Naší společnost definuje beton. Hulačová z něj vytváří originální sochy

Kdo se začátkem září půjde podívat do pražského Paláce Bellevue na čtyřdenní výstavu pořádanou u příležitosti nového vydání žebříčku J&T Banka Art Index, najde tam i sochu Anny Hulačové. Jednoduchá betonová busta má místo obličeje otvor, který autorka osadila keramickou postavou Vergilia. Básník a průvodce Danta Alighieriho z Božské komedie hledí do útrob hlavy.

Socha nemá název, Hulačová si ji ale pro sebe pojmenovala Peklo, Ráj. „Hlava tu slouží jako surrealistický nástroj. Jako základ, krajina i prostor, ve kterém se odehrávají všechny možné protiklady vědomých i nevědomých myšlenek,“ vysvětluje.

Ráj versus peklo. Keramika, dřevo a včelí plástve v kontrastu s betonem, příroda proti industriálu, tradice versus dnešek, utopické představy o budoucnosti versus dystopická současnost. Se všemi těmito východisky či materiály dlouhodobě pracuje jedenačtyřicetiletá autorka, která se v letošním žebříčku nejvýraznějších současných českých umělců umístila třetí.

Základem jejích soch je beton: charakteristický materiál naší civilizace. Navzdory kořenům v zemědělské rodině má pro něj Anna Hulačová slabost. „Je základem městských staveb, ale i součástí venkova. Najdeme ho v technických stavbách, základech sil anebo v systému zavlažovacích trubek, kterým je protkaná krajina polí. Je to zkrátka materiál všudypřítomný a tím naši společnost definuje,“ domnívá se.

Na venkov, do středočeské obce Klučov, se s manželem přestěhovala i Anna Hulačová. Odchod z Prahy nelemovala romantická představa života na vsi, nýbrž potřeba zkombinovat péči o malé dítě s tvorbou.

„Prací na sochách trávím hodně hodin. Když do nich potřebuji například vyrýt detail, pracuju i v noci, než beton zaschne. A to by v Praze, kde jsem měla ateliér dvacet minut od bytu, s kojencem nešlo,“ objasňuje. Sochy začala na nové adrese tvořit už během rekonstrukce objektu, který ještě neměl ani střechu.

S příchodem do domu se zahradou začala Anna Hulačová tak, jak je v její rodině zvykem, chovat včely. Mluví o nich zasvěceně, s láskou, včelí plástve jsou také už více než deset let nedílnou součástí její tvorby.

Umělkyně se dlouhodobě zajímá o příběhy starého Řecka a Říma, kde včely hrály důležitou roli v rituálu zvaném bugonie. „Řekové a Římané věřili, že včely se rodí v dutinách mrtvých těl velkých zvířat a vylétají jako transformovaný duch, který upevňoval pouto mezi živým a mrtvým světem. Jeho příchod měl zaručit i smíření s bohy a přírodními silami. O bugoniích psal také Vergilius ve svých Zpěvech rolnických,“ vysvětluje.

Do obličejových a břišních částí soch tak dlabe dutiny, kam včely v době rojení přímo v úlech staví plástve. Ty nahrazují vnitřnosti nebo důležité orgány a symbolizují zhmotněného ducha. Motivy ze starověku využívá mimo jiné k interpretaci dnešního neutěšeného stavu planety.

„Dohledávám zapomenuté zprávy starých kultur, které byly na pokraji kolapsu. Zajímá mě, proč tehdy lidé praktikovali to, co praktikovali. I naše společnost by totiž mohla být z pohledu nějaké jiné kultury společností, která řadu věcí provádí jen z nouze,“ říká.

Anna Hulačová vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění. Širší veřejnost ji zaznamenala, když byla roku 2016 nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Diváckou cenu si tehdy vysloužila instalací v pražském Veletržním paláci, kde v jakémsi žlutém pokoji představila betonové a dřevěné sochy tematizující hierarchii vztahů.

„Díky této instalaci si mě všimla skupina kurátorů z londýnské galerie Tate Modern včetně Vincenta Honoré, který mě následně oslovil k účasti na Baltic Triennale a dalším spolupracím. To mi v kariéře hodně pomohlo,“ konstatuje.

Tou dobou už pracovala se včelami a zabývala se motivy jako příroda či industrializace. „Přetrvává i beton jako materiálový základ. Tehdy se s ním obecně nepracovalo příliš často, teď už je atraktivnější. Svou cestu si nakonec našel,“ poznamenává.

V současnosti pracuje Anna Hulačová na projektu pro rakouský výstavní prostor Kunstraum Dornbirn, kde ve zmenšeném měřítku představí plechové modely zemědělských sil. Inspirací jí byl přístup architekta Le Corbusiera, který tento typ staveb přirovnával k sakrálním konstrukcím ze starověku. Díky válcovitým tvarům mu připomínaly antické chrámy.

S podobným kontrapunktem pracuje i umělkyně. „Sila vnímám jako industriální katedrály zasazené do reality venkova, v jejichž stínu se odehrává každodenní život. Tento život je současný, ale zároveň nese stopy středověké závislosti na půdě a přírodních cyklech,“ nastiňuje své vidění.

Tyto budovy jsou ostatně i tématem „jejích“ Klučovic. „Firma patřící do holdingu Agrofert tam postavila zemědělská sila bez platného stavebního povolení. Nelegální výstavba vyvolala širokou veřejnou debatu a vyostřila spory mezi místními obyvateli,“ konstatuje sochařka s odkazem na loňskou kauzu.

Zemědělská krajina Anny Hulačové bude kopírovat její dlouhodobé téma naděje rozplynuté v hořké současnosti. „Baví mě pracovat s minulostí, kdy si lidé představovali, že jim technologie jednou pomůže, aby se na poli nesedřeli. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Pozorovat se to dá na přístupu větších zemědělských firem. Je to i téma naší rodiny. Táta má kus pole, které nám komunisti vzali a po revoluci jsme ho dostali zpátky. Půda zdegradovala natolik, že ji táta pomocí přírodních hnojiv dával dohromady dvacet let,“ vypráví.

Vlastní rodiny a jihu Čech se v průběhu rozhovoru dotkne několikrát, třeba když mluví o své poctivé školní docházce. Její cesta vedla z učňovského řezbářského oboru přes studia restaurátorství na pražskou akademii, kde prošla ateliéry sochaře Jaroslava Róny a Jiřího Příhody. Ve snaze nasát maximum inspirace mezitím využila co nejvíc stáží a studijních výjezdů do zahraničí.

„U nás v rodině se pořád s něčím pomáhalo a tvrdě dřelo, z babiččiny strany jsme příbuzní s architektem Josefem Hlávkou, který pracoval tak moc, až zkolaboval a ochrnul. Netoužím to mít podobně, ale popravdě nedokážu moc odpočívat. Když mám něco v hlavě, musím to udělat, což je pro mě zároveň výzva. Chtěla bych omezit práci a nebrat všechny nabídky. Ale je to tedy tvrdý boj,“ uzavírá Anna Hulačová.