Kdo je zodpovědný za střílení na hranicích za socialismu. Úřady hledají odpověď

Díky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) byl nedávno odsouzen vůbec první tajný spolupracovník StB a podle ředitele Dalimila Syptáka nemusí být zdaleka posledním. Příští rok by ředitel také chtěl mít jasno, zda lze před soud postavit řadové pohraničníky, kteří někoho zastřelili nebo zranili na železné oponě.

„Bohužel někteří ti estébáci zemřeli, nebudou už potrestáni, ale poškození mají černé na bílém, že se ti lidé dopustili protiprávního jednání,“ svěřuje se v rozhovoru pro Paměť národa. „Někdy říkají, že si ho nechají zarámovat. To mě vnitřně hřeje.“

Zásluhou úřadu se dočkali satisfakce muzikanti Pražského výběru: dva bývalí příslušníci StB byli odsouzeni, protože zabránili veřejnému vystupování kapely.

Jaké kauzy ÚDV momentálně řeší?

Nyní jsou prioritami především případy spojené s událostmi na železné oponě a akce Asanace - systematický nátlak na vybrané občany s cílem donutit je k emigraci. Dalšími oblastmi jsou odnětí státního souhlasu k výkonu duchovní služby a nezákonná vylučování studentů z politických důvodů.

Kolika farářům bylo znemožněno vykonávat práci?

Víme o desítkách případů. Většinou se o ně postarala diecéze, zaměstnala je jako úředníky, aby měli příjem. Státní souhlas pro faráře je vlastně podobný jako souhlas agentur, které povolovaly činnost kapel. To se týká i medializovaného případu Pražského výběru. Jeho členové se sami snažili vypátrat, kdo na ně donášel, ale nepodařilo se jim to. Až v rámci výslechů na našem úřadě se zjistil okruh osob, který za tím stál. Podařilo se nám rozmotat klubko, za což se nám od muzikantů dostalo uznání. I když výše trestu, tedy dvouletá podmínka, se pak všem nezamlouvala…

Případem Pražského výběru jste se začali zabývat sami od sebe, nebo jste dostali podnět?

Z vlastní iniciativy v rámci naší operativní práce. Sledujeme jak veřejně dostupné informace, například články či rozhovory, tak i archivní materiály, především svazky kontrarozvědného rozpracování uložené v Archivu bezpečnostních složek. V tomto případě jsme v květnu 2023 zaznamenali rozhovor s Michaelem Kocábem na serveru Novinky.cz, v němž popisoval okolnosti zákazu kapely v roce 1983. Informace jsme následně ověřili a doplnili o vlastní šetření, které se opíralo o poznatky ze svazku StB s krycím názvem „Míša“ vedeného na leadera kapely Michaela Kocába. Na základě shromážděných skutečností jsme pak mohli zahájit trestní stíhání.

Řešíte i případy, kdy byli nepřátelé režimu vyloučeni ze školy. Je to tak závažná věc, aby si i po letech zasloužila trestní stíhání?

Měli jsme případy, kdy byli studenti vyloučeni v posledním ročníku vysoké školy nebo nebyli připuštěni k obhajobě. V takovém případě újmu vnímáme jako vyšší než vyloučení v prvním ročníku. Byli to třeba vzorní studenti a vyloučeni byli jen proto, že vykonávali nějakou činnost, kterou režim vnímal v nesouladu s tehdejší ideologií. O vyloučení bylo rozhodnuto zpravidla na základě intervence příslušníků Státní bezpečnosti, kteří kontaktovali rektora nebo děkana.

Kdo je v tomto případě trestně odpovědný? Děkan, komise, která studenta vyloučila, nebo příslušníci StB, kteří to požadovali?

Jako trestné kvalifikujeme jednání příslušníků StB.

Oběti akce Asanace a další lidé, kteří byli StB nuceni k vystěhování, bez ohledu na to, zda nátlaku podlehli, nebo ne, nyní mohou žádat o jednorázové odškodnění 100 tisíc korun. Ministerstvo vnitra čeká, že žádat bude 100 až 400 lidí. Sledujete, kdo žádá, a kontrolujete, zda byli „jejich estébáci“ potrestáni?

Shodou okolností jsme na začátku října dostali první dotaz od Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ústav zpracovává k jednotlivým žádostem odborné rešerše, které slouží Ministerstvu vnitra jako podklad pro rozhodnutí o odškodnění. Aby rešerše ústavu byla úplná, obrací se na nás, zda jsme se případu věnovali.

A věnovali?

V tomto konkrétním případě nikoli – šlo o donucení jedné rodiny z Karlových Varů k vystěhování. Případem se nyní budeme dále zabývat.

V souvislosti s Asanací byla loni odsouzena tajná spolupracovnice StB, herečka a spisovatelka Hana Militká. Donášela na Pavla Janského, který se znal se známými lidmi z disentu. Říkám dobře, že je to jediný odsouzený agent StB?

Ano, myslím, že Hana Militká je jediný odsouzený agent.

Proč právě ona?

V rámci jejího případu jsme měli hodně důkazů o její činnosti, věděli jsme o mnoha informacích, které předávala. Rozhoduje i to, jak moc mohly tyto informace instruovat příslušníky StB. Bez velkého množství informací, které předala, a jejich druhu, by nedošlo ke kontaktování dalších osob a k využití závažných opatření, kterými StB na tyto osoby působila.

Pavel Janský se z Československa nevystěhoval. Přesto si donašečka zaslouží trest?

Neznám konkrétní okolnosti případu. Ale pokud se bavíme o trestní odpovědnosti, nerozhoduje stejně jako u zmíněného odškodnění, zda oběť nátlaku podlehla, nebo ne.

Je to precedens a další tajní spolupracovníci StB by měli být na pozoru, že budou stíháni?

Zjišťujeme vždycky konkrétní okolnosti případu. Pokud zjistíme, že v něm byl nasazen agent, a dohledáme tu osobu, zabýváme se její rolí. Tedy tím, zda předávala informace, kterými mohla StB působit na někoho dalšího. Pokud něco takového zjistíme, další trestní stíhání vyloučené není.

Hana Militká dostala 15 měsíců s odkladem na rok a půl, tedy stejný trest jako poslední šéf StB Alojz Lorenc (ten dostal 15 měsíců s tříletým odkladem). Je to spravedlivé?

My rozplétáme příběh. Zjišťujeme, zda se případ stal, jestli opravdu je tím zvlášť závažným nepromlčitelným zločinem. Zjišťujeme všechny okolnosti, které svědčí ve prospěch, či v neprospěch pachatele, a případně navrhujeme podání obžaloby. O druhu a výši trestu rozhoduje soud.

Role těch dvou je ale přece nesouměřitelná?

Rozumím vám. Ale záleží na posouzení soudu. Kvalita naší práce je dána tím, že státní zástupce akceptuje náš návrh na podání obžaloby a důkazy, které předkládáme, jsou natolik pevné, že by o tom měl rozhodnout soud. A když soud někoho uzná vinným, vnímáme to jako ocenění kvality naší práce. Výši a druh trestu nekomentujeme.

Naopak řada tajných spolupracovníků (asi 2 500 lidí z celkem 75 000) dosáhla toho, že mají čisté lustrační osvědčení. Využili stejnou fintu jako Andrej Babiš (veden jako agent Bureš) – tvrzení, že jsou v archivních svazcích neoprávněně, jim dosvědčili „jejich estébáci“. Ti dnes tvrdí, že si tehdy tajnou spolupráci s agentem vymysleli, aby vykázali práci a dostali odměnu. Buď teď křivě vypovídají, nebo kdysi zneužili pravomoci se závažným důsledkem – někdo je jejich vinou neoprávněně veden jako tajný spolupracovník. Neuvažujete o tom, že byste tyto rozsudky prošli a zkusili estébáky stíhat?

Zabýváme se výhradně obdobím od roku 1948 do roku 1989. Pokud někdo nějak vypovídal po roce 1990, my už v té věci nemůžeme být jakkoliv činní.

Ale oni dnes vlastně říkají: my jsme tehdy jednali nezákonně…

Samotné vedení tajného spolupracovníka, ačkoliv jím nebyl, bylo zcela jistě porušením tehdejších interních předpisů a předmětem zájmu tehdejších supervizních orgánů Ministerstva vnitra. Ale samo o sobě zřejmě nenaplňuje znaky trestného činu. Pokud o tom poškozený nevěděl, tak pro něj pravděpodobně škodlivý následek nenastal.

Pravděpodobnější ale je, že estébáci agenta vedli oprávněně. A jsme znovu u křivého svědectví. Dá se vůbec takový případ rozplést, když ho neberete jako celek?

Jedná se o typ případů, ve kterých s ohledem na uplynutí téměř čtyř desetiletí, s ohledem na úmrtí přímých svědků a nutnost doplnit právě jimi mnohdy neúplné písemné důkazní materiály je mimořádně obtížné dobrat se materiální pravdy – tedy s jistotou určit, že k jednání tehdy došlo a že to mělo politický, náboženský či rasový aspekt. Musíme taky realisticky přiznat, že nelze zcela vyloučit ani situaci, kdy příslušníci StB někoho zapsali do svazků z vlastní iniciativy, aby si zlepšili služební hodnocení.

Bývalá výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová si přede dvěma lety stěžovala Sněmovně a Senátu na vaši „hrubě neuspokojivou a kontraproduktivní činnost při stíhání pachatelů zabíjení uprchlíků na hranicích“. Uvedla, že od roku 2008 do roku 2017 podala tři trestní oznámení a předala jmenný seznam potenciálních pachatelů. ÚDV se podle ní zabýval jen „trestní odpovědností dávno mrtvých členů ÚV KSČ“ a kvůli jeho nečinnosti tak „ztrácíme možnost dostát právu na spravedlnost a zadostiučinění pro oběti a pozůstalé“. Má pravdu?

Oznámení paní Winkelmannové bylo potřebné a důvodné, velmi podrobně sepsané. Ale z hlediska trestní odpovědnosti bylo třeba udělat ještě hodně práce. Členům ÚV KSČ jsme kladli za vinu, že pohraničníci měli oprávnění střílet po těch, kteří prchali, i když oni sami nebyli přímo ohroženi. Taková úprava byla v rozporu s Ústavou a nadnárodními smlouvami – nejvyšší představitelé to tehdy mohli a měli dát do souladu. Když došlo ke střelbě se závažným důsledkem, museli jsme dohledat trestní odpovědnost každého člena ÚV KSČ, podle prezenční listiny zjistit, jestli byl na zasedání, kde se toto probíralo. Odpovědnost jsme dohledávali i u jednotlivých ministrů vnitra. Pak jsme mohli jít na nižší organizační články.

Dosud známých obětí na železné oponě je 282, z toho 91 bylo zastřeleno. Proč jste nezačali u střelců?

Momentálně jsme nedohledali trestní odpovědnost příslušníků Pohraniční stráže, kteří použili střelnou zbraň. Jednali v souladu s oprávněním, které k tomu měli.

Takže ten, kdo někoho zastřelil, není trestně odpovědný?

Zatím o tom není jednoznačně rozhodnuto. Jdeme odshora, začali jsme u ÚV KSČ, teď jsme u hlavního štábu Pohraniční stráže.

Kdo o tom rozhodne?

Prozatím to vypadá, že oprávnění použít zbraň měli. Teď je otázkou, jestli můžeme dovozovat jejich trestní odpovědnost. Cítíme, že to není lehká otázka. Vnímáme, že největší díl odpovědnosti je na těch nejvyšších představitelích, věděli o rozporu s Ústavou a mezinárodními smlouvami, mohli to dát do souladu a neučinili tak. Dovozujeme i odpovědnost příslušníků hlavního štábu Pohraniční stráže. Mohli iniciovat nějakou změnu, neměli by to jednoduché, ale mohli to udělat. Čekáme na pravomocná rozhodnutí a argumentaci soudů u těch vyšších organizačních článků. To nám naznačí cestu případné trestní odpovědnosti řadových příslušníků Pohraniční stráže. Chtěli bychom si o tom učinit závěr příští rok.

Kolik těch střelců ještě žije?

Dá se říci, že prakticky všichni, v té době jim bylo kolem dvaceti let. Rozumím pohledu poškozených, kteří byli zraněni a pak je čekala perzekuce, nebo pohledu rodin těch, kteří byli zabiti. Ale my se musíme pohybovat na poli trestně právním, jinak bychom se dopouštěli excesů, které bychom i kvůli zkušenosti z minula nechtěli.

Vyslýchali jste střelce?

Víme o každé střelbě. Některé střelce jsme kontaktovali, ne všechny, kontaktovali bychom je až ve chvíli, kdy bychom měli za to, že v daném případě je dáno podezření z trestného činu. Ale ti, se kterými jsme mluvili, říkali, že oprávnění střílet měli, byli v tom utvrzováni nadřízenými a hrozil jim postih, kdyby tak nepostupovali.

Od pádu komunistického režimu uplynulo skoro 36 let. Dává po tolika letech smysl ještě něco vyšetřovat?

Jsme si vědomi časového odstupu. Ale z hlediska platného práva jde o trestné činy, které jsou nepromlčitelné. Policie se jimi musí zabývat. To je ta formální věc. A druhá věc je určitá míra satisfakce pro poškozené. Zatím neotevřených případů jsou tisíce. Fakt, že je vyslovována ta skutková věta, že se někdo dopustil trestného činu, nás posouvá o kousíček blíž k vyrovnání se s minulostí.

Bohužel někteří estébáci unikli spravedlnosti, protože jsou po smrti, ale poškození mají černé na bílém naše rozhodnutí, že oni se dopustili protiprávního jednání.

Někdy říkají, že si ho nechají zarámovat, a to mě vnitřně hřeje. Jak píšeme na našich stránkách – prověřujeme, vyšetřujeme, a ačkoliv se to třeba někomu nelíbí, nezapomínáme.