Hlavní obsah

Komentář: Zvrácená přitažlivost totality. A vítr normalizace se vrací

Jiří Leschtina
Novinář, spolupracovník redakce.

Prezident Gustáv Husák předává Karlu Gottovi titul národního umělce, snímek z roku 1985.

12. 11. 2019 8:00

Po roce 1989 si lidé s minulostí nevěděli rady. A tak smlouva komunistického režimu s občany o „klidu na práci“ přežila v jiné podobě dodnes, píše v komentáři pro Seznam Zprávy Jiří Leschtina.

Článek

Ten údiv Andreje Babiše, který projevil letos v červnu jen pár hodin po největší protivládní demonstraci od roku 1989, byl evidentně nelíčený. „Nerozumím tomu, proč se to děje,“ prohlásil. „Člověk má pocit, že čím víc peněz pumpujeme, tím víc jsou lidé nespokojeni. Je to zvláštní situace.“

Premiér tak potvrdil možná přímočařeji, než měl v úmyslu, jak moc sází na osvědčenou politickou techniku bývalého režimu, spočívající v tiché dohodě s občany: Vy nebudete kriticky vystupovat proti našemu vládnutí a my vám zajistíme snesitelnou životní úroveň.

Tehdejší nepsaná smlouva byla za minulého režimu vyztužena četnými normalizačními rituály, zažitými mentálními stereotypy, pěstováním masového vkusu, kýče, určitého typu vyjadřování.

Centrálně organizované prvomájové průvody s blahosklonně kynoucími potentáty na tribunách, spartakiády, oslavy Svátku práce, Dnů SNB, armády, železničářů, stavbařů a dalších profesí, hesla a transparenty slibující skvělou budoucnost (ano, bude líp) – to všechno byly zvláštní pseudonáboženské rituály, jež měly občany indoktrinovat těmi „správnými“ hodnotami a normami.

Komunisté také dobře věděli, že šířením masové zábavy a kýče rozmazávají a potlačují v ovládaných občanech schopnost kritického myšlení. Vlastně po svém pochopili myšlenku německo-židovské filosofky Hannah Arendtové, která v eseji Krize kultury napsala, že masová kultura je přímým produktem masové společnosti, která nechce kulturu, ale zábavu. A takto produkovanou zábavu pak konzumuje stejně jako jiné zboží.

A jestli v devadesátých letech něco bezbolestně vplulo do nových časů, pak to byla právě masová kultura, včetně dodnes neopadající vlny normalizačního retra.

A tak se mohlo stát jedním z vrcholů politického bizáru video, na němž Lucie Bílá, Václava Klaus a jeho melody boys zpívají Když mi dáš pac na volebním mítinku v roce 1998. Michal David mohl svůj comebackový song My jsme ten správnej tým rozbalit na oslavách vítězství českých hokejistů v Naganu i na předvolebním sjezdu Paroubkovy ČSSD.

Anebo dnes již polozapomenutý ministr kultury Jiří Besser mohl v roce 2011 bez obav ze znemožnění vyrukovat s prohlášením, že nerozlišuje kvalitní a nekvalitní umění a že od návštěvy kulturní akce neočekává nic jiného než dobrou zábavu.

Jste, jací jste

Jak ale mohlo dojít k tomu, že třicet let po převratu je česká společnost nasáklá normalizační mentalitou natolik, že jí může Andrej Babiš využívat pro zatím neotřesitelnou podporu svého vládnutí?

Pokud připustíme, že politika má i svůj symbolický rozměr, pak je otázkou, jak jsme se po převratu 1989 vyrovnali se symbolickou stránkou rozchodu s bývalým režimem. Což právě mohlo sehrát roli v tom, jak mnoho lidí a jak silně zůstalo mentálně zakotveno v normalizační minulosti.

Politolog Jiří Pehe mi nedávno v rozhovoru pro nakladatelství Prostor řekl, že vidí problém už v opětovném jmenování komunisty Mariána Čalfy premiérem po svobodných volbách v roce 1990, které měly být symbolickým rozchodem s bývalým režimem a tudíž i s Čalfou.

„Nový režim se nedokázal rozhodnout, co vlastně ve vztahu k minulosti chce“, tvrdí Pehe. „Na jedné straně se dělaly takové spektakulární akce, jako byl zákon z roku 1993 o zločinnosti komunistického režimu a komunistické ideologie. Ale zároveň vedle toho mohla existovat dál komunistická strana coby zapouzdřená neostalinistická organizace. To vneslo do mysli lidí jistou schizofrenii.“

Právě tahle rozpolcenost mohla významně přispět k tomu, že nemalá část lidí si po převratu moc nevěděla rady s normalizací, v jejímž sevření prožívali svá nejzásadnější léta. A také se svým vztahem k disentu, který na rozdíl od nich odmítl normalizační způsoby chování i rituály.

A právě těmto lidem přispěchal na pomoc bývalý prezident Václav Klaus s tvrzením, že komunismus nezbourali disidenti, ale k jeho pádu přispěla svou pasivitou masa mlčících občanů. Což nelze přeložit jinak než jako: Nemáte se za co stydět, jste takoví, jací jste, a to je dobře.

Vlastně tak Klaus do značné míry rehabilitoval normalizační každodennost včetně té nepsané smlouvy, nabízející přízemní jistoty výměnou za rezignaci na jakékoliv protivládní aktivity, kterou dnes oživuje Andrej Babiš.

Zpětný náraz normalizačního větru, jenž pociťujeme nejen u nás, ale všude v bývalých sovětských satelitech, má ale i svůj, řekněme, planetární původ. A tím jsou strachy a traumata, jež vyvolává dynamický nástup globalizace, nových technologií, rychlost sociálních změn, a to zejména u starší generace, která strávila podstatnou část života za ostnatými dráty.

Frustrovaní lidé, nepřipravení na překotnost změn, se pak nostalgicky ohlížejí po pevné půdě pod nohama, kterou jim nabízel totalitní režim v podobě hotových odpovědí na jakoukoliv otázku. Na tuhle obecně srozumitelnou a svým způsobem pružnou stránku komunistické ideologie upozorňoval už v roce 1978 Václav Havel v eseji Moc bezmocných:

„V epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně tato ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost. Bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný „domov“, stačí ji přijmout a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost.“

Právě v téhle zvrácené přitažlivosti totality lze hledat i příčinu stesku části společnosti po kdysi tak přehledné, byť normalizované minulosti. Strach z imigrace, terorismu, nové ekonomické krize, klimatické katastrofy, sociálního propadu, rdousivých exekucí – to má v čase hroutících se jistot své důsledky: ztrátu důvěry v parlamentní demokracii a volání po pevné ruce a silném vůdci.

Takže když Andrej Babiš zarytě odmítá přijmout byť jediného uprchlíka a ubezpečuje veřejnost, že žádná krize nebude a i kdyby, nesáhne na platy důchodcům nebo učitelům, ale napumpuje ještě víc peněz do ekonomiky? Pak promyšleně vychází vstříc poptávce po autoritářském vůdci, který zajistí obnovení pořádku, jak nazýval nastolení československé normalizace filosof Milan Šimečka.

Poslední výkřik odcházející generace?

Dvojí výsledek přímých prezidentských voleb, jakož i setrvalá popularita současného premiéra nám ukazují jednu věc: Normalizační atmosféra a manýry se nevrací proti vůli většiny, ale s jejím přitakáním.

Jak řekl v jednom rozhovoru vrchní zemský rabín a spisovatel Karol Sidon:

„Možná, že ta generace, která tu vyrůstala v období studené války a má všechny tehdejší způsoby v krvi, má poslední příležitost se projevit. A když člověk stárne, názory, které se dříve ze slušnosti nedovolil dát najevo, začne bezostyšně hlásat.“

Tahle postnormalizační generace upíná své naděje právě k Andreji Babišovi, který sám byl prototypem úspěšného konformního komunisty v časech reálného socialismu. A po zdařilém výstupu na politický vrchol se stal nadějí i pro řadu nomenklaturních a estébáckých kádrů, kteří už ani možná nedoufali, že ještě přijde jejich čas.

Teď jde ale o to, v jakém stavu návrat normalizačních časů a s nimi spojených figur přežije česká demokracie. Nahlodávání jejích pilířů už začalo. A bude záležet na tom, jak aktivně a s jakou vytrvalostí budou svobodomyslní lidé ochotni bránit demokratické hodnoty.

Ne, masa mlčících občanů zbourat totalitní režim nedokáže. Zato přispět svým mlčením k bourání demokracie, to jde jak po másle.

Autor je novinář.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené