Historie skrytá cenzurou. Blues bylo sprosté jako rap, zjistil expert

Jelly Roll Morton měl dobrodružný život. Několikrát utekl lynči, vícekrát byl zatčen, skákal z jedoucího vlaku nebo uprchl z nucených prací, kde měl řetěz na noze. Na to všechno významný raný jazzový pianista vzpomínal roku 1938, když usedl ke klavíru v Kongresové knihovně USA, zatímco jeho vzpomínky a skladby nahrával folklorista Alan Lomax. V jednu chvíli mu Morton zahrál rané blues ze začátku 20. století. Půlhodinová skladba však byla natolik vulgární, že zůstala pohřbená v archivech a vyšla teprve roku 2005.

Americký muzikolog a hudebník Elijah Wald ji slyšel několik let nato, když psal akademickou práci o hiphopu. „Moji studenti poslouchali rap a rodiče kroutili hlavou, že za jejich mladých let něco tak sprostého neexistovalo,“ směje se v rozhovoru pro Seznam Zprávy muž, kterého objev explicitní písně nasměroval k mnohaletému pátrání v archivech.

Výsledkem je anglicky vloni vydaná kniha nazvaná Jelly Roll Blues: Censored Songs and Hidden Histories. Wald v ní tvrdí, že blues mělo zkraje 20. století mnohem syrovější a drsnější texty, než je známo. „Trochu jako gangsta rap,“ přirovnává muzikolog. Knihu minulý víkend představil na šumperském festivalu Blues Alive.

Obrázek si může udělat každý díky Mortonově půlhodinovému blues zveřejněnému pod názvem The Murder Ballad. Když jeho vypravěčka odhalí nevěru a vyhrožuje sokyni slovy „jestli mojeho chlapa nenecháš k*rva na pokoji, podříznu ti krk a vypiju tvou z*sranou krev jako víno“, je to teprve začátek. Následuje vražda, soud a ve vězení například detailní lesbická epizoda.

„Jsem si stoprocentně jistý, že velkou část textu Morton improvizoval na místě, byť vycházel z toho, jak to dělával v mládí. A jsem si také jistý, že kdyby ho Alan Lomax nepobízel, ať zpívá dál, byl by skončil tak o pět minut dřív. Přesto je to neuvěřitelný objev,“ poznamenává Wald.

Morton žil v letech 1890 až 1941. V době nahrávání už patřil k veteránům a mladší muzikanti jeho hudbu považovali za přežitou. „V mládí Morton hrál blues po neworleánských barech. Později o něj ale úplně ztratil zájem a vydal se jinou cestou, takže se i blues v jeho podání zachovalo takové, jak mohlo znít na začátku století, bez následného vývoje,“ věří Wald, jenž tento argument v knize podporuje více podobnými nálezy.

V těchto nejasných začátcích bylo blues především hudbou nejchudších černochů z okraje společnosti, nikoliv žánrem jako dnes. „Ragtime byl styl. Jazz byl také styl hraní. Blues byl typ písně. Když někdo hrál blues, většinou měl jednu melodii, kterou uměl hrát rychleji nebo pomaleji a ke které vymýšlel slova z velké části na místě,“ popisuje Wald.

Podle něj šlo o úplně jiné tvary než několikaminutové songy s refrénem a třeba prostorem pro sólo. „Když jste si šli poslechnout blues, šli jste pro příběh, ne pro muzikantské výkony,“ myslí si odborník.

Elijah Wald ovšem pojem používá výhradně v souvislosti s hudbou, která vznikala začátkem 20. století okolo nevěstinců a barů v New Orleans a nejčastěji byla hraná na klavír. Muzikolog v knize nepíše o rytmických nápěvech, jaké si na zemědělském Jihu při beznadějně ubíjející práci zpívali černoši a před nimi otroci přivlečení z Afriky, což přiblížil třeba televizní seriál The Blues produkovaný Martinem Scorsesem. Ani se publikace nezabývá pozdějšími kytaristy a banjisty hrajícími na bavlníkových plantážích nebo v tančírnách, o nichž se zmiňuje Robert Palmer v také česky vydané knize Opravdové blues.

„Pro potřeby této knihy jsem si blues vymezil jako to, co jenom sami zpěváci či hudebníci označovali slovem blues. A nejstarší dochované užití tohoto slova máme z let 1908 nebo 1909, i když používat se asi začalo o několik let dříve,“ zmiňuje Elijah Wald.

Podle něj se tento typ blues hrál v barech okolo neworleánských nevěstinců. Většinou hluboko po půlnoci, kdy už většina zákazníků odešla a významnou část publika tvořily prostitutky. „Když vešel zákazník, Jelly Roll Morton o něm za klavírem okamžitě zaimprovizoval něco sprostého,“ cituje kniha dobovou vzpomínku. Podle Walda hrál pianista prostě tak dlouho, dokud byl úspěšný. „Je to stejné, jako když vyprávíte historku. Když máte úspěch a obecenstvo se baví, tak pokračujete. V opačném případě změníte téma,“ přirovnává expert.

Nejstarší blues zřejmě mívalo jednoduché, repetitivní melodie bez pevné struktury. K často pouze jedné dvěma zafixovaným slokám si každý muzikant vymýšlel vlastní nebo přidával ty, které slyšel u jiných. Většina skladeb také neměla název. „Žádné mikrofony ještě dlouho neexistovaly. A kytary byly na hlučný bar, kam chodily prostitutky, příliš tiché, takže pokud se bavíme o zpívaném blues, nejčastěji vznikalo u klavíru. Samozřejmě existovaly pochodové kapely, ale málokterý zpěvák dovedl překřičet dechovou sekci,“ ilustruje Wald.

Vulgarity a například časté lesbické motivy v textech, které dohledal, přičítá tomu, že rané blues bývalo adresované prostitutkám. „Častěji o nich uvažujeme v opačné roli, ale v tomto případě byly prostitutky zákaznicemi. A nechtěly poslouchat o sexu s muži, to pro ně byla práce,“ spekuluje Wald.

Blues i jazz nicméně v začátcích měly ke světě sexuální práce blízko. Matka i sestra slavného trumpetisty Louise Armstronga byly podle nejnovějších zjištění několikrát zatčené za prostituci. Tou si přivydělávala také slavná bluesová kytaristka a zpěvačka Memphis Minnie.

„Všichni starší muzikanti mluví o blues jako hudbě, která se hrála pro prostitutky hluboko po půlnoci,“ tvrdí Elijah Wald. Převažovali černoši, mohli u toho ale být i zákazníci bílé pleti, které měla hudba motivovat k dalšímu utrácení za alkohol. „Je to podobné, jako když později do prvních hiphopových klubů taky občas přišli nějací běloši. Rozhodně netvořili primární publikum,“ srovnává muzikolog, jenž v jedné části knihy vysleduje sloku z dávného Hesitation Blues zkraje 20. století přes variace v 60. letech až do upravené podoby, v jaké se roku 1990 objevilo na nahrávce rapové skupiny 2 Live Crew.

Vulgarity v raném blues muzikologa nepřekvapují. „Prostě se zpívalo stejným jazykem, jakým spolu lidé v barech mluvili a mluví dodnes,“ tvrdí.

V knize také vysvětluje, proč se takto syrové blues až na výjimky nedochovalo. V názvu knihy i na prednášce v Šumperku pro to Elijah Wald použil výraz cenzura. „S rozvojem nahrávacího průmyslu umělci pochopili, že některá slova se pro určité publikum nebo typ situací nehodí,“ vysvětluje. Hudebníci se začali vyhýbat kontroverzním pasážím a zpívali to, za co věděli, že dostanou zaplaceno nebo po čem cítili poptávku ze strany gramofirem a publika. „Další generace se pak blues učily už z těchto nahrávek,“ argumentuje Wald.

V knize ilustruje i posuny v textech, jako když se místo „Nikdo neví, co ta holka dělá / Možná vaří, možná š*ká“ také kvůli dobovým zákonům začalo zpívat „možná vaří, možná šije“.

Wald dokládá i situace, kdy se samozřejmě ve stále segregovaných USA černí muzikanti z chudších poměrů zdráhali zazpívat peprnější píseň vzdělanému bílému akademikovi v obleku držícímu mikrofon. Alan Lomax, syn folkloristy Johna Lomaxe, si na rozdíl od mnohých Jellymu Roll Mortonovi v roce 1938 o sprosté sloky výslovně řekl.

Kniha je cenná i přiznáním, co všechno o raném blues nevíme. Elijah Wald upozorňuje, že nejstarší nahrávky pořizovali výhradně běloši, kteří navíc audiozáznam často používali jen jako pomůcku pro přepis textu. Folkloristé nezveřejňovali vždy vše. A někdy si muzikantům říkali o konkrétní písně, případně je jinak instruovali. „Někteří hudebníci naopak mohli svoje skladby záměrně prošpikovat pikanteriemi, pokud měli pocit, že chce běloch slyšet právě to. Je fér si přiznat, že prostě nevíme. A že kdybychom tu muziku zažili v přirozeném prostředí, možná by byl náš obrázek o blues ještě o dost jiný,“ varuje Elijah Wald.

Šestašedesátiletý muzikolog a hudebník umí výsledky svého pátrání názorně demonstrovat. Také na festivalu Blues Alive minulý víkend prokládal přednášku ukázkami s akustickou kytarou v ruce. Na ni odehrál i koncert ve zdejším kostele, kde zpíval mimo jiné písně spojené s Mississippi Johnem Hurtem, Bessie Smith nebo třeba skladbu Crossroad od stěžejního kytaristy raného blues Roberta Johnsona.

„Toho zná spousta z vás v souvislosti s mýtem, podle kterého se výměnou za svůj talent upsal ďáblu. Ve skutečnosti se tahle legenda týká někoho úplně jiného. A skladba je prostě o tom, jak Robert Johnson stojí na rozcestí v polích, stopuje a modlí se, aby něco jelo,“ vysvětlil publiku autor více než deseti publikací Wald, z nichž právě ta o Johnsonovi nazvaná Escaping the Delta: Robert Johnson and the Invention of the Blues byla dlouho jeho nejznámější.

Až letos ji v prodejích předstihla také česky vydaná kniha Dylan se dal na elektriku, která mapuje zásadní okamžik Newportského folkového festivalu v roce 1965 a podle níž vloni vznikl hraný film s hollywoodskou hvězdou Timothéem Chalametem v hlavní roli písničkáře Boba Dylana. Ten dokonce Waldovu knihu doporučil na sociální síti X.

„Osobně jsme se ale s Dylanem nepotkali. Od té doby mám nejvíc koncertů v životě,“ směje se Wald, jenž kromě Šumperku poslední týdny vystoupil v Třebíči, Olomouci, Mikulově, České Třebové, Javorníku, Rýmařově, Kdyni, Praze či Hartmanicích. Turné po Česku završil tuto sobotu v Brně, nyní míří na měsíc do Itálie.

O stopování ví Elijah Wald svoje. Do Česka poprvé přijel roku 1978, kdy se tu jeho otec účastnil vědecké konference. Mladý muzikant strávil několik dnů v Praze. „Viděl jsem Staronovou synagogu, Karlův most, když ještě nebyl plný turistů, nebo jsme třeba byli v jedné fakt špinavé hospodě,“ vybavuje si.

Po několika dnech dostopoval do Plzně. „Přespal jsem pár kilometrů za městem v nějakém motelu, kde byl hrozně legrační romský kluk. Uměl počítat do deseti ve čtyřech jazycích. A protože já ovládal pět jiných, tak jsme se je takhle vzájemně naučili,“ uzavírá Elijah Wald.