Článek
Psal se rok 2003, Kateřina Šedá studovala na pražské Akademii výtvarných umění v grafickém ateliéru Vladimíra Kokolii a před sebou měla ročníkovou práci. Projektem nazvaným Nic tam není chtěla ukázat, že také v malé vsi, kde lidé tvrdí, že nezažívají žádná dobrodružství, může být běžný život zábavou.
Zvyklosti obyvatel Ponětovic u Brna nejprve pár měsíců zkoumala. Poté místním navrhla, aby své běžné činnosti - vstávání, cestu na nákup, vaření rajské omáčky k obědu, zametání, večerní pivo a zhasínání před spaním - zkusili jeden den dělat synchronně podle harmonogramu. Jenomže tehdy Kateřina Šedá v oboru teprve začínala a nikdo, ani Ponětovičtí, ji nepodpořil. Jak dnes přiznává, málokdo chápal, co po něm mladá studentka umělecké školy vlastně chce.
„Upřímně řečeno jsem to tehdy dotáhla jen proto, že jsem měla strach, aby mě Vladimír Kokolia ze školy nevyrazil,“ vzpomíná po více než dvaceti letech. „Nakonec jsem obyvatele Ponětovic svolala na lavičky a řekla jim: Prosím vás, pomozte mi a pojďte si tu hru se mnou zahrát.“ Upřímnost spojená se změnou slovníku, kdy akademický projekt překřtila na pochopitelnější hru, zafungovala. Ze zvědavosti se Ponětovičtí ve stejný čas chopili košťat i vařeček a rázem zapomněli, jak skepticky se původně k celé věci stavěli.
„Nakonec to bylo neuvěřitelné. Měli velkou radost, říkali mi, že to pro ně byl úplný kulturní zážitek. A přitom všichni dělali to, co dělají běžně. Jen to prostě dělali společně,“ popisuje umělkyně, která o několik let později slavně přenesla obyvatele jiné jihomoravské obce, Bedřichovic, do londýnské galerie Tate Modern.
Bedřichovičtí se tam v roce 2011 pohybovali na prostoru odpovídajícímu obrysu obce. Ve světoznámém centru umění se věnovali každodenní činnosti, například rozvozu pošty, rybolovu nebo badmintonu. Jejich počínání kreslili místní umělci.
Na fotografii z roku 2011 jsou Veronika Hrubá a Gabriela Daňková z Bedřichovic, účastnice projektu Kateřiny Šedé, před budovou londýnské galerie Tate Modern.
Tehdy už měla Kateřina Šedá na kontě například účast na Berlínském bienále anebo na mezinárodní výstavě současného umění Documenta v německém Kasselu a její zahraniční kariéra trvá dodnes. Stvrzuje ji skutečnost, že v letošním žebříčku nejvýraznějších současných českých umělců J&T Banka Art Index se umístila druhá.
Svůj úspěch zpětně přisuzuje vytrvalosti a povaze, která jí nebrání otevřeně a upřímně mluvit se zástupci všech sociálních vrstev. „Myslím, že tohle mi pomáhá daleko víc, než kdybych byla členkou nějaké tlupy,“ konstatuje.
Do lidušky ji nevzali, prý neměla talent
Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého, Magnesie Litery za publikaci Bronx nebo držitelka titulu Architektka má za sebou desítky projektů či happeningů. Každý je jiný, všechny si ale kladou za cíl propojovat lidi, narušovat stereotypy a překonávat sebe sama.
Kořeny její umělecké cesty spadají do okrajové brněnské čtvrti Líšeň, kde se sestrou vyrůstala v dělnické rodině. „Jako dítě jsem moc chtěla chodit do nějakého kroužku, do lidušky na kreslení nebo na tanec. Nikam mě ale nevzali, protože jsem prý neměla talent ani smysl pro rytmus. Díky tomu jsem si ale našla svou disciplínu, to, co dělám dnes,“ vypráví.
Kateřina Šedá (1977)
Narodila se v okrajové brněnské čtvrti Líšeň, do které také zasadila několik svých projektů. V Brně vystudovala Střední školu uměleckých řemesel, na pražské Akademii výtvarných umění pak Ateliér Grafika 2 u Vladimíra Kokolii. Ten letos po 33 letech ukončil pedagogickou kariéru na škole. Kateřina Šedá mu na jaře připravila rozlučkovou akci nazvanou Kokoslet XXXIII, kde oblíbeného vedoucího a malíře přivítalo několik desítek učitelových kopií.
Aktuální projekt Kateřiny Šedé se jmenuje Národní sbírka zlozvyků, vyvrcholí o Vánocích v Brně. Na adventní čas výtvarnice chystá také akci Šťastní a veselí v Kutné Hoře, která se zaměřuje na nový formát tradičních svátků.
Současně autorka připravuje otevření Univerzity tří věků ve Varnsdorfu a zahajovací ceremoniál Evropského hlavního města kultury 2026 v Trenčíně.
Ačkoliv nikdy nenavštěvovala ani žádný turistický oddíl, měla ráda spisovatele, skauta a autora mnoha her, nedávno zesnulého Miloše Zapletala. Ostatně i o svých projektech umělkyně mluví jako o hrách. Jednu takovou poctu Zapletalovi připravila začátkem měsíce v rámci brněnského festivalu Maraton hudby, pro nějž dlouhodobě vymýšlí takzvané bezuliční buskingové scény.
Tentokrát v centru moravské metropole na náměstí Svobody nechala postavit srub a ohniště, před kterým se nejen hrálo a zpívalo, ale také nocovalo. „Procházející nemohli uvěřit vlastním očím a téměř všichni se přidali ke zpěvu. Cizinci poprvé opékali české špekáčky a nakonec tančilo a zpívalo celé náměstí. Právě toto je pro mě ta nejlepší forma buskingu. Lidi všech generací si přisedávali, usmívali se, seznamovali se, objímali a nakonec došlo i na žádost o ruku,“ informovala později o výsledku akce na Facebooku.
Vytrvalost, odvaha a ochota otevřeně komunikovat jsou podle umělkyně Kateřiny Šedé (vlevo na snímku z letošního ročníku festivalu Maraton hudby Brno) klíčem k úspěchu jejích projektů.
Na rozhovor se Seznam Zprávami ale umělkyně přišla na jinou scénu festivalu. Nachází se na ulici Česká a tvoří ji kulisy modrobílé lékařské ordinace. Je tu lehátko, stůl s lampou, plátno, které testuje ostrost zraku, vitríny s dózami nabízející sérum proti nudě anebo „buskerský koncentrát“. Za chvíli budou v ordinaci a také ve stejném duchu zařízené koupelně, ložnici či skleníku kolemjdoucím hrát různí hudebníci.
Kresba je základ
Grafický ateliér Vladimíra Kokolii si Kateřina Šedá před lety nevybrala náhodou. Už na brněnské Střední škole uměleckých řemesel se věnovala vědecké ilustraci, kreslí dodnes a spoustu jejích kreseb odkoupila zahraniční muzea. Akorát že tento typ tvorby pro ni není cílem, nýbrž cestou.
„Vznikla tady představa, že jen organizuju ostatní a sama neumím nic udělat, ale to není pravda. Jsem kresebně poměrně zručná, nakreslím si, co potřebuju, a největší množství myšlenek ke mně přichází právě ve chvíli, když si určité problémy kreslím,“ vypráví. „Není to tak, že bych chodila kreslit do lesa krajinky, i když někdy taky ano. Většina mých kreseb je vázaná na konkrétní projekty. Například když jsem v roce 2008 chystala projekt přelézání plotů, vznikly asi dvě stovky náčrtů cest,“ připomíná akci s názvem Furt dokola. Tehdy se rozhodla překonat všechny ploty mezi domem své rodiny a autobusovou zastávkou na konci Líšně.
Přemýšlet o smyslu kresby se naučila od Vladimíra Kokolii, který svým studentům opakoval, jak důležité je vědět, co výtvarným projevem chtějí říct. A inspirativní je pro ni i další Kokoliova myšlenka. „Vždycky říkal, že člověk nesmí naplňovat kritéria ostatních, musí je hlavně překračovat. Za každou cenu si udržet čerstvost pohledu, znejisťovat sám sebe a přicházet tak na nové principy. Pocházím z prostředí, kde se neustále řešilo, jak budeme vypadat před někým druhým, a tahle Vladimírova věta mi hrozně pomohla,“ vzpomíná.
Hledat neprošlapané cesty je pro ni stále těžší, zejména kvůli narůstajícímu počtu aktivit, jimž se během roku věnuje. V největší tísni ale přichází vhod další teorie jejího někdejšího učitele, který tvrdí, že umělec musí mít schopnost se překonávat. „To mě na mé práci zajímá vlastně úplně nejvíc. Dovést lidi k tomu, aby se překonali. Nejsem marketér, neuspokojuji potřeby zákazníků, moje projekty lidi vlastně často dost štvou. Ale cílem je nadchnout je mou myšlenkou natolik, že se překonají. Cesta k výsledku je složitá, často lidé vůbec nerozumí tomu, proč by měli dělat, co po nich chci, výsledek je však samotné překvapí. Nevím o nikom, kdo by zásadně litoval, že se nějaké mé akce zúčastnil,“ ohlíží se Šedá.
Domácí hovory se psem
Účasti s velkou pravděpodobností nelitují ani tisíce lidí, kteří přispěli do její Národní sbírky zlozvyků. Aktuální online projekt Kateřiny Šedé vznikl před třemi lety u příležitosti 200. výročí narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela coby nabídka obyvatelům České republiky, aby poznali své „příbuzné“ s podobnými špatnými návyky.
Kateřina Šedá před vchodem do bývalé továrny děčínského textilního podniku Elite Varnsdorf, kde vloni uspořádala projekt Elitka 100 reagující na ukončení výroby po 99 letech.
Sbírka autorce záhy přerostla přes hlavu. „Měla jsem představu, že se sběrem zlozvyků skončím po dvou letech, ale během tvorby encyklopedie jsem se zamilovala do profesních zlozvyků, takže teď aktivně sbírám hlavně ty,“ vysvětluje.
Nedávno byla v jedné věznici zjišťovat zlozvyky dozorců, vězňů a jejich rodin. Mluvila i se čtyřiačtyřicetiletým trestancem Pavlem. „Z toho vokecávání spoluvězňů, který trvalo několik let, jsem už dost unavenej a kolikrát na někoho vystartuju: ‚Hele, mluv k věci!‘ Občas jsou lidi okolo zaskočený, jsem se vším rychle hotovej,“ popsal jednu z opakujících se situací.
Sdílení zlozvyků může přispět také k seznámení nebo stmelení týmu. Autorka, mezi jejíž vlastní špatné návyky patří noční pojídání čokolády anebo nákup bot a knih, které pak nikdy nevyužije, si to ověřila například na seznamce v Mladé Boleslavi a také ve spoustě firem.
Zlozvyky ale tmelí i dětské party. Na jedné základní škole Kateřina Šedá zjistila, že rodiče několika žáků mluví se svými psy tak, jako by mluvili s vlastními partnery. Bizarní rodičovský zvyk během několika hodin svedl k další diskusi spolužáky, kteří spolu ve třídě předtím nekomunikovali.
Ukázku z Národní sbírky zlozvyků a doprovodné kresby ukáže Kateřina Šedá na kolektivní výstavě J&T Banka Art Index Pop-up, kterou bude od 4. do 7. září hostit palác Bellevue na pražském Smetanově nábřeží. Art Index je žebříček nejviditelnějších současných umělců sestavovaný s ohledem na pozornost, jakou tvůrcům věnuje odborná veřejnost.
