Hlavní obsah

Cate Blanchett v roli manipulátorské dirigentky předvádí herecký koncert

Martin Šrajer
Filmový publicista
Foto: Profimedia.cz

Kvůli roli ve filmu Tár se naučila německy, hrát na piano i dirigovat. A působit jako manipulativní, narcistní typ.

Reklama

Australská herečka předvádí jeden z nejpůsobivějších výkonů své kariéry v roli cílevědomé dirigentky, která při stoupání na vrchol překračuje mrtvoly.

Článek

Není obvyklé, aby film začínal závěrečnými titulky, navíc běžícími od konce – nejdřív jména všech spolupracovníků, až jako poslední režisér. Tár taky není obvyklý film. Americký filmař Todd Field, jenž se k režii vrátil poprvé od dramatu Jako malé děti z roku 2006, nepředkládá nezpochybnitelná fakta a jasné závěry. Jeho portrét titulní antihrdinky, respektované skladatelky a dirigentky, připomíná bloudění labyrintem s mnoha patry a východy. Naší nespolehlivou průvodkyní je Cate Blanchett, přesná v každém pohybu a gestu, která se kvůli roli naučila mluvit německy, hrát na piano a dirigovat.

Hned po titulcích, dřív než jsme uvedeni do děje a seznámeni s ostatními postavami, následuje čtvrthodinové interview protagonistky s novinářem z New Yorkeru. Na předem připravené otázky zaznívají stejně prefabrikované odpovědi. Dostáváme průřez kariérou a myšlenkovým světem Lydie Tár, držitelky cen Emmy, Grammy, Oscar i Tony, jejímž vrcholným počinem by se brzy mělo stát dirigování Mahlerovy Páté symfonie s berlínským orchestrem. Současně poprvé zakoušíme strnulou úctu, která bude setkání s geniální umělkyní doprovázet. Ostatní s ní zacházejí jako s nedotknutelnou modlou a ona se podle toho chová.

Uznání v oboru, kterému stále dominují muži, si vydobyla i díky osvojení bezohledných taktik svých konkurentů a předchůdců. Tvrdě a pragmaticky míří rovnou za cílem, do stran nehledí. Přestože párkrát zmíní některou z kolegyň, jejími vzory jsou muži. Důsledně imituje jejich styl oblékání i pózy při focení, sama o sobě mluví jako o „otci“ svého dítěte. Životopisy Bacha, Beethovena, Schopenhauera a jiných mrtvých bílých heterosexuálů zná zpaměti, ale debaty o genderu a ženských právech jsou jí cizí. Odmítá si přiznat, že bez lidí jako Klára Zetkin, o níž poprvé slyší od své levicové studentky, by se na pódium nikdy nedostala.

Cate Blanchett za něj může získat Oscara. Podívejte se na upoutávku k filmu Tár.Video: CinemArt, Seznam Zprávy

Druhé Lydia vnímá pouze jako lešení, po němž může šplhat nahoru. Pokud jí už nemají co nabídnout, čím posílit její pozici, chladnokrevně je odstraňuje. Jenomže čím výš se dostává, tím víc zraněných, zneužitých lidí plných hořkosti pod sebou zanechává. Základy, na nichž stojí její úspěch a sláva, jsou stále vratší. Žena zaslepená iluzí o vlastní výjimečnosti si to zprvu neuvědomuje. Když se ale začne připomínat jeden z duchů minulosti, mladá hudebnice, které překazila kariéru a zničila život, její rigorózní univerzum získává trhliny. Přibývá v něm situací, nad nimiž oproti pečlivě promyšleným veřejným výstupům nemá kontrolu.

Od neznámého odesílatele dostává knihu Challenge o lesbickém vztahu a výhružkách sebevraždou. První stránku zdobí ornament amazonského kmene Shipibo-Conibo, jehož rituály Lydia dřív studovala. Minulé a přítomné dění podle těchto domorodců probíhá simultánně, což je jeden z možných klíčů k vyprávění. Možná nesledujeme charakterovou studii, ale „duchařinu“. Kniha je ale jen začátek. Ze spánku Lydiu vytrhávají noční můry s indiánskými rituály a divné zvuky. Při joggingu v parku slyší naléhavý ženský křik nemající zřetelný zdroj. V jejím berlínském bytě se ve dne i v noci, vždy jen na kratičký okamžik, zjevují neznámé bytosti.

Umět zastavit čas

Hororové scény, jejichž četnost a intenzita postupně sílí, až je v polosnovém závěru z Filipín nemožné oddělit realitu od představ, zpřítomňují dirigentčiny nejhorší obavy: z pomíjivosti, smrti, z toho, že ji dožene čas, o kterém mluví v úvodním rozhovoru a vůči jehož působení si při dirigování připadá imunní. Jako kdyby jej uměla zastavit.

Na její ztrátu rozvahy jako první doplácejí ti nejbližší. Talentovaná německá houslistka Sharon, se kterou vychovává dceru. Nebo obětavá asistentka Francesca, tiše snášející její šikanu a doufající, že jí Lydia pomůže s naplněním vlastních uměleckých ambicí. Opěvovaná dirigentka je ale víc zaujatá novou kořistí, mladičkou ruskou cellistkou Olgou. Postradatelnost těchto postav pro hlavní hrdinku je vyjádřena buď tím, jak pozdě vstupují do vyprávění, nebo jejich situováním na kraj záběru. Tár se oproti tomu alespoň zpočátku nachází v centru dění a ráznými slovy, pohyby a posunky ovládá prostor.

Nejzřetelnější je to při jejím výstupu na newyorské umělecké škole Juilliard. Během herecky fenomenální scény, natočené v nepřerušovaném osmiminutovém záběru, účtuje se studentem, který si jí dovolil oponovat. Rozcházejí se v tom, zda hodnotu díla spoluurčuje pohlaví, národnost či povaha autora. Podle Lydie nikoliv. Umění by nemělo být redukováno na něčí identitu. Sama ale při sestavování orchestru preferuje ženy, které se jí líbí. Ano, její pokrytectví, zneužívání mocenského postavení, zašlapávání sebevědomí těch, kdo ohrožují její sebeobraz, jsou odpudivé. Zároveň od ní stejně jako kamera nedokážeme odtrhnout pohled.

Přesně v tom spočívá rafinovanost Fieldova přístupu. Do středu příběhu situoval ženu, která i díky technicky bezchybnému výkonu Cate Blanchett budí fascinaci. Stejně jako býváme ve skutečnosti natolik uhranuti mimořádně inteligentními, nadanými jedinci, že přehlížíme destruktivní vzorce jejich počínání. Amerického režiséra však víc než neproniknutelná komponistka zajímá dopad jejích činů na ty, kdo zůstávají ve stínu. Hlavní drama se odvíjí ve druhém plánu a dějových výpustkách, tam, kde Lydia pro svou sebestřednost nedohlédne. Proto film začíná závěrečnými titulky – abychom nezapomněli, že nikdy nejde o dílo jednoho mistra stojícího v popředí, ale celého zástupu schopných lidí.

Cesta z bludiště

Ačkoli většinu takřka tříhodinové stopáže trávíme ve společnosti Tár, nejčastěji ji sledujeme z dálky či perspektivy někoho jiného. Film si od jejího subjektivního prožívání udržuje odstup. Vymaňuje se z jejího područí, aby nám poskytoval objektivní vodítka, která zaplňují prázdná místa, osvětlují matoucí narážky a podemílají mýtus neomylného génia. Pokud tyto informace probouzející sympatie, tak spíš s osobami, kterým protagonistka negativně zasáhla do života nebo je nevšímavě minula.

Tár přesto nekončí poukázáním na viníka, vynesením rozsudku a trestem. Postavy nejsou buď dobré, nebo zlé. Lydia je možná narcistní manipulátorka, možná oběť toxického prostředí procházející existenciální a spirituální krizí. Field ji neomlouvá, nevyvolává s ní soucit, ale zároveň se vyhýbá černobílému vidění, k němuž se v zápalu kulturních válek často necháváme strhnout. Nuancovaně rozkrývá, jak institucionální moc korumpuje člověka a jak kvůli honu za profesní dokonalostí ztrácíme integritu, stáváme se slepými vůči těm, kdo nám nejsou k užitku.

Lydia Tár svým studentům a studentkám vštěpuje, že dirigování je záležitostí interpretace, ne robotické nápodoby. Podobně Fieldův divácky náročný, filmařsky výjimečný snímek publikum svou významovou otevřeností ponouká, aby nepřejímalo hotové pravdy, nenechalo se příliš okouzlit idoly a raději hledalo vlastní úhel pohledu, vlastní cestu z bludiště.

Film: Tár

Drama / Hudební

USA, 2022, 158 min.

Režie: Todd Field

Scénář: Todd Field

Kamera: Florian Hoffmeister

Hudba: Hildur Guðnadóttir

Hrají: Cate Blanchett, Noémie Merlant, Mark Strong, Sydney Lemmon, Julian Glover, Nina Hoss, Sophie Kauer, Allan Corduner, Sam Douglas, Lucie Pohl

Reklama

Doporučované