Nikdy není pozdě. Veteráni studené války opět vystavují spolu

Volné sdružení malířů a sochařů nazvané 12/15 Pozdě, ale přece svou výstavou v Kolodějích nedaleko Prahy na jaře 1988 otestovalo, jak reálnému socialismu dochází dech. První přehlídku tehdy čerstvě založeného uskupení navštívilo v jízdárně kolodějského zámku za víc než měsíc 12 tisíc lidí. Normalizační úřady ji na rozdíl od některých dřívějších polooficiálních prezentací nekonformních umělců předčasně neukončily. Koloděje představovaly další náznak, že se něco začíná měnit – po přehlídce spřízněné výtvarné skupiny Tvrdohlavých, uskutečněné o několik měsíců dříve.

Pozapomenutý příběh 12/15, Pozdě, ale přece teď vypráví nová výstava, která se koná v kutnohorské galerii GASK. Potrvá do 8. března.

Připomíná nejaktivnější období skupiny založené roku 1987. Kurátoři vybrali díla z přelomu 80. a 90. let, tedy právě „doby kolodějské“. Neznamená to ale, že by se v GASK objevila replika tehdejší instalace. Mezi vystavenými díly jsou z Kolodějí jen některá. Mnoho prací vzniklo v letech těsně poté. Většina ze 12 autorů jich má v GASK zhruba šest či sedm.

Do zformování skupiny vystavovali její budoucí členové téměř undergroundově, s minimálním dosahem na širší publikum – například v soukromí galerie bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy, pražském Divadle v Nerudovce nebo v privátních ateliérech v rámci série Konfrontací.

Jedna se uskutečnila v červnu 1978 na chodbě pražského Mikrobiologického ústavu. K iniciátorům patřil malíř Jiří Sozanský a ze 21 vystavujících bylo osm budoucích členů 12/15. Jeden z kurátorů kutnohorské výstavy Petr Mach teď v doprovodném katalogu připomíná, jaký poprask vyvolal obraz Nechci v kleci malíře Michaela Rittsteina. Zobrazoval rudou postavu klečící v prázdné místnosti zvířecím způsobem na všech čtyřech. Výjev překrývalo drátěné pletivo.

Dílo pobouřilo jednoho z vedoucích zaměstnanců ústavu a na vernisáži zasahovala Státní bezpečnost. Výstava byla předčasně ukončena a umělci skončili zamčeni na vrátnici. „Byl tam ale telefon a Sozanského napadlo zavolat tehdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka. Ten přijel šestsettrojkou, vysvětlil, že je to umění, a nechal je propustit,“ popsal situaci Mach před lety pro Aktuálně.cz.

V době po soudním procesu s okruhem kolem skupiny The Plastic People of the Universe, Chartě 77 a stupňujících se represí proti alternativní kultuře to představovalo zázračné vyváznutí. Kotalík byl sice kovaným komunistou a od roku 1963 členem ideologické komise Ústředního výboru KSČ, zároveň se ale snažil umělcům pomáhat.

Když malíři Václav Bláha, Vladimír Novák, Petr Pavlík a Michael Rittstein zakládali volné sdružení 12/15 Pozdě, ale přece, komunistické dusno už polevovalo. Do čela Sovětského svazu nastoupil roku 1985 relativně mladý Michail Gorbačov, který prolomil dosavadní gerontokracii. Začala perestrojka a s ní nastoupila glasnosť – jakási obdoba někdejšího československého pražského jara.

Čtveřice stojící za 12/15 přizvala ještě sochaře Jiřího Beránka a Kurta Gebauera, malíře Ivana Ouhela, Tomáše Švédu, Jaroslava Dvořáka, Jiřího Sopka, Jiřího Načeradského a také „prostorového tvůrce“ Ivana Kafku. Ve sdružení se tak potkalo dvanáct autorů, kteří kromě nejstarších Načeradského, Sopka a Gebauera absolvovali výtvarné školy počátkem 70. let.

Na studiích ještě zažili kulturní uvolnění pražského jara, ale do praxe přicházeli s nástupem tuhé normalizace, kdy se v Československu obsazeném sovětskou armádou zastavil čas. „Po okupaci ,spřátelenými vojsky‘ se nedalo vystavovat, svobodně pracovat, takže moji spolužáci z AVU emigrovali nebo se živili restaurováním,“ vzpomínal pro server ČT art Gebauer.

Autoři, kteří zůstali a odmítli se přizpůsobit představám komunistů o socialistické kultuře, se stáhli do soukromí. Živit se uměním nešlo. Posilovalo to ale tvůrčí autenticitu. „Vyloučil se tím ten podělanej koloběh prachů, protože zůstalo jen u výtvarné idee,“ líčí nejmladší ze členů 12/15 Ivan Kafka ve videorozhovoru pro Národní galerii.

U výtvarné práce tak setrvali jen ti, pro něž byla tvorba nezbytností. Navíc podle Kafky totalita paradoxně nabízela čas a prostor pro přemýšlení, privátní umělecké diskuse, lidskou blízkost. A tady je zárodek 12/15.

„Každý útlak vás tlačí k tomu se seskupit, protože vyjádření v seskupení je intenzivnější a dává větší možnosti. Sdružení 12/15 vzniklo v dobách nesnadných, kdy to obnášelo ještě určitou stopu rizika,“ říká Kafka, který coby syn zakazovaného malíře Čestmíra Kafky nemohl vystudovat vysokou uměleckou školu, i když se třikrát přihlásil.

K uměleckému směru land art, jímž proslul po listopadu 1989 také v evropském měřítku, Kafku v polovině 70. let přivedla jiná „škola“: práce v meteorologické službě. Tehdy jako artefakt poprvé použil větrný rukáv. V ryze soukromé akci ho zachytil v různých intenzitách větru a symbióze s krajinou na padesátce fotografií pod názvem Povídka o skládání, vlání, zvedání. Když se ve svobodných časech k meteorologickým rukávům vrátil v projektu Prostory volnosti i skleslosti, v sedmi realizacích pro země Evropy, byla to už věc široce veřejná.

V GASK teď Kafka vystavuje například Placatý kopec – rozměrnou šikmou plochu pokrytou desítkami různě pootočených českých vlajek, což vytváří až ornamentální dojem. Především je ale na díle vidět podstata autorových prací, jež zmnohonásobují jeden a týž prvek.

Kafkova cesta od soukromého k veřejnému, navíc uplatněnému v mezinárodním kontextu, odpovídá dráze dalších příslušníků sdružení 12/15, dnes renomovaných tvůrců povětšinou přesahujících české prostředí. Kafka se od nich přeci jen liší. Jako by ve 12/15 působily tři podskupiny: figuralisti, krajináři a Ivan Kafka.

Po těch prvních dvou, u nichž se navíc figura i krajina prolínají, zůstávají trvalá díla – obrazy, objekty či sochy. Mnohé Kafkovy práce jsou však pomíjivé. Mimo jiné kvůli použitým materiálům podléhajícím zkáze – listí, z něhož skládal geometrické obrazce kolem stromů, desetitunové kupě sena, již pod názvem Říp na západě navršil v sále kláštera v Plasích na výstavě Průsvitný posel, či třeba deseti tisícům špejlí zabodnutých do pražské dlažby v projektu Vymezení. Je to tak éterický způsob vyjádření, až se blíží meditaci.

Na druhou stranu meditativní účinky může mít i masivní hmota – třeba mohutné objekty Jiřího Beránka z až středověce hrubě opracovaného dřeva, které jsou na kutnohorské výstavě tři. Především Oběť, snad mohutná ryba nebo srdce ležící na extrémně robustním, možná oltářním stole, je jedním z nejpravdivějších a nejvážnějších děl českého moderního umění. Až radikálně kontrastuje s takzvanou českou groteskou Načeradského, Sopka či Gebauera.

Dokládá to, jak rozdílné tvůrčí osobnosti se ve volném sdružení setkaly, a přitom našly společnou řeč. Gebauer v knize rozhovorů Stará garda vzpomíná na výrok Ivana Ouhela, který když na výstavě v galerii bratří Hůlů uviděl jeho sochy trpaslíků, zamrmlal: Já tomu nerozumím. „To pro mě byla největší pochvala,“ říká Gebauer, jenž v GASK vystavuje například ironické, „trpaslíkovsky“ pojaté Zdraviče z roku 1987 – parodují komunistické papaláše, mávající z tribun při prvomájových průvodech.

Zatímco Gebauer je politický glosátor, již zesnulý Ouhel byl niterným krajinářem. Výrazný kolorista sice abstrahoval přírodu, ovšem lidskou přítomnost v ní nezapíral. Říkal, že červené linie na jeho obrazech ukazují, kudy teče krev. Hned dva obrazy vystavené v GASK nesou název Srdce, i když by se klidně mohly jmenovat Hrouda nebo Valoun. Kdysi tu obojetnost popsal kulturní novinář Karel Oujezdský slovy, že Ouhel vytvořil lidské tělo tělem krajiny a krajinu tělem. Ostatně v 70. letech maloval Ouhel figurální motivy a třeba jeho obraz Otec, lidská silueta kopcovitých tvarů, jako by chtěla splynout s přírodou.

Splývání, a to snad až s celým vesmírem, charakterizuje vystavené dílo Tomáše Švédy. Na obrazech Strom či Ostrůvek pozorujeme v proudících barvách spíš energii stromu nebo ostrova než jejich tvary.

Abstraktní tvarosloví uplatňuje také Jaroslav Dvořák, i když na jednom ze dvou obrazů pojmenovaných shodně Korpus vidíme obrys zdánlivě ukřižovaného povislého těla. Dvořákovy obrazy jsou ale tak mnohoznačné, že názvy jako Noční lovec či Svítání se divák nemusí řídit. Podstatnější je intenzivní pocit, který z nich plyne. Teoretik Ivan Neumann ho pojmenoval jako mlhavé podprahové vzpomínky na prehistorický čas před uměním.

Na kutnohorské výstavě převažují hlavy a těla – v expresivních barvách na obrazech Vladimíra Nováka, v existenciálních polohách Václava Bláhy, v groteskních podobách Jiřího Načeradského. A třeba Petr Pavlík přichází s motivem putující ženy.

Na normalizaci kdysi reagoval postavami Vohnoutů, jejichž prostřednictvím vyjadřoval, jak byli lidé v Československu totalitním režimem manipulováni, deformováni, „vohýbáni“ a lámáni. „Tak jsem podvědomě vytvářel obraz tohoto nepřirozeného a zničujícího tlaku, který v konečném důsledku přinášel všeobecně známou destrukci člověka, schizofrenii, pocit odcizení a ztráty identity,“ popisoval jednou. Ostatně také postavy na Bláhových obrazech jsou vždy vychýlené z rovnováhy. A figury Rittsteinovy či Načeradského někdy mutují do panoptikálních tvarů.

Je to mimo jiné výsledek příchodu takzvané nové figurace do českých zemí v polovině 60. let. Jejím apoštolem byl především irský malíř Francis Bacon, jeden ze stěžejních deformátorů lidských těl ocitajících se v existenciálních situacích. Nová figurace, tento „drsný až neslušný útok na pravidla malování a sochaření“, jak psal v dobovém tisku recenzent Petr Kment, byl pro generaci 12/15 určující – obzvlášť pro Načeradského a Sopka.

Prostřednictvím původně pařížské výstavy La Figuration narrative, která se opakovala roku 1966 v pražské Špálově galerii, objevilo tento směr české publikum. O tři roky později v Praze a následně v Brně pak následovala přehlídka Nová figurace, kde třeba Sopko prezentoval cyklus Opice a podle Kmenta v něm srovnával dravčí způsoby zvířat s lidskou morálkou.

„Útočné, břeskné fantaskno, atakující zbanalizovaný život sebeuspokojené společnosti“, jak rané Sopkovo dílo chrakterizoval Ivan Neumann, se ale proměnilo. Malířův rukopis se zklidnil a do obrazů podle Neumanna vstoupily jednoduché oproštěné figury, někdy jen toporná lidská torza či křičící hlavy s vytřeštěnýma očima. V podobné poloze zastihne divák Sopkovo dílo také nyní v GASK.

Veteráni studené války, jak sdružení 12/15 jednou pojmenoval Michael Rittstein, jsou tam po letech zase v plné polní, ačkoliv už bez čtyř zesnulých kolegů. K věčnosti ale svou tvorbou mají namířeno všichni.