Lidé kvůli covidu přestávají věřit vědě, informací je příliš, varují odborníci

Už bezmála dva roky trvající pandemie covidu-19 spustila na sociálních sítích i v diskuzích pod články laviny komentářů. I při jejich letmém pročítání se zdá, že společnost se rozdělila do několika názorových skupin, které odmítají měnit svá stanoviska. A to mnohdy navzdory výsledkům vědeckých studií a názorům odborníků.

Redakce Seznam Zpráv proto oslovila klinické psychology, doktora Adama Suchého a docenta Miroslava Světláka, s dotazem, proč někteří lidé popírají vědecké výstupy. Oba odborníci před nedávnem založili Českou psychologickou alianci pro globální změny, která připojila tuzemské psychologické organizace ke Globální psychologické alianci. V jejím rámci se řeší právě vliv globálních problémů, jako je změna klimatu nebo covid, na člověka.

„Podle některých zdrojů se covid podepsal mimo jiné na tom, že lidé přestávají věřit vědě,“ říká Adam Suchý. „Ve společenské rovině za to může přemíra informací, míchání ověřených faktů s dezinformacemi, devalvace odborných sdělení v laciných debatách a politické a finanční tlaky, které vytvářejí dojem, že se věda – nebo lékaři – někomu zaprodala.“

Na individuální úrovni je pak podle Suchého přirozené zjednodušování nebo dokonce popření. První souvisí s tím, že ne každý má čas na studium komplexního problému, druhé pak s tím, že naše vlastní psychika se brání před ohrožením. „Věříme tomu, čemu věřit chceme, a pro své názory hledáme potvrzení, nejsme otevřeni novým zjištěním,“ vysvětluje doktor.

Miroslav Světlák ale varuje před zjednodušováním. „Pokud bychom se takto chtěli ptát, museli bychom mít evidenci, kolik lidí nevěří kterému konkrétnímu vědeckému výstupu, v jakém společenském kontextu a v jaké konkrétní situaci,“ upozorňuje psycholog. Připomíná také, že je rozdíl mezi přirozeným světem, ve kterém žijeme, a světem vědy. Jako příklad může posloužit letošní jaro, kdy v Česku sice byly nadprůměrné srážky, přesto vědci připomínali dlouhodobé sucho a hrozbu nedostatku vody.

„To je samozřejmě matoucí a vnáší to pochybnost a otázku, čemu vlastně věřit,“ vysvětluje Světlák. „Často se přirozeně potřebujeme rozhodnout, co je pravda, a nikdo nás neučil, jak s informacemi zacházet a jak je interpretovat. Tady bych lidem potvrdil jejich touhu vědět, co je pravda. Podpořil je, že jejich zmatenost a nedůvěra jsou přirozenou reakcí na nesrovnalosti mezi bezprostřední zkušeností a vědou.“

Právě jednoduchý příklad se suchem přetrvávajícím i v momentálně deštivém počasí považuje za možný výchozí bod pro to, abychom se naučili, že takové informace mohou stát vedle sebe. Že se nevylučují.

Oba odborníci se však shodují, že v současné době existuje přemíra informací, ve které je složité se vyznat. A škodit mohou i média. „Každý může vést sofistikovanou diskusi o jakémkoli globálním problému lidstva. Krátké titulky a perexy článků mohou vytvořit iluzi, že víme a že třeba nebude tak zle, anebo naopak,“ připomíná docent Světlák. „Tato iluze může být z mého pohledu o to silnější u lidí, kteří třeba nikdy žádný obor systematicky nestudovali, a internet jim nabízí rychlý, ale povrchní vhled do složitých problémů.“

Jak se ale podobného chování vyvarovat, je složitá otázka. Mnozí lidé si ani nejsou vědomi toho, že dělají nějakou chybu. „Problém je právě v nízkém uvědomování, lidé to nepoznají. Pokud by ale na sobě chtěli pracovat, tak pomocí zvyšování uvědomování, práci na sebereflexi a vzděláváním se,“ vysvětluje Suchý.

Jak dodává, vhodná by byla i znalost základů manipulačních technik a dezinformací. Jako vodítko podle něj mohou sloužit silné emoce, například když je v člověku spustí názor vybočující z jeho bubliny. V ten moment má přijít na řadu prozkoumání právě těchto informací. Důležité také je umět si připustit pochybnosti.

Světlák pak připomíná citát z knihy Myšlení pomalé a rychlé nositele Nobelovy ceny za ekonomii Daniela Kahnemana. „Musíme se naučit rozpoznávat situace, ve kterých jsou omyly a zkreslení pravděpodobné, a věnovat zvýšené úsilí vyhnout se omylům tehdy, když jde o něco hodně důležitého.“ Podle odborníka je potřeba učit se to už na školách, vyžaduje to také moudrost, pokoru a důvěru.

„Osobně si myslím, že otevřený člověk má jistou dávku moudrosti, zralosti a intelektu, aby byl schopen přehodnocovat svá zjištění o světě,“ potvrzuje i Suchý. „Je to dřina, bolí to a je to ohrožující. Bezpečnější je zůstávat ve svých skupinkách a potvrzovat se ve svém vidění světa – ve hře je i sounáležitost, odvěká potřeba někam patřit.“

V této souvislosti cituje svého kolegu, klinického psychologa a psychoterapeuta Jiřího Drahotu: „Jakmile se objeví nějaké ohrožení, skupiny se vzdalují od středu i od sebe navzájem – polarizují se. V podstatě to je evolučně dané obranné semknutí. Vymizí střed a přichází konflikt, který obě polarity buďto sjednotí, nebo je od sebe odtrhne úplně.“

Mizí tedy v těžkých časech mezi lidmi empatie, neboli schopnost vcítit se do pocitů a jednání druhého člověka? Doktor Suchý je přesvědčen, že empatie skutečně ustupuje, protože „když jsou lidé pod tlakem, ohroženi, zastrašováni a mají dost svých starostí, zmenšuje se kapacita pro porozumění druhým“.

Docent Světlák je optimističtější. „Empatie určitě nevymizela, je všude kolem nás.“ Jako důkaz toho, že empatie v populaci stále existuje, přidává příklady: „Lidé se k sobě chovají vlídně, soucitně, pomáhají si, uhýbají sanitkám, nakupují dárky z lásky, modlí se za nemocné, zapalují svíčky, zachraňují planetu a tak dále.“

„Nedopřávejme pozornost hlupákům a neztrácejme čas reakcemi na ně. Máme jiné věci na práci, než reagovat na promile populace, která dostala díky technologiím jedinečnou možnost být také slyšet,“ přidává odborník vcelku jednoduchý recept.