů, kteří samozřejmě nesli největší odpovědnost, vyšly naprázdno. Jako by se více hledaly důvody, proč to nejde, než proč to jde.

Říkává se, že je lepší spravedlnost opožděná než vůbec žádná. Bohužel za několika stovkami mrtvých na „drátech“ můžeme zatáhnout oponu.

Přitom Němci ukázali, že to jde. Trvalo jim to sedm let, u nás nestačilo ani třicet. Německé soudy potrestaly za zabíjení lidí na hranici mezi východním a západním Německem – především u berlínské zdi – celkem 151 činitelů včetně posledního komunistického šéfa Egona Krenze, jenž dostal 6,5 roku vězení (propuštěn byl za čtyři a půl roku). Krenzova předchůdce Ericha Honeckera, dlouholetého generálního tajemníka Jednotné socialistické strany Německa, zachránil od podobného trestu jen jeho pokročilý věk, respektive emigrace – počátkem devadesátých let byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vazby a posléze zemřel v exilu v Chile.

Nešlo přitom o to, že by Jakeš a spol. museli zbytek života strávit o chlebu a vodě ve studené kobce. Důležité je, aby byl každý zločin potrestán, byť jen „symbolicky“. A netýká se to jen zabíjení na hranicích, ale i dalších zločinů. K soudu se nedostal nikdo z nejvyšších komunistických šéfů.

S přimhouřením obou očí k tomu byl nejblíž snad Miroslav Štěpán, někdejší předseda městského výboru KSČ v Praze. Ten byl odsouzen za to, že při takzvaném Palachově týdnu v lednu 1989 nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn.

Do kategorie nižší stranické „ligy“ spadá rovněž Karel Hoffmann, bývalý ředitel Ústřední správy spojů. Toho soud v roce 2003 potrestal za to, že v noci na 21. srpna 1968 dal zastavit vysílání Československého rozhlasu, aby se veřejnost nedozvěděla pravdu o okupaci.

Na Slovensku byl za vlastizradu trestně stíhán Vasil Biľak, jeden z autorů dopisu vyzývajícího v srpnu 1968 „spřátelené armády“ v čele se sovětskými vojsky k „internacionální pomoci proti antisocialistickým živlům“. Slovenská justice však postupovala podobně jako ta česká – v lednu 2011 stíhání zastavila.

Nepotrestání předlistopadových pohlavárů a rozmazávání pohledu na tuto historickou etapu má samozřejmě dopad na současné poměry v zemi. Prezident Miloš Zeman například před třemi lety poslal zdravici Českému klubu pohraničí a poděkoval mu „za vlastenectví“. Tato organizace sdružuje vysloužilé lampasáky-pohraničníky, kteří se dotazům, jestli by se za zabíjení na železné oponě neměli alespoň omluvit, jenom vysmívají.

Třetině voličů zase nevadí, že premiér Andrej Babiš (ANO) spolupracoval s StB. A menšinová vládní koalice se může ve Sněmovně spolehnout na podporu KSČM. Funguje to jako dobře namazaný stroj už třetím rokem. Tak čest práci!

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené