Nevzdal se. Rokle u Zbraslavi skrývá příběh zabitého mladíka

Na jižním okraji Prahy se zalesněné svahy mezi Komořany a Zbraslaví nenápadně lámou. V místech, kde kdysi protékal Závistský potok, se od sebe odklánějí kopce Šance a Čihadlo a vytváří úzkou rokli. Říčka kdysi sbírala vodu z přilehlých strání a odváděla ji k Vltavě. Dnes je její koryto vyschlé. Zůstala jen hluboká rýha v terénu a starý kamenný most utopený v křoviskách a zapadaný suchým listím.

Ještě ve 40. letech minulého století tudy vedla hlavní silnice na Modřany. Později rokli zvanou Kálek částečně zasypala suť a zemina vytěžená při hloubení metra. Dnes tu vládne ticho. Les pohltil, co zůstalo.

Přímo na mostku stojí nenápadná štíhlá kamenná destička. Připomíná třiadvacetiletého nástrojaře Jiřího Caltu. V neděli 6. května 1945 ho tu při bojích Pražského povstání zasáhla střepina granátu do hlavy. Jeho příběh se dochoval díky vzpomínce matky. Nejsou v ní velká gesta ani hrdinské řeči. Jen sled krátkých, intenzivních dnů.

„Můj syn bojoval jako člen odbojové skupiny Trávnice z továrny ETA ve Vršovicích. Pátého května od rána už působili na vršovickém nádraží. V čem, nevím. V poledne přišel na oběd. Zaslechl výzvu z rádia a ihned běžel pryč. Ke své skupině se nedostal, začal tedy na Pankráci ve dvoře Reitknechtky,“ vylíčila matka.

Vojenský historik Petr Bjaček připomíná, že usedlost Reitknechtka byla 5. května teprve připravována k obraně - boje sem ještě nedorazily. O to krutěji se to vynahradilo v následujících dnech. Statek se proměnil v jeden z klíčových opěrných bodů povstalecké Pankráce a jednotky SS se za tvrdou obranu pomstily zavražděním třiadvaceti českých bojovníků.

V podvečer 5. května se Jiří Calta dopotácel domů, špinavý a se zraněním na ruce a noze. Ošetřili ho v Braníku v nové budově školy. Následně se podle vyprávění matky zapojil do bojů u školy na Zelené lišce na Pankráci, v níž sídlila silná posádka SS, která se zarputile bránila. Povstalcům se školu dobýt nepodařilo. Esesáci vydrželi až do příchodu záchranných oddílů Kampfgruppe Wallenstein. Teprve s jejich pomocí se protlačili ven. A pak přišla odplata. Ve sklepích okolních domů povraždili pět desítek civilistů. Mužů, žen, dětí…

„Syn se v noci na 6. května přišel opět převléknout. Odešel znovu s celou skupinou do Braníku. Po kapitulaci Braníka volaly Modřany o pomoc. Tam byli někteří zajati. Syn ale bojoval dál, až padl poblíž Zbraslavi. Dle sdělení těch, kteří se vrátili, počínal si hrdinně, stále v první řadě. Obstaral několik zbraní, také německý samopal. Poslední svou ranou zastřelil německého důstojníka a sám již těžce raněn zemřel bez pomoci, poněvadž k němu nikdo nemohl,“ vylíčila zlomená matka.

Prahu v době, kdy mladík padl, přitom nejtěžší a nejkrvavější boje teprve čekaly. Předměstí však už onoho 6. května čelila silnému náporu.

Českou metropoli ohrožoval nepřítel z pěti hlavních směrů. Nejnebezpečnější byl postup od jihu, kde se na Benešovsku rozkládalo velké cvičiště SS. Odtud na Prahu postupovala bojová skupina Wallenstein dvěma proudy - první údolím Vltavy z Hradištka pod Medníkem právě na Zbraslav a Modřany, druhý přes Jesenici a Kunratice směrem na Pankrác.

Ze severu mířila od Drážďan bojová skupina Der Führer, vyčleněná z 2. divize SS Das Reich. Postupovala přes Litoměřice na Kobylisy a dál k Trojskému mostu. Z východu se ve směru od Milovického vojenského prostoru přes Kbely, Vysočany a Libeň přibližovala bojová skupina Milowitz - nakonec jediná, která se poslední den povstání, 8. května ráno, dokázala probojovat až do středu města. Po Českobrodské silnici pak postupovala bojová skupina generála Reimanna, jež se snažila do centra proniknout přes Běchovice, Hrdlořezy, Malešice a Žižkov.

Prahou po čtyři dny otřásaly výbuchy dělostřeleckých granátů i leteckých pum. Štěkavé dávky samopalů a výstřely z pušek se slévaly a v ozvěnách se valily ulicemi. Město hořelo.

Mimořádně tvrdé boje probíhaly na strategických místech - zejména na dnešním náměstí Hrdinů na Pankráci, kde se rozhodovalo, zda Němci prorazí do Nuslí a dál do centra. Těžké boje si odbyli povstalci i na Trojském mostě, který se Němcům sice několikrát podařilo obsadit, vždy však byli odraženi na barikádách na holešovickém předpolí. Urputně se bojovalo také na soutoku Berounky a Vltavy – v Lahovicích, Radotíně, Modřanech a Velké Chuchli.

V zakouřeném, stísněném bunkru v Bartolomějské ulici dával bojům povstalců řád generál Karel Kutlvašr se svým štábem. Velel jednotkám odhodlaným, ale zoufale špatně vyzbrojeným. Pušky proti tankům. Odvaha proti přesile.

„Po celou noc z 5. na 6. května stavěl pražský lid ve velké tmě a silném dešti barikády v celé Velké Praze. Čtvrt až půl milionu lidí stavělo do úmoru z materiálu, který byl po ruce: nádoby na popel, necky, dlažební kostky, někde i obrácené tramvaje, převrácená nákladní auta, stěhovací nábytkové vozy a podobné zvláštnosti. Dejme tomu, že každá z nich zachránila aspoň jeden lidský život, a můžeme klidně předpokládati, že tomu tak bylo. Tedy bez barikád by pražské oběti na životech během povstání byly daleko vyšší, než skutečně byly,“ vzpomínal generál Kutlvašr po válce.

Barikádu povstalci vybudovali i u dnešního mostu Závodu míru na Zbraslavi. Další barikáda zahradila Komořanskou ulici v napojení silnice na Točnou, třetí zátaras protnul důležitý tah na Prahu v samotných Komořanech.

„Na jihu Prahy se okupanti zmocnili strategického vrchu Čihadlo, který se zvedá nad údolím Kálek, kde padl Jiří Calta. Jde o druhý nejvyšší bod Prahy, z něhož se otevíral výhled do širokého okolí. Ráno 6. května sem dorazili dělostřelci z SS Artillerie Schule 2 v Benešově a v prostoru Točné zřídili baterii dvou až čtyř houfnic. Z této pozice mohli účinně zasahovat cíle hluboko v okolní krajině a kryti pahorkem dostřelili až ke Karlovu náměstí,“ upřesňuje Petr Bjaček.

V blízkém okolí padly více než tři desítky českých bojovníků a vlasovců, kteří přišli povstalcům na pomoc. V lesích je připomínají nenápadné pomníčky a také naučná stezka Cesta svobody. Nápor nepřítele byl v těchto místech mimořádně silný. V pondělí 7. května Komořany padly… Německé jednotky se však naštěstí o mnoho dál neprobojovaly.

Čtyři dny Pražského povstání se staly největší, nejhrdinštější a nejkrvavější bitvou Čechů na vlastním území. Boje si vyžádaly na tři tisíce padlých, zavražděných a zabitých. Asi polovina z nich zahynula na barikádách.

Generál Karel Kutlvašr a zástupci České národní rady 8. května odpoledne dojednali s velitelem německých sil v Praze generálem Rudolfem Toussaintem podmínky kapitulace německých jednotek. A to výměnou za složení zbraní a jejich odchod do zajetí západních Spojenců.

Boj Čechů rozvrátil týl nepřítele, zablokoval naprosto klíčový komunikační a zásobovací uzel, odřízl tak téměř milionové vojsko polního maršála Ferdinanda Schörnera, které bylo ve styku s postupující Rudou armádou, od přísunu zbraní, munice i paliva. Povstání tak zkrátilo válku v Evropě o týden až dva. Zachránilo nejen Prahu před zničením. Němci ztratili poslední triumf, nezbylo jim než před Spojenci kapitulovat.

První tanky Rudé armády dorazily do hlavního města až v časných ranních hodinách 9. května. V Praze zemřely kromě zhruba tří tisíc Čechů také asi tři stovky vlasovců, třicet Bulharů, kteří se přidali na stranu povstalců, a prokazatelně tři až čtyři vojáci Rudé armády. Město se tak osvobodilo samo.

Tato skutečnost se však politicky nehodila ani sovětskému vůdci Stalinovi, ani českým komunistům. Představitelé povstání byli nejprve odsunováni do pozadí a jejich kroky zpochybňovány, později následovaly tvrdé represe.

Karel Kutlvašr byl krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 odstraněn z armády a 18. prosince téhož roku byl na základě vykonstruovaných obvinění zatčen. Historik Jindřich Marek v publikaci Generál Karel Kutlvašr: Hlas z vězení, paměť rodiny, svědectví historie uvádí tři hlavní důvody jeho perzekuce: Někdejší úspěšný boj československých legionářů proti bolševikům v Rusku (Kutlvašr velel elitnímu 1. čs. střeleckému pluku), jeho klíčovou roli během Pražského povstání - kdy Sověti nemohli odpustit, že jim znemožnil osvobodit Prahu výhradně Rudou armádou - a jeho odmítání spolupráce s komunistickou stranou.

V květnu 1949 byl tento legendární velitel odsouzen na základě vykonstruovaných obvinění k doživotnímu trestu. Propuštění se dočkal až při amnestii v roce 1960. Zemřel pouhý rok a půl po návratu na svobodu. V nespravedlivém vězení strávil jedenáct a půl roku.