Hlavní obsah

Pohraniční stráž ve službách lidu proti lidem

Karel Vrána
Novinář, reportér pořadu Reportéři ČT
Foto: Profimedia.cz

Ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher (vlevo) při symbolickém stříhání drátů na československo-západoněmecké hranici u Rozvadova, snímek z 23. prosince 1989.

Reklama

10. 7. 2020 9:00

Místo studu a opovržení probíhá spíš plíživá rehabilitace někdejších komunistických pohraničníků. Jo, a byla to tenkrát romantika…

Článek

Se železnou pravidelností se na sociálních sítích takzvané vlastenecké provenience objevují obrázky mladých mužů v uniformách vyzbrojených samopaly, které doprovází roztomilý německý ovčák. Oblíbená je též fotografie jiných mladých mužů v maskáčích bedlivě sledujících dalekohledem šumavské hvozdy. Snímky bývají často doplněny postesknutím, jaké to byly krásné časy, když nad naší bezpečností za socialismu bděla Pohraniční stráž a že by úplně nejlepší bylo ji znovu obnovit.

Frekvence těchto stesků v těchto dnech určitě zhoustne, protože na 11. července připadá výročí vzniku Pohraniční stráže. Ten den v roce 1951 komunistický parlament schválil zákon o ochraně státních hranic.

Pohraniční stráž byla založena podle sovětského vzoru a neměla vůbec nic společného s prvorepublikovými financi nebo Stráží obrany státu. A už vůbec ne s Chody – Psohlavci, které ve zromantizované podobě přinesl do národního povědomí Alois Jirásek. Hlavním úkolem pohraničníků bylo bránit lidem v útěku z bolševického ráje, který byl ve skutečnosti pro celé vrstvy obyvatel peklem na zemi. A strážci hranic jim bránili opravdu důkladně, protože téměř 500 lidí při pokusu o přechod hranice zahynulo, další tisíce byly zadrženy a skončily v lágrech a kriminálech.

Představa, že pohraničníci měli bránit jakési invazi ze Západu je směšná. Většina těch, kteří sloužili na hranici, vám potvrdí, že je na tuhle eventualitu prakticky necvičili. Ostatně, při okupaci v roce 1968 si pohraničníci – stejně jako zbytek ozbrojených složek – ani jednou nevystřelili. Zato je důkladně učili, jak zadržet ty, kteří mířili z vnitrozemí ven. A za zadržení „narušitele“ (včetně jeho zabití) se rozdávaly odměny – hodinky a opušťáky.

Pohraničníci padlí v boji proti „narušitelům“ a agentům chodcům jsou oblíbeným mýtem. Tahle představa žije i díky filmu Král Šumavy, protože Karel Kachyňa tuhle komunistickou lež dokázal ztvárnit přitažlivým způsobem.

Ve skutečnosti v přestřelkách zahynulo celkem 10 pohraničníků. Dalších 650 zemřelo nešťastnou náhodou – při výcviku, dopravních nehodách, kvůli šikaně, nebo sebevraždou. Případně šlápli na minu nebo se dotkli elektřinou nabitých drátů, které hranici do 60. let lemovaly. A ještě jedno málo známé číslo: během služby emigrovalo na Západ zhruba 1500 pohraničníků.

Vraždy lidí prchajících před socialismem nebyly československou specialitou. Střílelo se prakticky na všech hranicích zemí sovětských satelitů sousedících se Západem. Rozdíl je v přístupu, jak se s tímhle podivným dědictvím vyrovnat. Nejtvrdší postoj zaujali sousední Němci, kde po znovusjednocení do kriminálu putovali nejen pohraničníci, kteří osobně někoho zavraždili, ale i ti, kteří jim vraždit přikázali. Například poslední předseda východoněmecké komunistické strany Egon Krenz odešel od soudu s šestiletým nepodmíněným trestem.

U nás zatím – alespoň jak vyplývá z dostupných informací – bylo odsouzeno jen minimum pohraničníků, a to k podmíněným trestům. Ze špiček komunistické strany nikdo.

Naopak se zdá, že probíhá jakási plíživá rehabilitace někdejších pohraničníků. Prezident Miloš Zeman poskytl záštitu akci Klubu českého pohraničí v Táboře konané pod heslem „Stop revanšismu“ a Klubu zaslal i zdravici, ve které mu poděkoval, že „stráží historickou pravdu“. Český svaz bojovníků za svobodu dokonce uzavřel s tímto spolkem smlouvu o spolupráci a jeho šéf Jaroslav Vodička osobně navštívil jeho sraz v Nymburku. Je dobré připomenout, že Klub sdružuje bývalé pohraničníky, kteří se hrdě hlásí ke střelbě na hranicích, a Ministerstvo vnitra ho v minulosti označilo za extrémistickou organizaci. Na Cínovci v Krušných horách pak má vyrůst obří socha pohraničníka, kterou sem chce umístit někdejší pohraničník, agent Státní bezpečnosti a šéf Klubu českého pohraničí v Teplicích Pavel Svoboda. Tahle bizarní postava navíc vede husitskou pseudocírkev – Vlastenecké sdružení Mistra Jana Husa –, jejíž akce navštěvují třeba poslanec Jaroslav Foldyna, komunista Jaroslav Skála, senátor Jaroslav Doubrava nebo někdejší normalizační hitmaker a dnes předseda strany Rozumní Petr Hannig. Ve výčtu nesmí chybět ani již zmíněný předseda ČSBS Jaroslav Vodička.

O rehabilitaci strážců hranic se vloni touto dobou pokusil také místopředseda liberecké krajské buňky SPD Bronislav Kalvoda, který na stranickém Facebooku sepsal oslavný paján. Ten vzbudil bouři nevole a po zásahu Tomia Okamury ještě ten den ze stránek zmizel.

Někteří bývalí pohraničníci jsou dnes velice aktivní na různých diskusních fórech. Z jejich příspěvků vyplývá, že jsou na svoji někdejší příslušnost hrdí. Komunistický režim jim vtloukal do hlav, že jsou elitou. A oni se tak dodnes cítí. Na připomínky týkající se vražd na hranicích reagují podrážděně a dokola omílají mantru o zlých kriminálnících, kteří prchali na Západ před zaslouženým trestem. Samozřejmě doplněnou jadrnými výrazy, protože starý voják se s ničím nemaže a říká věci na rovinu a od plic. Když jsem pár jmen těch nejsprostších zadal do vyhledávače spolupracovníků StB, nestačil jsem se divit. Co sprosťák, to agent nebo alespoň důvěrník Vojenské kontrarozvědky. Tedy člověk, který měl v popisu práce udávat své kamarády vojáky.

Až zase někdy pojedete nakupovat do Německa nebo do Rakouska, případně na dovolenou do Itálie nebo Španělska, vzpomeňte na chrabré pohraničníky, kteří strážili naše hranice i před takovými, jako jste vy. Tedy před lidmi, kteří by si tenkrát jenom chtěli zajet nakoupit přes kopec nebo se vyvalit na pláži u teplého moře.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené