Kosatce sází podle názvů. Umělkyně kreslí i vytváří neformální zahrady

Když Barbora Lungová chystala výstavu pro Horáckou galerii v Novém Městě na Moravě, několik dní se procházela tamními ulicemi. Všímala si hlavně toho, kolik úsilí lidé vkládají do zvelebování veřejného prostoru a vytváření neformálních zahrádek.

Okouzlily ji zde mokřadní loučka, meandrující potok Bezděčka pod sídlištěm nebo některé miniaturní zahrady. „Jedna paní má ve svahu u věžového domu zahrádku s pivoňkami, růžemi, rododendrony a lavičkou. Vybudovala tu malý zázrak,“ popisuje místo, které se jí obzvlášť zalíbilo.

Postřehy z obchůzek Barbora Lungová přenesla do pastelových a akvarelových kreseb a také do několika videí, které tvoří první část výstavy v Horácké galerii. Pod názvem Biofilie, biofobie a touha zeleně potrvá do 20. září.

Barbora Lungová vystudovala malbu na brněnské Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického. Typické pro ni jsou barevné figurativní obrazy, ve kterých nabourává společenské stereotypy a ironicky zpracovává témata, jako je mužská moc. Například na jarní kolektivní výstavu Terapie venkovem v brněnském Domě pánů z Kunštátu přispěla plátny zpochybňujícími venkovské rituály či zvyklosti. Podobný typ obrazů zahrnuje druhá část novoměstské výstavy.

Ve starší sérii obrazů a kresebných skic je na první pohled rozeznatelná inspirace filmem, který autorka spolu s anglistikou studovala ještě před vizuálním uměním. Například na plátně Hello Kitty! z roku 2019 se sama stylizuje do postavy, již v pozdně novovlnném filmu Ecce homo Homolka ztvárnila Marie Motlová.

„Když jsem studovala malbu, často jsem v obrazech pracovala s rodinným archivem. Přišlo mi, že naše estetika se v něčem prolíná s rodinou Homolkových. Na nové vlně mám ráda satirickou stránku věci, satira je pro mě od dospívání výživový materiál a ironický komentář vnímám ve figurativní malbě jako základní metodu. A tahle rozvalená Homolková je možná moje alter ego,“ usmívá se Barbora Lungová.

Na obraze Smutná paní se zase objevuje motiv zádumčivé byrokratky ztělesněné Stellou Zázvorkovou, která se o hlavní roli dělí s krásnou roztančenou blondýnou.

Je zábavné zkoumat, do jakých rolí Lungová své hrdinky zasazuje a v jakém momentu dialogu s mužským světem je zachycuje. Kdo koho podpírá, když se klopýtá z temné, klaustrofobně působící místnosti? Pro koho je na světě slast? Co je síla, co čirá radost a co jen póza?

I tyto otázky otevírají mikropříběhy na obrazech a kresbách umělkyně, jež coby další inspirační zdroj zmiňuje noirovou estetiku snímků Alfreda Hitchcocka. „Oslovovala mě na nich stísněnost, paranoia a sadismus mužských protagonistů. Je ale otázka - a na odpovědi se neshodnou ani filmové teoretičky -, jestli Hitchcock sympatizoval spíš se ženskými, nebo s mužskými postavami. Tím jsou jeho filmy dodnes zajímavé,“ uvažuje.

Figurální a „zahradní“ část výstavy spolu sice tematicky nesouvisí, rostliny a květiny ale v pojetí Barbory Lungové často působí stejně životně jako lidské postavy. Název výstavy Biofilie, biofobie a touha zeleně lze tedy číst jako společný jmenovatel témat, kterým se autorka dlouhodobě věnuje.

Biofilie označuje myšlenku, podle níž je lidem vlastní touha obklopovat se dalšími formami života. „Biofobie je pak moje slovní hříčka. Odkazuji přes ni k necitlivým urbanistickým projektům a obecně k chování některých lidí, kteří například nesnesou, když jim na podzim spadá na zahradu listí. Touha zeleně pak reaguje na současné poznatky neurobiologie, že rostliny mají smysly a stejně jako lidé touží po ideálních podmínkách pro život,“ vysvětluje Barbora Lungová.

Jedním z takových dobrých míst pro život je pro ni vlastní Duhová zahrada v Kameníkách u Kyjova. Umělkyně ji začala tvořit na počátku covidové pandemie na někdejším užitkovém poli kousek od Boršovských luk. Tehdy ji zaujaly kosatce, které rostly na tamních opuštěných vinohradech. Záhy zjistila, že existují desetitisíce druhů, a když se do kosatců ponořila ještě detailněji, ohromila ji jejich jména. Mnoho jich ve svých názvech nese slovo „gay“, což v původním významu „veselý“ nebo „hýřící barvami“.

Lungová se rozhodla na původně holém oraništi založit takzvanou konceptuální zahradu. Osázela ji kosatci uspořádanými do tematických shluků právě podle názvů. V záhoncích se tak dají skrz jednotlivé odrůdy dohledat dokonce i básně věnované Lungové partnerce. I náklonnost k ženám, kterou si naplno uvědomila až po čtyřicítce, je dnes důležitou součástí její tvorby.

Příběh Duhové zahrady v Kameníkách, zpracovaný do ručně malované a krasopisně psané knihy, si mohou prohlédnout i návštěvníci výstavy v Horácké galerii - pěkně z křesla a v bílých rukavičkách. Knížka je protkaná sytě barevnými kosatci, chryzantémami, růžemi, kombinacemi květin, detailními studiemi hmyzu a ptáků i lehce melancholickými skicami přírody. Dá se číst také jako deník: „V létě rozšiřuji další záhony. Jednotlivé rostliny a jejich místa v záhonech zabírají moji imaginaci i v noci, kdy kvůli nim nemohu spát,“ píše tu autorka.

Další kresby a malby budou na výstavě v Horácké galerii přes léto přibývat, autorka se totiž do Nového Města na Moravě o prázdninách vrátila. Co ji v ulicích a zahradách zaujalo, návštěvníci uvidí na derniéře 20. září.